Američtí sponzoři NSDAP

V 5/21 bylo Berlínu/BER předloženo spojenecké ultimátum ohledně válečných reparací, kancléř Konstantin Ferhrenbach londýnské podmínky odmítl ( 132 mld marek + výtěžek z 25% cla na německé zboží), a odstoupil.   Novým kancléřem se stal Joseph Wirth /1879-1956/ z Katolické centristické strany, nejmladší německý kancléř v historii , 41 let, jenž zastával funkci i ministra financí. Wirthova vláda spojenecké ultimátum přijala, a uzavřela dohodu i s Francií..

Když v 10/21 bylo Berlínu oznámeno, že se o průmyslové Horní Slezsko bude muset rozdělit s Polskem, kancléř Joseph Wirth  protestoval s tím, že BER nebude moci splácet reparace, a rezignoval, ale když se nikdo jiný nenašel, byl do funkce opět jmenován.

Wirth se nejvíce proslavil svým projevem před Reichstagem po zavraždění ministra zahraničí, průmyslníka židovského původu Walthera  Rathenau /1867-1922/, 2 měsíce poté, co podepsal Rapallskou smlouvu s bolševiky.

Rathenau byl zavražděn pravicovými  extrémisty z organizace Consul pro „ židobolševické“ spiknutí, třebaže Rathenau byl Němec do morku kostí, jenž prosazoval totální asimilaci Židů německou společností.

Wirth tehdy zvolal : “ Nepřítele Německa hledejte na ultrapravici !“ ( 1955 dostal za svůj protinacistický postoj Stalinovu cenu míru ) …

Zavraždění Rathenaua však Výmarskou republiku sjednotilo, Rathenau byl předkládán jako hrdina, jenž zemřel za demokracii,  a byl přijat zákon na ochranu republiky /Republikschutzgesetz  proti ultrapravici – po příchodu nacistů byly všechny jeho pomníky zbořeny.

Od roku 23 NSDAP významně proti komunistům a levici všeobecně financoval člen pravicově nacionalistické procísařské Deutschnationale Volkspartei/Německé národně lidové strany/DNVP, průmyslník Fritz Thyssen /1873-1951/, který v Mnichově NSDAP koupil nemovitost a renovoval ji, aby NSDAP měla kde sídlit – členem NSDAP se Thyssen stal v 5/30.

Thyssen NSDAP financoval přes svoji rodinnou banku Bank voor Handel z Rotterdamu, jejímž právníkem byl Allen Dulles, který pracoval pro právní firmu Sullivan and Cromwell (NYC).

Allen Dulles zastupoval i bankéře barona Kurta von Schroedera /1889-1966/ ( s bankovními pobočkami v LON a v NYC) , člena NSDAP, významného sponzora Hitlera, jenž poskytl zázemí pro klíčovou schůzku mezi Hitlerem a von Papenem ze 4.1.33, která Hitlerovi usnadnila cestu k moci.

Baron Kurt von Schroeder dostal v roce 39 za své sponzorské zásluhy od Himmlera k narozeninám čestný titul SS Brigadeführer, a meč s osobním věnováním od Himmlera, Reichsführera SS.

Schroederova US pobočka fungovala jako finanční produktovod peněz korporace  ITT/International Telephone and Telegraph pro Himmlera.

3.8.33 byl šéfem  ITT Sosthenes Behn/1882-1957/, podpluk. US armády s německými předky, jeden z prvních US podnikatelů, které Hitler přijal.

US korporaci ITT, stát ve státě, v BER zastupoval Henry Mann.

ITT přes svoji pobočku Lorenz Co.,  vlastnila 25%  prominentní německé letecké firmy Focke-Wulf Flugzeugbau , což jí zařídil baron von Schroeder, a vlastnila Huth Co., která vyráběla radarové a radiové součástky pro Wehrmacht.

V době války se Behn s baronem scházeli ve Švýcarsku/CH, a dohodli se, že proti horlivcům z NSDAP, kteří chtěli dostat zástupce ITT Gerharda Aloise Westricka /1889-1957/ , německého právníka, jenž v Německu zastupoval několik významných US firem ( General Motors, Standard Oil, Texas Oil, Davis Oil Company, Ford, Kodak, Sterling Products, všechny spojené s právní firmou  Sullivan and Cromwell z NYC Allena Dullese) nejen ze správní rady Focke-Wulf , ale chtěli rozbít celé ITT evropské impérium ( ITT měla v okupované Evropě přes 30.000 zaměstnanců), si ITT začne platit ochranu ze strany Gestapa (Walter Schellenberg) zvýšením plateb Himmlerovi …

Fanatické jádro NSDAP si poté na Himmlera stěžovalo Hitlerovi, ten však dal za pravdu  Himmlerovi, takže 1943 ITT vlastnila již 29% Focke-Wulf.

Baron Schroeder a Johann Groening, oba ředitelé jedné Thyssenovy ocelárny, obchodovali s US podnikateli William Averell Harriman (D)/1891-1986/ a s jeho bratrem E. Roland Harrimanem, kteří vesele obchodovali jak s bolševiky, tak s nacisty.

Ve své společnosti Brown Brothers Harriman and Co., sídlící na Wall Street, Harriman zaměstnával Georga Herberta Walkera a jeho zetě Prescotta Bushe.

Harrimanova banka byla hlavním obchodním spojením US podnikatelských kruhů na německé firmy, včetně na Thyssenůvv koncern.

Podle zákona O obchodování s nepřítelem ze 10/1917 byly Harrimanovi ( aby se neřeklo, protože spolupracoval s FDR ) v 10/42 zkonfiskovány některé firmy, zejména Union bank Corporation/UBC, kterou vlastnil společně s Thyssenem, třebaže složením akcionářů byla výhradně americká ( akcionářem byl mj. Prescott Bush) ...

Po válce mu byly všechny podniky vráceny.

William Harriman byl blízký přítel levicové Rooseveltové ( pořádala sbírky na podporu trpících bolševiků, a nevěřila na hladomory na Ukrajině, proto Harriman posílal obilí jen bolševikům) , na jaře 41 Rooseveltovi/FDR  Harriman sloužil jako koordinátor programu válečných půjček Londýnu/ Lend-Lease, a poté stejných půjček Kremlu, proto se často setkával jak s Vjačeslavem Molotovem, tak s Churchillem …

Na jaře 42 vyprovázel Churchilla na jeho druhé setkání v MOW se Stalinem, a jeho přesvědčivé vysvětlení Stalinovi, proč spojenci otevřeli druhou frontu v severní Africe místo ve Francii, mu vyneslo místo US velvyslance v MOW od roku 43 ( do 1/46 ).

Na konferenci v Teheránu 1943 byl Harriman pověřený ukonejšit  pro změnu Churchilla, jenž byl vyděšený Rooseveltovými ústupky Stalinovi  …

Harriman se účastnil i jaltské a v 7/45 postupimské konference ( v roce 45 dostal od Kremlu dárek – Velkou pečetˇ Spojených států , vyřezávanou ze dřeva, která zdobila jeho rezidenci v MOW , v roce 52 v ní bylo objeveno odposlouchávací zařízení ) …

Za Trumana Harriman sloužil jako ministr obchodu (46-48), 2x neúspěšně kandidoval na prezidenta 1952 + 1956, v letech 56-58 byl guvernérem státu NYC.

Byl šéfem šestičlenné skupinky, která si říkala „Wise Men“ , po jeho smrti vyšla kniha Walter Isaacson + Evan Thomas „The Wise Men“  : Six Friends and the World They Made ( mj. Marshallův plán ).

Za JFK byl v roce 61-62  náměstkem ministra zahraničí pro jihovýchodní Asii, a náměstkem zamini byl i za  Lyndona Johnsona, účastnil se pařížských mírových jednání v PAR o ukončení války ve Vietnamu.

Harriman byl  hlavou, která řídila nejen poradce JFK pro národní bezpečnost McGeorge Bundyho/1919-1996/ přes jeho pobočníka v Bílém domě Michaela Forrestal /1927-1989/, ale především vietnamskou válku – měl plné pravomoce jednat ve prospěch státu, a plnou důvěru JFK a Johnsona, jenž později přiznal, že vietnamského prezidenta Ngo Diem nařídil v roce 63 zavraždit Harriman, poté, co bratři Diem, vládnoucí diktátorsky za podpory CIA, byli pučisty řízenými Harrimanem svrženi.

Pár týdnů po vraždě antikomunisty Diema  (2.11.63) byl zavražděn i JFK (22.11.63) .

V 12/61 major KGB Anatolij Golicyn *1926 , který přeběhl z Helsinek s ženou a s dcerou vlakem do Švédska  pár dní poté, co do Helsinek z MOW na SU ambasádu dorazil, poté do US k CIA, obvinil Harrimana, že pracuje pro Kreml, ale nikdo mu nevěřil …

Golicyn byl vyslýchaný Jamesem Jesus Angleton /1917-1987/ za války působil v LON, kde se stýkal s Kimem Philby, šéf kontrarozvědky CIA v letech 54-75, důvěřovali mu šéfové CIA Allen Dulles /53-61/ a Richard Helms /66-73/ ) …

Golicynovi nikdo nevěřil, třebaže odhalil i Kim Philbyho, a za SU informátora označil i UK premiéra Harolda Wilsona ( koncem 40.let byl šéfem  Obchodní komory, jenž se přátelil s Molotovem a s Anastas Mikojanem ) s tím, že KGB zavraždila předchůdce Wilsona v čele Labour Party Hugh Gaitskell , aby její předsednictví mohl převzít Wilson …

Obvinil i FS prezidenta Urho Kaleva Kekkonen z agentství pro SU.

Michael Forrestal byl poradcem poradce pro otázky národní bezpečnosti Bundyho, hrál také úlohu ve Spojenecké komisi v Německu , a v letech 78-80 v US-SU obchodní radě .

Michael F., jenž se nikdy neoženil,  byl synem US ministra obrany admirála Jamese Forrestala, zavražděného v 5/49.

Forrestal, stejně jako gen. Patton ( zemřel při záhadné autonehodě v 12/45)  či senátor Joseph McCarthy ( záhadně se upil k smrti ve 49 letech v 5/57) tvrdil, že US jsou ohroženy bolševickým spiknutím, na které CIA nestačí  - zatímco gen. Dwight Eisenhower prohlásil, že admirálovým prohlášením věří, CIA jej poslala do blázince, odkud v 5/49 vypadl z okna …

Westrickova mise u US podnikatelských kruhů

Westrick odjel po porážce Francie v 6/40  přes neutrální Rusko a Japonsko do technicky neutrálních US, aby zde vyjednal podporu pro Hitlera ze strany výše zmíněných US protirooseveltovských firem ( do US banky na jeho účet mu k tomuto  propagandistickému účelu z Německa dorazilo 5 mil. dolarů), jejichž právníkem byl Allen Dulles …

Westrick argumentoval tím, že po válce Německo, Japonsko a US ekonomicky ovládnou svět.

Britská MI6 však jeho misi prozradila všem redakcím US významných listů, některé ( NYC Herald Tribune, Chicago Daily News, Time, Life ) ji zveřejnily s tučnými nadpisy „Hitlerův agent na tajné misi u US obchodníků“ apod.

FBI musela poté jeho pronajatý dům hlídat před útoky protiněmeckých aktivistů.

V 8/40 jej německý chargé d´affaires vyzval k návratu do BER.

Jeden z bratrů Westricka, šéf hliníkárenské firmy, pracoval pro maršála Göringa, druhý bratr byl zaměstnancem Otto Abetze, velvyslance Říše ve Francii.

SS-Brigadeführer Walter Schellenberg/1910-1952 rakovina, pohřeb za něj zaplatila Coco Chanel/, od 5/33 po vystudování práv člen SS/Schutzstaffel, za Heydricha šéf kontrarozvědky SD/Sicherheitsdienst,  od roku 39, bytˇ pod Heydrichem, se zodpovídal jen Himmlerovi, po zrušení Abwehru v roce 44 se stal i šéfem rozvědky, od 1/45 podněcoval Himmlera, aby sesadil Hitlera.

Schellenber o Westrickovi při poválečných výsleších prohlásil, že byl „ jediným, se kterým mohl již v roce 43 probírat sesazení či zavraždění Hitlera „ …

Po válce Behn odmítl vypovídat ve prospěch Westricka , a přerušil s ním veškeré kontakty, baron Schroeder byl odsouzen ke 3 měsícům nepodmíněně, vyšetřování financování Hitlera US bankami bylo po válce  zabráněno zablokováním vyšetřování bankovního domu Bankhaus J.H.Stein z Kolína nad Rýnem, přes který němečtí průmyslnící pravidelnými vklady financovali Himmlerovu SS. ( Anthony Sutton : Wall Street and the Rise of Hitler )

Dalším finančním zdrojem prominentů NSDAP, včetně soukromého bankovního účtu Hitlera,  byl holding Konzolidované slezské ocelárny/Consolidated Silesian Steel Corp.,  který přes protesty PL vlády vznikl sloučením Thyssenových oceláren s PL strategickou HornoSlezskou uhelnou a ocelárenskou společností Fredericka Flicka ...

Protože PL vláda několikrát Flickovi pohrozila, že jeho HornoSlezskou uhelnou, největší a nejstrategičtější průmyslový podnik Polska, znárodní, bylo jeho nominální vlastnictví převedeno na Američany ( po třetině Harriman, Walker, Bush ) ...

Konzolidované slezské ocelárny řídil, a jednu třetinu vlastnil, John Foster Dulles , bratr Allena Dullese, dvě třetiny Frederick Flick.

Konzolidované slezské ocelárny, stejně jako Thyssenovy/Flickovy ocelárny United Steel Works, závisely na otrocké práci osvětimských vězňů –  mj. také proto Washington nebombardoval koleje vedoucí do Osvětimi ...

Thyssen byl jedním ze 20 německých průmyslníků a bankéřů ( mj. uhelný baron Emil Kirdorf, Georg von Schnizter z IG Farben, ocelářský magnát  Gustav Krupp von Bohlen und Halbach, bankéř Kurt von Schorder ), jenž v 11/32 podepsal výzvu prezidentu Hindenburgovi, aby okamžitě jmenoval Hitlera kancléřem ...

Thyssen však NSDAP ( jejímž členem se stal po splynutí  DNVP s NSDAP v 6/33) financoval proti komunistům, nebyl antisemita, a proti antisemitské politice NSDAP se postavil …

Proto 9.11.38 o Křištálové noci/Kristallnacht uprchl do CH, poté do PAR/Nice, kde Hitlera značně pomlouval.

Po podepsání příměří 22.6.40  jej vichystická policie podle klauzule kapitulační smlouvy 26.12.40 vydala Němcům, internován v KL Sachsenhausen, bytˇ v „ lepší cele“ .

10.8.44 se účastnil ve Štrasburku tajného setkání výše zmíněných německých průmyslníků a bankéřů, kteří projednávali, jak po porážce Německa zajistit finanční budoucnost prominentním nacistům ...

Přesto byl „ oficiálně“  z KL osvobozen až v roce 45, a třebaže svoji odpovědnost za nástup nacismu v letech 23-38 přiznal, byl odsouzen jen za členství NSDAP, a přišel jen o  15% majetku, které byly  vloženy do fondu na odškodnění obětí.

Svůj majetek v předválečném rozsahu získal zpět.

DNVP do roku 28 šéfoval Kuno von Werstarp /1864-1945/, jehož manželka byla významnou účastnicí okultistických spolků, podporoval kancléře Heinricha Brüninga z Centristické strany/1885-1970 US/, jenž střídavě s NSDAP formálně spolupracoval či jí vyhrožoval, po varování uprchl 1934 do LON/US .

Od roku 28 byl šéfem  DNVP mediální magnát Alfred Hugenberg/ 1865-1951/, jenž byl přesvědčen, že dosazením Hitlera k moci jej využije pro cíle DNVP ( nacionalismus, liberální kapitalismus ), ale Hitler jej brzy připravil o jakýkoliv vliv.