Arafatova OOP zkvétala z meziarabských sporů

Svého času osmý nejbohatší muž na světě , doyen palestinského národněosvobozeneckého alias teroristického boje , zručný ekvilibrista a pragmatik.  S kopce to s ním šlo od doby, kdy se v Palestině stal hlavou Palestinské samosprávy, kterou islámisté z Hamasu oprávněně kritizovali jako neúčinnou a zkorumpovanou.

Centralizace moci Arafatem jen prohloubila křeč palestinského pseudostátu, a naopak, to, že jej Izrael a US daly na index, a zavřely jej do domácího vězení v Ramalláhu, mu vyneslo obrovskou solidaritu .

Guerillero s černobílým beduínským šátkem na hlavě, aneb Arafat pro svět, se zrodil v 2/69, kdy byl zvolen do čela OOP jako předseda jejího výkonného výboru, kdy vystřídal Ahmada Šukeriho.

OOP byla založena z iniciativy prez. Násira v roce 64, Arafatova al-Fatah do OOP vstoupila v roce 67, Kreml OOP uznal až v roce 69, OSN v roce 74, kdy OOP uznala právo Izraele na existenci  …

Od té doby dával tisk Arafatovi obligátní otázku : “ Co se stane s OOP, jestliže Egypt a Jordánsko podepíší s Izraelem mírovou smlouvu ?”

39letý Arafat, který měl za sebou již 20 let ozbrojeného boje, tehdy odpověděl, že není politik, jen bojovník, který odpovídá samopalem …

Arafat prohlásil, že nevěří ani izraelským holubicím, ani izraelským jestřábům, protože jsou všichni jen Židé ,  “ Po červnové válce 67 jsem žil 4 měsíce ilegálně v Tel Avivu u jednoho Žida uprostřed rozličných izraelských politických proudů, takže jsem intimně poznal izraelský politický svět” …

Le Monde mu v roce 69 položil další otázku :” Myslíte si, že vás svět bude v boji za zničení izraelského státu následovat, když všechny mocnosti chtějí jeho existenci ?”

Arafat odpověděl :” Donutíme je změnit jejich názor – postoj Moskvy se již začíná vyvíjet v náš prospěch ” …

Arafat však nikdy netvrdil, že je marxistou –leninistou.

Naopak, vždy o sobě prohlašoval, že je „ umírněný muslim, jenž se postí každý ramadán „ – jinak by bohaté monarchie Zálivu nepřispívaly do palestinského rozpočtu  …

Arafatova autorita byla dlouho zpochybňována nejrůznějšími palestinskými frakcemi,které jej považovaly jen za “ salónního “ bojovníka, jenž si oddechl, že byl z terénu jako bezejmenný abú Amar přemístěn k diplomatickému stolu.

Jemu nepřátelské palestinské frakce mu dále vytýkaly “ měkký “ postoj vůči pravicovým arabským režimům.

Jeho autoritu však zpochybňovaly i “ přátelské “ arabské režimy, které mu vyčítaly, že nemá odvahu skoncovat s palestinskými extrémisty, kteří se v roce 70 postavili i vůči „bratrské“ armádě jordánského krále Husajna ( bratrovražedná palestinsko-jordánská válka z roku 70, ale úspěch Arafatovy OOP spočíval právě v tom, že Arafat dokázal pojmout do svého lůna všechny palestinské proudy od levice po nacionalisty, křestˇany či ortodoxní islámisty)  …

Právě v roce 70 Arafat svoje postavení utvrdil : zastal se všech palestinských složek ( Arafat vykalkulovaně nikdy disciplinárně nepotrestal žádnou odbojnou palestinskou frakci), a pádně odpověděl na kritiku Palestinců ze strany arabských vlád ...

V zatěžkávací zkoušce tzv. černého září 1970 se tak stal katalyzátorem všech palestinských politických proudů.

Arafat uměl hrát na slabosti arabských vlád, šikovně je rozeštvával jednu proti druhé, ale nikdy se do žádného jejich sporu “ nezapletl “, aby nepřišel o jejich petrodolary …

Arafatova OOP v podstatě politicky žila z meziarabských rozporů, zatímco Arafat kázal o posvátnosti arabské jednoty …

Arafat byl výtečným řečníkem – jeho přednesení palestinské otázky na VS OSN  v 11/74 bylo do té doby nevídané  - jeho projev oplýval rétorickými květinami a  poetickými obrázky, které doplňoval vášnivou mimikou a gesty rukou.

Válečnický slovník  “ odložil “ v šatně, taktéž se oholil, a své černé brýle odložil na stůl.

Pohrdavě odmítl “ státnické křeslo”  (bylo jen pro představitele států ), které mu rezervoval tehdejší ministr zahraničí Alžírska Buteflika.

Třebaže OOP oficiálně uznala stát Izrael, Arafatův projev vůči Izraeli byl nesmiřitelný.

Tímto projevem si okamžitě získal mezinárodní respekt, který se projevil na velkolepém diplomatickém večírku, který uspořádal egyptský velvyslanec ( v témže roce se Arafat setkal i s egyptským prezidentem Anvarem Sadatem – kdyby tak věděl, že za tři roky pojede Sadat do Jeruzaléma ) …

US večírek ignorovaly, ale zato představitel proarabské Francie u OSN de Guiringaud si s Arafatem přátelsky a dlouze třásl rukou, a vyměňoval si s ním zdvořilostní fráze, třebaže bylo nepředstavitelné, že by si takhle potřásal rukou s nějakým  “teroristou” z FLN/Alžírská osvobozenecká fronta v době, kdy Francie hleděla na Alžír jako na svůj zámořský department.

V 80.letech se Arafat stal nekritickým a panovačným autokratem, od smrti (1988) jeho starého spoludruha ve zbrani ultrateroristy abú Džiháda již neexistoval nikdo, kdo by mu dokázal poručit …

Svoji pověst u Palestinců si nicméně pokazil až svým sňatkem v roce 92 se Suhou Tawilovou, o 34 let mladší ženou, která mu v 7/95 porodila dceru Zahwu, kterou ve třech letech učil střílet z pistole ...

V 4/92 přežil pokus o atentát, když se s ním zřítilo letadlo v Libyi …

Arafatovy kontakty s Izraelem

Jásir Arafat, taktik spíše než stratég , si kontakty s Izraelem dlouho přál, a podporoval aktivity svých blízkých spolupracovníků , které vedly k udržování těchto kontaktů, protože již od roku 74, kdy OOP byla na půdě OSN donucena Arafatovými ústy přiznat Izraeli právo na existenci, dobře věděl, že se dialogu s Izraelem OOP stejně nevyhne  …

Jeden z prvních, jenž na tuto riskantní Arafatovu hru navazování kontaktů s Izraelem  „ pod stolem „  přistoupil, byl Arafatův politický poradce dr.  Issám Sartawi *1933, jenž za to zaplatil životem : v Portugalsku v 4/83 jej zavraždilo komando významného disidenta OOP – abú Nidála  …

O 10 let později (1993) v dohodách z Oslo OOP musela Izrael uznat i de facto, ale bylo to opět uznání vynucené okolnostmi, nerovnocenný poker, ve kterém Arafat neměl žádná esa, proto musela OOP zaplatit více, než kdyby se na tomto uznání s Izraelem svobodně dohodla ( Izrael OOP jako legální organizaci uznal v roce 93 )  …

Avšak protože islámistický Hamas dohody z Oslo od samého počátku sabotoval krvavými atentáty proti izraelským civilistům, Tel Aviv byl rozlícený na Arafata, že si nedokáže zamést před vlastním prahem.

ROZKVĚT OOP (politický a vojenský), zejména za jejího "působení" v Libanonu, který přivedla do občanské války

ÚPADEK  OOP  začal v roce 82 po jejím vojenském rozprášení v Bejrútu.

OOP to již (svými raketovými základnami v Libanonu ) přeháněla ( denodenně ostřelovala  severní pohraničí Izraele ) .

Po červnové invazi Izraele do Libanonu v roce 82 byla OOP vojensky rozprášena , a to doslova – hlavní štáb palestinského vedení v čele s Arafatem uvízl v těžce bombardovaném Bejrútu, a prosil Damašek, aby se smiloval,a palestinské vedení evakuoval.

Proíránský Damašek tehdy s evakuací otálel, a nadhodil, že by palestinské proirácké vedení mělo za palestinskou věc chrabře padnout do posledního muže …

Váhání Háfize Asáda ohledně záchrany Arafata bylo přirozené – Sýrie a Libye byly dva jediné arabské státy, které podporovaly Teherán ve válce proti Saddámu Husajnovi, zatímco Arafat vyslovil bezvýhradnou podporu Saddámovi, proto také jeho zprostředkovatelská mise v 9/80 mezi Bagdádem a Teheránem dopadla katastrofálně .

Damašek nakonec (až po dvou měsících) v 8/82 Arafata a jeho vyděšené vedení z obleženého Bejrútu  neochotně evakuoval .

V Damašku pak Háfiz Asád kladl OOP pro její setrvání na syrské půdě tak pokořující podmínky, že jej Arafat slovně napadl ze zrady palestinské věci.

Háfiz Asád, ač sám islámistická hnutí v Sýrii tvrdě potlačoval ( jako Saddám Husajn v Iráku), po  svém sblížení s režimem ajatolláhů v Teheránu alespoň slovně podporoval islámistickou organizaci vytvořenou Teheránem pro území Libanonu, libanonský Hezbolláh, a úmyslem libanonského Hezbolláhu (alias íránského ministerstva pro vývoz islámské revoluce) bylo vytvořit podobnou islámistickou palestinskou organizaci ...

Arafatovo rozprášené palestinské vedení poté nevědělo, kam složit hlavu – žádný arabský stát jej na svém území nechtěl ( v roce 70 Palestinci vyvolali občanskou válku v Jordánsku,kde dleli jako hosté v uprchlických táborech, a v roce 76 vyvolali občanskou válku v Libanonu, kde byli rovněž jen jako hosté v uprchlických táborech )  …

Nastalo úporné vyjednávání v celém arabském světě, kam s Arafatem …

Nakonec Arafat s částí svého vedení skončil v exilu v Tunisku, zatímco zbytek vedení OOP zůstal v Sýrii - Háfizu Asádovi se tak podařilo Arafatovo vedení, které již bylo na lopatkách,  „dobít“ jeho rozložením …

Jednotu OOP již nikdy nenabyla – její radikálnější disidentské politické křídlo se již na Izraelem okupovaná palestinská území nikdy nevrátilo, a vojenské křídlo v čele s abú Nidálem Arafatovi vyčítalo vojenskou porážku OOP v Bejrútu 1982 …

Nikdo nemůže být prorokem ve své vlastní zemi, aneb předáci národně osvobozeneckých hnutí nikdy nebyli úspěšnými budovateli státu.

Vést osvobozenecký boj a budovat stát vyžaduje naprosto odlišné až opačné kvality (  ve všech rozvojových zemích úspěšný národně osvobozenecký boj vždy vyústil ve „ stoletou“  občanskou válku, nikdy ve stabilní politický režim -  namátkou Jomo Kenyatta, první prezident nezávislé Keňi v roce 64, Habíb Burgiba, Robert Mugabe, Angola, Mosambik, Nikaragua a další) .

Od doby, co se Arafat vrátil z  „ tuniského exilu „ v 7/94, aby nebyl smeten z Historie navždy tím, že by mu Izraelci vstup na palestinská území již nepovolili ( Arafat nechtěl skončit jako velký muftí Jeruzaléma, jehož zaslepená neústupnost přispěla k porážce Palestinců v roce 48, takže velký muftí musel zemřít v exilu ), věci s ním šly prudce s kopce.

Po čtvrt století byl Arafat zvyklý uskutečňovat své chiméry na světovém jevišti, zatímco po návratu z tuniského exilu se stal šéfem „vesnice „, miniaturního pásma Gazy.

Navíc se Arafat v Gaze stal jen nájemníkem jedné nemovitosti pod přísným izraelským dohledem …

Marginalizace jeho „ světové „  úlohy, že se stane  jen „ starostou Gazy „  mu skutečně  hrozila ( v této době Arafat pro Le Monde prohlásil : „ Nezapomínám, že i Churchill přišel o své vítězství, možná, se to stane i mně “ … ) …

Prohlášení sice scestné, ale výstižné – Arafat v té době přijímal jen významné obchodníky Gazy či nezaměstnané z Gazy, a udílel jim své rady.

V této době byla pro něho Palestina velmi vzdálenou „ Zemí Zaslíbenou“ , kdy již rozhodně nesnil o „znovudobytí palestinských území z doutnajících trosek izraelského státu „, jak kdysi prohlašoval ve svých rozhovorech pro tisk …

Jeho realismus, který předvedl tím, že umožnil v roce 93 podepsat dohody z Oslo, mu palestinští radikálové vyčítali, zejména mladší generace, která chtěla oslavovat mýtus Arafata válečnického …

Světlejší okamžik ještě přišel.

V 1/96 byl Jásir Arafat korunován na prvního "zvoleného"  prezidenta Rady palestinské samosprávy v Předjordánsku a v pásmu Gazy.

Od něho neodmyslitelná pistole Smith a Weston od té doby ležela ve vitríně suvenýrů jeho pracovny.

Arafat si ze své dlouhé politické minulosti uchoval tři své zvláštnosti - bojové jméno abú Ammar z dob ilegality, vojenskou uniformu s hnědou košilí bez kravaty, a přikazovací tón velitele, zvyklého udílet rozkazy podřízeným.

Palestinskou samosprávu, bantustan, rozdělený na několik enkláv, měl Arafat řídit  do 5/99.

Ale již v té době všichni pochybovali o tom, že by Arafat za tři roky předal část své moci 88 členům nově zvolené Prozatimní rady, k čemuž jej ani nic  nezavazovalo, protože Arafat, jenž přežil bombardování v Bejrútu v roce 82, několik atentátů, všechny těžké autonehody, a dokonce i zřícení letadla v libyjské poušti, se pro své okolí stal tvrdohlavým a nepředvídatelným tyranem  …

Viz také můj článek zde Vzpomínky na Arafata.