Alžírsko VI: Bizarní únos turistů na Sahaře

Jak skončil samotný únosce je ještě bizarnější než únos samotný. Neméně provokující je pokračující boj Washingtonu, Pekingu, Paříže a Moskvy o maghribskou ropu a uran.

 Zatímco se alžírští generálové snažili obdržet od Washingtonu po 11.9.01  finanční a vojenskou podporu pro boj „s terorismem „ diplomatickou cestou, bývalý důstojník elitních jednotek alžírské armády Abderrazak ElPara svými teroristickými akcemi generálům značně pomáhal , zejména  4.ledna 03, v  den před příjezdem významné americké vojenské delegace do Alžíru, která měla na místě zhodnotit situaci pro možné znovuobnovení  dodávek vojenské techniky do Alžírska v rámci protiteroristického boje ,  jeho muži zaútočili na alžírský vojenský konvoj u města Batna a zabili 45 vládních vojáků …Všemocné alžírské tajné služby (DRS) , které se dovolávaly videozáznamu, který se později prokázal být padělkem z jejich dílen, se snažily přesvědčit   mezinárodní veřejnost o tom, že Abderrazak ElPara  je „ poručíkem Usámy bina Ládina pro oblast alžírské Sahary, pověřený úkolem implantovat al-Kajdu do oblasti Sahelu …Pár dnů po vražedné akci ElPara USA zmírnily embargo na dodávku zbraní do Alžírska, a oznámily, že režimu generálů dodaly špičkovou  „ protiteroristickou“  bojovou techniku … 

Abderrazak Lamari (alias abú  Amari Saifi, řečený El-Para/Výsadkář *1968 , byl důstojníkem elitních alžírských jednotek, a v letech 1990-1992 šéfem osobní ochranky ministra obrany Khaleda Nezzara. Po vypuknutí občanské války, kdy generalita v prosinci 91  výsledky prvních  svobodných parlamentních voleb ,které přinesly vítězství islámistům , anulovala, rozpustila parlament a postavila do čela vlády „voj. radu“ , ElPara v březnu 1992, kdy byla islámistická strana  FIS postavena mimo zákon ,  „přeběhl“  k islámistické opozici a zapojil se do skupiny GIA.

Poté v roce 94 zběhl zpět ke generálům, podle kterých po svém druhém přeběhnutí v roce 97 ,po získání elitního výcviku v US,  nakonec skončil jako muž číslo dvě Salafistické skupiny za predikaci a boj (GSPC), která stále bojuje proti laickému režimu . Svět se o něm dozvěděl až v roce 03.Avšak na internetové stránce této skupiny se žádné jméno jako Qessah alias Amari Sajífi alias abú Hajdara (preferované jméno Abderrezaka elPara),alias abú El Hoummam, alias  El-Ourassi /Aurassien (ElPara byl Berberem z Aures) až do roku 04 nevyskytovalo ( přízvisko Výsadkář však měli dva významní armádní „dezertéři“   : Amari Sajífi alias Abderrezak elPara a Abbi Abdelaziz alias Okacha ElPara, jenž jako specialista na výbušniny  „dezertoval“ ze speciální zásahové jednotky GIS („nindjové“) . Bin Ládinem pouště se nazývá Abderrezak ( v tomto článku se ElParou myslí Abderrezak), a podle svých bývalých kumpánů z 12. elitního výsadkového pluku  „zbožnost“ nikdy neprojevoval, naopak, účastnil se všech „ neřestných pitek“ , takže pochybovali, že by k islámistům přeběhl z  „ přesvědčení“ …

Vojenskou školu elitních jednotek ve městě Biskra (350 km jihovýchodně od Alžíru)  ukončil v hodnosti seržanta v roce 1988 (20), a byl převelen k výsadkářům do Alžíru, ale v roce 1989 byl údajně z jednotky výsadkářů vyřazen pro bolesti zad. Stal se bodyguardem ministra vnitra , a z této funkce v 3/1992 „přeběhl“  k islámistům, zatímco armádní zdroje tvrdí, že byl z armády vyloučen z disciplinárních důvodů …

V roce 1994 se nicméně ElPara vzdal úřadům a během dalších dvou let byl několikrát spatřen ve Vazebním středisku alž. voj. tajných služeb ve městě Ben Aknoun, v němž DRS prováděla výslechy, ve společnosti tehdejšího šéfa tohoto střediska pluk. Tartague, později povýšeného na generála.  El Para byl v roce 1994 v hodnosti poručíka vyslán na tříletou stáž do US Fort Bragg, kde se cvičí mj. příslušníci výsadkových a speciálních jednotek US Zelených baretů … ( archívy Centre de Recherches sur le Terrorisme).

Po svém návratu do Alžíru v roce 1997 byl ElPara povýšen na kapitána , a vzápětí „ dezertoval“  k islámistické opozici podruhé, tentokrát,podle alž. generálů, ke skupině  GSPC Hasana Hattaba, původně automechanika, se kterým ElPara sloužil  na vojně u výsadkářů , a který k islámistům jako mistr bojových umění přeběhl 1989(21) … Když se Hassan Hattab stal v 7/99 šéfem GSPC, ElPara se stal, podle alž. generálů,  údajně jeho pobočníkem,  a šéfem 5. voj. oblasti na východě, třebaže na rozdíl od Hattaba byl pro připojení GSPC k al-Qajdě. Hattab si podle alž. generálů vybral za své dva pobočníky své dva  kolegy z výsadkové jednotky : Amariho Saifi alias Abderrezak ElPara, a Abbi Abdelazize alias Okacha ElPara (který byl údajně zabit v 6/04 v El-Kseur ). 

Podle generálů se stal prominentním kontaktem Mohameda Atefa alias abú Hafs ElMisri, vojenského šéfa al-Qajdy (zabitého v 11/01 za US bombardování Kábulu) …Jemenec Imad Ibn Wahid alias abú Mohamed při svém „ světovém turné“ , při kterém se zastavil v Mogadišo, Addis Abebě, Chartúmu a Niamey, dorazil v 5/01  i do Alžíru, kde jednal o stejné věci : vytvoření sítě al-Qajdy v oblasti Sahelu .

Třebaže  se setkal i s ElParou, pověřil úkolem vytvářet výcvikové tábory pro nové fanatiky džihádu a al-Qajdy v oblasti Sahelu  profesionálního pašeráka Mokhtara Belmokhtara alias Jednookého, mistra v pašování zbraní pro GSPC, zejm. z Nigeru. Tento úkol se však prokázal být velmi obtížným a delikátním, protože místnímu obyvatelstvu náboženský extrémismus nic neříkal : etnická solidarita byla pro něj důležitější než náboženská příslušnost …

Abú Mohamed svoji misi nedotáhl do konce, protože v 9/01 byl  po útoku armády zavražděn v oblasti Aures, v baště ElPara , jenž se v roce 02, kdy vrcholily námluvy mezi Bouteflikem a Washingtonem, prohlásil za nového šéfa Sahara katibatu (podle alž. generálů jej jmenoval Hattab) , aby v pohraničním pomezí Mauretánie , Mali, Nigeru, Čadu a Libye vytvářel výcvikové tábory pro nové fanatiky džihádu a al-Qajdy.

Ve skutečnosti se ElPara přesunul z východu Alžírska na saharský jih, jen aby vznášel virtuální teroristické hrozby spíše než skutečné pro Bushovu imaginární válku na Sahelu : jeho přítomnost „černou“ horečku Washingtonu, Paříže, Pekingu a Moskvy nikterak neohrozila ,nikdy nevyhodil do povětří ani jeden metr ropovodů, neohrozil ani jednoho zahraničního technika,nikdy nezaútočil proti nějakému ropnému zařízení. Jeho jedinou „teroristickou“ činností na Sahaře bylo údajné ohrožování Rallye Paříž –Dakar, alespoň podle alž. a franc. tisku. 

4.7.01 ElPara unesl známého alž. senátora Mohameda Boudiara, právníka, jenž se na hranicích s Tuniskem oddával  „byznysu“ zkvétajícího pašeráctví, které mu náramně vynášelo. Propuštěn byl proti tučnému výkupnému 26.7.01. Tento únos, provedený pravděpodobně z vlastní iniciativy ElPara, posílil podezření, že je agentem DRS, protože spolu s Boudiarem ElPara unesl ještě dva další místní milionáře, které však okamžitě propustil, a to bez výkupného , protože jedním z nich byl Nacer Ben Amor, švagr velitele DRS v Tébessa … 

ElPara na sebe strhl pozornost mez. veřejnosti  nejen v 1/03 , kdy po  přepadení a postřílení z kulometů 45  výsadkářů z elitní voj. jednotky jeho oddílem , převlečeným za vládní vojáky,US kongres zmírnil embargo na dovoz zbraní do Alžírska , ale především v 3/03  podivným únosem 32 záp. turistů na Sahaře ( v době, kdy se Tamanrasset stával oblíbeným centrem pouštní turistiky, třebaže 6.3.03 zde za nevyjasněných okolností spadlo letadlo společnosti Air Algérie) . Únos uskutečnil ve spolupráci s mezinárodně hledaným „talibancem“ Mochtarem Ben Mochtarem,,  původem z Tuniska a s tuniským pasem,  který při přestřelce zemřel ,jiné zdroje uvádějí ,že komplicem byl alž. pašerák s alž. pasem Mokhtar Belmokhtar,rovněž „Afghánec“ ,stoupenec Hattaba, jenž doposud žije .

Podle mnoha zdrojů ElPara tento únos provedl bez souhlasu vůdců GSPC, zejm. bez souhlasu Hassana Hattaba, podle instrukcí DRS, která chtěla  tímto únosem GSPC a Hattaba zdiskreditovat, rozštěpit  GSPC a zbavit Hattaba vedení, což se jí podařilo  ( v 9/03 Hattab kvůli nařčení ze strany Droukdela, že je „příliš umírněný“ rezignoval, a byl nahrazen Nabilem Sahrawim,loutkou Droukdala , který vydal prohlášení, že GSPC řídí Mullah Omar ) .

Únos  proběhl v době, kdy vrcholilo „ zabydlování se „  Washingtonu v sahelské oblasti pod záminkou boje proti zdejším spojencům al-Qajdy (US tajné služby koordinovaly v rozlehlém území Nikoho/šedé zóně o ploše dvou miliónů km čtverečních zdejší těžce stmelenou „koalici“ armád pohraničních států) , a měl ničivý důsledek pro GSPC, většina jejíchž oddílů byla ze svých bašt po tomto únosu vyhnána. 

Unesení němečtí turisté (něm. vláda jim zakázala, aby historii svého únosu „prodávali“ novinářům, takže jejich svědectví jsou vzácná)  ElPara pod jménem Amari Saifi sice identifikovali jako svého únosce, avšak pouze alžírský genštáb , jeho bývalý zaměstnavatel, tvrdil, že ElPara jednal v žoldu GSPC ,která  se k únosu 32 západoevropských turistů  nikdy nepřihlásila  …Podle zprávy AFP ze 13.8.03 „zdroje blízké vyjednávačům uvedly, že ElPara má k dizpozici satelitní telefon a/či radiovysílačku, jeho pozice byla alžírské armádě známá, přesto jej nezadržela “.  Tuto informaci potvrdili později i rukojmí.Rukojmí v poušti absolvovali dlouhé pochody, často se přemístˇovali.

Avšak v poušti člověk po čtyřech hodinách bez vody umírá na dehydrataci, pochody napříč Saharou nelze improvizovat, musí se pečlivě naplánovat.Únosci , kterým se podařilo vláčet rukojmí po Sahaře celých šest měsíců, museli vědět, kde najdou vodu, museli doplňovat zásoby, museli se znát s vůdci místních kmenů, aby si přinejmenším zajistili jejich „ neutralitu“ …. Svědectví z Mali dosvědčují, že ElPara nevelel „zbožným“ mudžáhedínům ze severu Alžírska, kteří by v poušti nebyli schopni přežít, ale nájemným banditům, kteří byli v poušti jako doma, žoldákům z místních Tuarégů .O přítomnosti „bojovníků“  GSPC na Sahaře lze pochybovat i proto, že občanská válka se vedla  ve středu a na severu Alžírska, a to nikoliv jen z důvodů povahy samotného terénu, ale i proto, že  jihoalžírský okraj Sahary pečlivě hlídá armáda, která zde jistí těžbu ropy …

Baštou ElPara byl sever regionu Gao, sektor mezi Tessalit na hranicích Mali a Adrar, oblast obývaná Tuarégy, zatímco baštou GSPC  byl trojúhelník Jijel, Skikda , Batna, vzdálený 2.000 km od Gao …Místo únosu (trojúhelník pouštních měst Tamanrasset,Djanet,Ouargla) také nasvědčuje tomu, že turisté byli uneseni ElParou najatými Tuarégy : byli totiž uneseni v tuarégské oblasti Illizi, ve které se u Djanet stavěla US vojenská základna  (o které alž. tisk tvrdil, že se staví  v rámci boje proti mez. terorismu, ale stavěla se  přinejmenším od roku 2000, hned vedle obrovských zásob uranu v sousedním Nigeru … ) ,

Amer. tisk po 11.9.01  prohlašoval, že US zpravodajské služby právě tuto oblast hodnotí jako možné místo pro nové ústředí al-Kajdy, ale protože v této oblasti bylo „ ticho a klid“ , bylo třeba alespoň někoho unést … (Zpráva AFP z 20.8.03 „ podle Alžíru únos turistů potvrdil, že na Sahaře řádí buňka al-Kajdy, proto je zde , podle alž. vlády, zapotřebí amer. voj. přítomnosti … „ )

Týdeník Paris Match o pravdivosti slov alžírských generálů  nepochyboval a v létě 04 napsal, že „ ElPara  má na Sahaře  prostřednictvím GSPC vybudovat buňku al-Kajdy.“ Avšak ústní  i písemná prohlášení GSPC, stejně tak  jako i prohlášení spolubojovníků ElPara právě pro týdeník Paris-Match z léta 04 a svědectví unesených turistů o názorech ElPara, naznačila, že tito vedli ozbrojený boj  výlučně v rámci alžírského kontextu  , třebaže prohlašovali, že jsou solidární s bojem jiných džihádistů …

Na důkaz  tehdejšího spojení GSPC s al-Kajdou generálové v Alžíru uváděli, že armáda zastřelila 12.9. 01 u města Batna údajného emisara bin Ládina v maghribsko-sahelské oblasti, Jemence Imáda Ibn Wahída , u kterého našla audiokazetu, v níž alžírským salafistům poskytoval záruky al-Kajdy … Třebaže tři bývalí členové GSPC dosvědčili, že tato nahrávka byla výtvorem audiovizuální skupiny alžírských tajných služeb, Američanům tento „ důkaz „ stačil k tomu, aby alžírskou GSPC daly na seznam teroristických organizací (GSPC oznámila své spojenectví s al-Kajdou až v říjnu 03, ke sloučení došlo v září 06, 22.2.08 unesla na jihu Tuniska Rakušana  Wolfganga  Ebnera (51) a Andreu Kloiberovou (44) , odkud je přemístila  na malisko-alž. hranice do nepřehledné oblasti Tuarégů …. Byli vydáni 31.10.08 poté, co Vídeň zaplatila výkupné v částce několika miliónů euro, což popřela (africa.confidential.com) ).  

HISTORIE ÚNOSU

Pouštní městečko Illizy ještě před sto lety neexistovalo – zrodilo se kolem francouzských kasáren , které zde byly vybudované v roce 1910 jako Fort Polignac . Naprostou izolovanost této „lidské osady“  dosvědčují polorozbořené silniční ukazatele :  Biskra 1.585 km , Tunis 1.465 km  . Illizy stále hledá svůj  existenční smysl : ropa je daleko, pracovní příležitosti žádné – turismus mohl být řešením .Únos 32 Evropanů však Illizu připravil  i o tuto naději , budoucnost spíše vypadá, že zde na letišti budou přistávat  vojenské vrtulníky a průzkumná letadla než charterové lety s turisty na palubě.

I hlavní město alžírské Sahary, bývalá francouzská pevnost Tamanrasset , ležící 2.100 km na jih od Alžíru, má ambice stát se Mekkou saharského turismu . Od roku 2000 od září do května zde přistával jeden evropský charter za druhým s „ pouštními blázny „ na palubě.Po únosu turistů v roce 2003 však mnozí provozovatelé charterových letů  letiště v Tamanrassetu vyškrtli ze svých letových plánů. A ti, co tak na radu svých vlád neučinili , postrádají zákazníky. 

Mezi 22.2. a 23.3.03  bylo uneseno za záhadných okolností 32 evropských turistů ( 16 Němců, 10 Rakušanů, čtyři Švýcaři , jeden Švéd a jeden Nizozemec ) . Bylo to v době, kdy se výrazně prohloubilo americko-alžírské voj. sbližování před US voj. invazí do Iráku (začala 20.3.03) . Dost možná ,že tato operace měla také  obrátit pozornost svět. veřejného mínění jinam „ , v každém případě je zvláštní, že ani GIA, ani GSPC  US invazi do Iráku  „s řičením“  neodsoudily … (Některé zdroje tvrdily,že turisté ztratili orientaci kvůli narušení satelitního systému GPS kvůli intervenci v Iráku) .

Po měsíci pohřešování byl jeden jejich vůz ( kamion Iveco s odmontovanou baterií jednoho německého páru ) objeven asi 150 km od Illizi uprostřed alž. pouště. Nejprve se  předpokládalo, že padli do zajetí muslimských fundamentalistů pod vedením „Afghánce“  Mochtara Belmochtara . Turisté cestovali bez průvodce ve skupinkách vlastními terénními vozy či motocykly v šesti samostatných skupinách, patřili však ke zkušeným cestovatelům , takže jejich zabloudění např. v písečné bouři, která zde koncem února zuřila, bylo vyloučeno . 

Již tehdy si politické a vojenské kruhy v Alžíru odporovaly : vojáci tvrdili, že turisté byli uneseni islámisty, zcela určitě pouštním bin Ládinem el-Parou v žoldu  místních salafistických vůdců , kdežto pouště znalí vysocí funkcionáři Tuaregů jak v Alžíru, tak v Illize , kteří znají Saharu a její obyvatele jako své boty, to vylučoval,i a tvrdili, že je unesli obyčejní bandité nebo pašeráci, jichž je zde hojně, zejména v obtížně přístupných a armádou vůbec nekontrolovaných oblastech při hranicích s Libyí, Mali a Mauretánií .Každoročně se v Alžírsku ukradnou tisíce terénních vozidel – většinou ve vlastnictví státních podniků, poté se vyvezou a prodávají v sousedních zemích .

Obě tvrzení stála na vratké půdě – Salafistická skupina pro predikaci a boj v poušti nikdy nepůsobila , k únosu se nepřihlásila a doposud nikdy nezaútočila proti civilistům -  cílem jejích útoků byli zásadně jen zástupci státu (policisté, vojáci a „ vlastenecké milice „)  … Úřady se domnívaly, že by mohlo jít o odvetné opatření proti  nedávnému odsouzení  islámistů za atentát ve Štrasburku německými soudy.Ale i tvrzení Tuaregů  bylo zavádějící, očividně vedené přáním, aby únos neodstrašil další turisty, kteří v posledních letech začali tuto oblast vyhledávat. „ Lidé Marlborek“, jak se zde pašerákům říká, se totiž zásadně vyhýbají kontaktům s turisty, včetně s těmi, kteří cestují bez průvodce.Že by z ničeho nic napadli 33 Evropanů …

Alžírský ministr vnitra poté pravidelně ujištˇoval,  že „ jsou turisté naživu , a že se těší dobrému zdraví a slušnému zacházení  „ . Do městečka Illiza se  unesené turisty vypravili hledat na vlastní pěstˇ dva rakouští policisté , kteří tvrdili že unesené hledá sotva tisícovka četníků , načež  velitel alžírského četnictva se v rádiu ohradil, že do akce bylo nasazeno přes pět tisíc mužů, kterým pomáhá přes 300 místních průvodců.

Později armáda uvedla, že se jí podařilo  koncem března vypátrat terénní  vozidla  únosců bez SPZ, a pouzdro na nářadí, očividně úmyslně pohozené jedním z unesených .Také tvrdila, že jedna skupina turistů  je zadržována  na horské skalnaté plošině Tamelrik,poseté jeskyněmi uprostřed divokých kaňonů, několik stovek kilometrů  západně od prefektury Illizy ( 11.000 obyvatel ) u libyjských hranic , zatímco druhá skupina se nalézala až na druhé straně pouště  u Imediru , v ještě nepřístupnější horské oblasti .Názory vojáků a  Tuaregů se lišily i ohledně šancí na přežití bez jídla -  vojáci tvrdili, že brzy nebudou mít co jíst, Tuaregové tvrdili, že v této oblasti na jaře hojně prší, takže je zde spousta muflonů a gazel .

Nakonec byli rukojmí po dlouhých obskurních přísně tajných vyjednáváních ,ze kterých neprosákla ani špetka informací, propuštěni po dvou skupinách : první v květnu 03 , druhá v srpnu 03 (jedna Němka v poušti zemřela na úžeh a byla zde pohřbena).

Během těchto dlouhých týdnů a měsíců záhadní únosci nevydali ani jedno prohlášení o politických či finančních požadavcích – teprve až po dvou měsících 12 4.  alž. tisk bez předložení jakýchkoliv důkazů přišel s hypotézou , že turisty unesli salafisté. Propuštění rukojmí  však potvrdili, že akci neřídil šéf GSPC  Hasan Chattáb, ale Abderrezak El-Para osobně, a pouze El-Para. .Dále propuštění rukojmí potvrdili, že únosci pravidelně vysílali přes rádio a vzápětí po odvysílání nad jejich místem polohy přelétávaly vrtulníky alžírské armády, třebaže  se neustále přemístˇovali. Jestliže El-Para vojáci sledovali, proč jej nezneškodnili ?

10. 5. 2003 do Alžíru přiletěl německý ministr zahraničních věcí Joseph Fischer a šéf německých zpravodajských služeb (BND) August Hanning , aby asistovali osvobození první skupiny rukojmích ze strany alžírské armády : oficiálně alžírská armáda provedla 13.5.03 „ bleskový útok (čtyřhodinovou střelbu), při kterém brala maximální ohledy na životy rukojmích „.Když se však na její akci podíváte zblízka, zjistíte, že šlo o zinsenované divadlo.

Místo aby únosci použili rukojmí jako živé štíty, přikázali jim, aby se šli schovat dolů do jeskyní, aby se jim nic nestalo. Když útok skončil a oni z jeskyní vylezli, byli překvapeni, že nikde neviděli žádná mrtvá těla, žádné raněné a dokonce nikde nebyla ani kapka krve  ( v oficiálním prohlášení vojáci tvrdili, že zabili devět únosců, dva vojáci padli,včetně velitele ). Jeden z rukojmích poté oficiální verzi zpochybnil okamžitě :“ Únosci dobře věděli, k čemu dojde, proto nás  nutili pochodovat dalších 18 km pouští, abychom se ten den dostali na místo, které s  armádou bylo předem dohodnuté . K žádnému útoku nedošlo, žádní únosci nebyli zastřeleni, armádě nás vydali zcela dobrovolně “ .Tato verze byla potvrzena  diskusí u kulatého stolu na německém zpravodajském kanálu NTV … 

Druhý zarážející fakt : třebaže byli únosci obklíčení alžírskou armádou a neměli vozidla,přesto se jim ZÁZRAČNĚ  podařilo uprchnout PĚŠKY , a nejenom to, podařilo se jim dokonce připojit se , a to velmi brzy  ke druhé skupině , která se nacházela 1.200 km na druhé straně pouště .

Berlín/BER  po této  „osvobozovací“ akci na Alžíru požadoval, aby alž. armáda již raději nezasahovala , a vymohl si, aby se němečtí pátrači účastnili hledání druhé skupiny ,třebaže pátrání nevedlo k ničemu .BER prosadil vyjednávání s únosci, prez. Bouteflika  nejprve ve Vídni, a poté na půdě europarlamentu naléhal na vyjednávání přes pluk. Kaddafího, se kterým 15.5.03 po sedm hodin  za přítomnosti  představitelů DRS  v Tripolisu jednal, údajně i o případném „ústupu“  únosců na libyjské území  …  

28.6.03 zemřela jedna Němka za pochodu na vyčerpání.Druhá skupina rukojmích byla osvobozena 18. 8. 03 v oblasti Kidal v Mali za ještě  bizarnějších okolností – a to proti výkupnému v částce 5 miliónů dolarů, které zaplatilo ,za zprostředkovacích služeb Libye, Německo, Rakousko a Švýcarsko, údajně prostřednictvím Kaddafi International Foundation for Charity Association ( některé zdroje tvrdí, že těch 5 mil. výkupného zaplatila sama Libye jako formu nepřímého financování GSPC ) .

Vyplacení výkupného potvrdil pro list Le Quotidien d´Oran z 11.9.04 i samotný ElPara ze svého čadského zajetí (částku však odmítl komentovat, zato prohlásil, že nemá s al-Qajdou nic společného, a že jeho matka má franc. kořeny).Podle rukojmích byli propuštěni svými únosci, kteří vyjednávali s představiteli maliské vlády a s německými experty na terorismus , podle oficiálního prohlášení Alžíru byli „ osvobozeni“  alž. armádou …  (Bílý dům v prohlášení uvedl, že osvobození rukojmích alž. armádou z pařátů GSPC je velkou výhrou v boji proti islámistickému terorismu v oblasti Sahelu, kam se stahují džihádisté na svém útěku z Afghánistánu , a ElPara Bílý dům označil za „ muže bin Ládina v Sahelu“ … ) .

Podle čas. Jeune Afrique „únosci“ uzavřeli s maliskou vládou tajnou dohodu, podle které se jejich skupina mohla usadit v pusté oblasti Kidali na severu Mali, když se zřekli subverzních akcí proti maliské vládě.ElPara za získané výkupné podle alž. generálů  hodlal pro GSPC nakoupit tuny zbraní a komunikační techniky, a rekrutovat čerstvé džihádisty, přičemž se snažil proniknout do islámistických buněk mauretánských (pokusil se navázat kontakt s mauretánskou skupinou ,která se v 6/03 pokusila svrhnout prezidenta Maaoulya Ould Taya, která jeho snahy však odmítla, pokusil se i o kontakt s islámisty z nigerijského města Kano, kteří napadají voj. stanoviště nigerijské armády ) ,nigerských, nigerijských a čadských s výzvou, aby bojovaly proti „vazalským režimům podporovaných Washingtonem“ … . Údajně zvýšená koncentrace těchto džihádistů na území Mali donutila organizátory známé rallye Paříž –Dakar zrušit 8.1.04 dvě etapy rallye v Mali .

Shrneme-li , vypadá to spíše, že bývalý důstojník El-Para, jehož akce tak dobře posloužily alžírským generálům, zůstal ve službách svých bývalých zaměstnanců a islámistické hnutí jen infiltroval, a že spíše než s Hattabem spolupracoval na čistě „komerční“ bázi s pašerákem Belmokhtarem alias abú Abbes Khaled alias Khaled Laouer. 

Konec „kariéry“ ElPara je velmi obskurní …

V 9/03  alž. armáda údajně svedla  na jihu Alžírska velkou bitvu s GSPC, v níž zabila přes 150 jejich bojovníků, a také snahy ElPara obstarat pro GSPC nové zbraně skončily fiaskem, když v 2/04 alž. armáda s US pomocí jeho úctyhodně obrovský konvoj se zbraněmi, „plod z únosu 32 Evropanů „ ,zadržela v Adrar Ifora v blízkosti hranic s Mali, v zóně „ Nikoho“ ,  ve skutečném ráji „svobodného“ obchodu se zbraněmi a jinými věcmi všeho druhu , v němž úřady zavírají oči nad čímkoliv. Jeden US „protiteroristický“  důstojník rozsah zabavených zbraní  popsal jako „objem, který nemá ani maliská armáda „ … ( hromady minometů,kulometů, ručních protileteckých střel, kalašnikovů, tuny munice  a  hromady satelitních telefonů a jiné spojovací techniky ) .ElPara bez problémů z obklíčení vyvázl, ale spojené síly alž. a nigerské armády,za podpory US satelitních družic,  jej hnaly přes Saharu v severní Mali a Niger (Air,Tenere) do oblasti Čadského jezera , kde  byl  v Tibesti Mountains 9. března 04  spolu se svými 56 bojovníky obklíčen čadskými vládními vojáky , kteří zde na muže El Para čekali spolu s elitním US komandem,které je sledovalo celou cestu z jihu Alžírska … (Byla to ona US protiteriristická jednotka,která dorazila v 1/04 do Mauretánie. Úspěšnou“  protiteroristickou akci v této oblasti z téhož dne potvrdil US pluk. Nelson, řídící „sahelskou iniciativu“ .)

El-Parovi a dvěma jeho komplicům se opět podařilo po dvoudenní bitvě 11.3.04  „utéci“ (jeho 49 mužů bylo zlikvidováno,5 odvedeno k výslechům do Ndjamena)  , avšak  vzápětí byli  v Tibesti Mountains, kam je dovedl jejich čadský průvodce , „neplánovaně“ zadrženi čadským povstaleckým Hnutím za demokracii a spravedlnost (MDJT) , které bojovalo za pomoci Libye proti režimu  Idrisse Deby, třebaže jejich čadský průvodce byl příslušníkem hnutí MDJT  … (Jeune Afrique z 25.4.04 v článku „Fin de cavale pour l´émir du désert  uvádí, že 15.3.04 ElPara při výstupu po krkolomné stezce spadl do strže a zabil se … Tvrdil to jeho čadský průvodce, kterého mezitím dostaly čadské vládní síly … Světová média ElPara však pohřbila  mnohem dříve , když napsala, že „ spolu se Zouabrim byl v Boufariku  8.2.02 zabit i jeho pobočník abú Haidar alias ElPara … „  ).

Zbývá také dozvědět se, co dělal v Čadu : ElPara měl původně namířeno do Nigérie, ale protože nedokázal přejít přes oblasti Zinder a Tahoua, změnil směr na Čad, kde měl také „práci“ : přesvědčit islámistické křídlo  MDJT složené z čadských vysokoškoláků, kteří vystudovali na saúdskoarabských univerzitách,  a které čerstvě získalo převahu nad laickou frakcí vedenou  Adoumi Togoi, ,poté co v Libyii  zemřel zakladatel tohoto hnutí Youssouf Togoi, aby se připojilo ke GSPC . 

Šéfové rebelů velmi brzy pochopili, že je to „ ten salafista, kterého všichni hledají a o kterém mluví všechny zahraniční rozhlasové stanice „ . Jak uvedl šéf zahraničního odboru  MDJT,Brahim Tchouma, El-Para byl  přesvědčen, že jej přátelé osvobodí : „Znám v Alžíru spoustu lidí, jestli chcete peníze, dají vám je, „ ujištˇoval. Povstalci však  údajně peníze odmítli, a obrátili se na všechny zainteresované strany, aby vyjednali jeho extradici (aby si zvýšili polit. vliv, a pravděpodobně očekávali , kdo za ElPara nabídne více) .

Počátkem dubna odjeli do Alžíru tři představitelé MDJT, exilovaní ve Francii , s iluzí, že si Alžírsko přeje svého „ veřejného nepřítele číslo jedna „ , jak jej alžírští generálové označovali, dostat , s veškerou pompou, do rukou .V Alžíru je přijal generál  Mohamad  Médiene, šéf obávaných alžírských tajných služeb (DRS) : „ Popsali jsme mu šéfa našich vězňů a on  jej velmi rychle identifikoval jako Amariho Sajífa alias abú Hajdara alias ElPara, „ vypráví  Mohamad Mehdi, místopředseda hnutí MDJT v exilu . „ Šéfové alžírských tajných služeb byli až nadmíru dobře informovaní – dokonce pronesli, že telefonní číslo satelitního telefonu El-Para, které jsme měli napsané na papíru, je v jedné číslici chybné .Měli jeho správné číslo – jeho satelitní telefon jsme poté společně prozvonili , a skutečně,  zadrnčel u našich bojovníků v Tibesti .“

K jejich překvapení alžírská tajná služba začala jednání protahovat, a vyžadovala stále větší utajení našich kontaktů s nimi , „ takže jsme pochopili, že nechtějí, aby někdo věděl o tom, že byl El - Para chycen „  …. „ Navrhli jsme jim, aby si pro něj přijeli, ale oni požadovali, abychom jej my sami přivezli na jih Alžírska  „.  Po několika týdnech neplodného vyjednávání si vedení MDJT začalo klást otázku, zda Alžír, který na ElPara již dávno vydal mezinárodní zatykač,  ElPara vůbec chce, a navázalo proto kontakt s německými úřady, které na ElPara rovněž vydaly mezinárodní zatykač .Ani Německo však nebylo nadšené, a rozhovory se  nekonečně táhly  i s německými úřady , protože Alžír od samého počátku, kdy turisté byli v roce 03 uneseni, mával Němcům před očima velmi výhodnými obchodními kontrakty…Ani Německo nakonec souhlasilo s jeho vydáním přes Libyi (která MDJT šéfovala) …

Jednání se hnula kupředu teprve poté, co představitelé MDJT  poskytli  26.5.04 listu Le Monde rozhovor, ve kterém poukázali na podivné okolky alžírských generálů  ohledně převzetí El-Para (jeho chycení nebylo plánováno, jen jeho smrt v boji) …

Článek v Le Monde alžírské tajné služby rozhoupal k činu : za pár dní po jeho publikaci vyslali ve vší tichosti k čadským hranicím tajné komando, jehož úkolem bylo vysvobodit potají El-Para za pomoci významného úplatku , který poskytli jednomu z místních šéfů MDJT .Aby tuto akci zakryla, alžírská DRS poskytla falešnou informaci  francouzskému novináři z Radio-France internationale, který 2. 6. 2004 ve vysílání tvrdil, že „ El-Para, nejhledanější člověk v Alžírsku, je na svobodě, protože GSPC za jeho osvobození a osvobození jeho dvou spoludruhů zaplatila čadským rebelům  600.000 euro . „ Novinář brzy poznal, že touto nepřesnou informací byl zmanipulován „ svými mysteriózními zdroji z alžírských vojenských kruhů „ .

Mohamad Mehdi,místopředseda MDJT v exilu vypráví, že hned po odvysílání této zprávy okamžitě zatelefonoval na  ústředí MDJT, které tuto informaci popřelo, nicméně potvrdilo, že El- Para  a jeho dva kumpáni byli předáni „ jednomu z našich  místních velitelů se štábem poblíž hranic s Nigerem“ . Mehdi  na ústředí okamžitě vymohl, aby El-Para byl navrácen do hlavní věznice MDJT . Jak se však divil, když o pár hodin později mu volal jeden z důstojníků alžírské DRS, se kterým se setkal dříve v Alžíru, a rozlíceně na něj řval , že „ ústředí MDJT překazilo exfiltraci El-Para“ .Mohamad Mehdi udává, že byl udiven o to více, že v Alžíru s ním o žádné exfiltraci nemluvili . „ Proč v Alžíru všechno dojednali za našimi zády s jedním našich místních šéfů ? Proč chtěli, aby si svět myslel, že jsme El- Para prodali salafistům, když jej ve skutečnosti přišlo osvobodit tajné komando DRS  ze Sécurité militaire ?„

V 6/04 za plného diplomatického incidentu mezi Alžírskem , Čadem a Libyí, kdy US protiteroristická přítomnost v Maghribu ztratila  se zadržením ElPara jednoho ze svých  hlavních   „koní“  , přišel „náhle“ o život bezvýrazný šéf GSPC Sahrawi, a vynořil se nový dynamický  „bin Ladin pouště“ Droukdal. Čad obvinil Alžír, že kšeftuje s čadskými  „teroristy“ , a franc. média (Le Monde,RFI)  v 6/04 informovala, že ELPara byl hnutím  MDJTproti „výkupnému“  propuštěn na svobodu a je na svobodě, což MDJT popřelo, ale zároveň Brahim Tchouma pro alž. tisk uvedl, že také informace listu The New York Times o tom, že je ElPara v alž. vězení,  je nepravdivá …

Článek Algeria-Watch z 23.7.05 s nadpisem Je nepřítelem Francie GSPC nebo DRS ? uvádí, že US tajné služby údajně v roce 04  „zachytily“  dopis, který Droukdal 14.10.04 napsal Zarkávímu, šéfovi al-Qajdy v Iráku, v němž Droukdal požadoval , aby se francouzští občané stali terčem únosů, aby Alžír, pod tlakem Francie, vydal GSPC ElPara, únosce rukojmích, vězněného v Alžíru  … Jenže El Para byl Alžíru vydán až o 13 dní později, 27.10.04 …

MDJT počátkem července 04 vydala pluk. Kaddáfímu  "na zkoušku" nejprve jeho dva kumpány : skončili špatně –  krátce po jejich převzetí Libye sdělila, že byli zastřeleni při pokusu o útěk …MDJT pochopila, že se stala obětí libyjské zrady a vydání El-Para nejen zablokovala , ale umožnila mu o pár dní později i rozhovor s redaktory Paris-Match, který na kameru zabíral kameraman z kanálu France 2 .V rozhovoru El-Para přiznal svoji odpovědnost za únos 32 západoevropských  turistů z jara 2003 , ale rozhodně popřel informaci alžírských generálů, že by pracoval pro bin Ládina .

Do rozpaků uvedené alžírské tajné služby přišel cynicky zachránit Washington – mluvčí amerického ministerstva zahraničí  Richard Boucher prohlásil : „ El-Para  by měl být vydán do Alžíru, aby zde mohl být souzen ( Alžír by se tak postaral, aby žádné z jeho prohlášeních  nezpůsobilo senzaci v tisku ) .Alžír pak s požehnáním Washingtonu  znovu přikročil ke stejné akci – 27.10 2004 se mu podařilo uplatit sumou ve výši 200.000 dolarů dalšího místního velitele MDJT, který jim tentokrát El-Para vydal 

(Alžír ,světová média a velvyslanectví ČR v Alžíru , tvrdily, že ElPara vydala 27.10.04 Libye, jejíž bezpečnostní složky jej „zadržely,když se bezcílně  potuloval“  kolem  čadsko-libyjských hranic) . Následující den se  prez. Bouteflika setkal s pluk. Kaddáfím,co řešili, vědí jen oni. (české velvyslanectví v Alžíru situaci komentovalo, že „ pro alž. vládu je zadržení  světově hledaného teroristy velkým úspěchem“ , třebaže se na tiskovém odboru divili, proč alž. tisk „jeho zadržení nevěnuje žádnou pozornost“ … ( české velvyslanectví „trochu“  nepochopilo situaci, vždytˇ  zatčení a proces s ElParou by mj. ohrozily i Bouteflikův těžce nastolený proces „usmíření“, když údajný šéf ElPara (podle tvrzení DRS) , Hassan Hatab , byl pro prez. Bouteflika „ pan Hattab“ … ) .

Od té doby, co je El-Para zpátky u svých zaměstnavatelů v Alžíru (údajně byl zadržován v kasárnách Blida, kde se zcela volně pohyboval ) , panuje ticho po pěšině …Nejčtenější alžírský deník  ElWatan  30.10.04 napsal, že „ bin Ládin pouště „ spadne pod všeobecnou amnestii prezidenta Abdelazíze Bouteflika , kterou budou omilostněni nejen islámští teroristé, ale i vojenští šéfové, kteří se dopustili zločinů proti lidskosti v alžírské „ špinavé válce „ …

V roce 05 se v Alžíru konal soud s El Parem, a světe div se, v jeho „nepřítomnosti“  , protože soud konstatoval, že je „na útěku“ (dostal doživotí) …. Ale když se alž. ministra vnitra Yazida Zehroui zahraniční novináři ptali na místo pobytu ElPara, Zehroui odpověděl, že „ nic neví“ , ale  že obžalovaný je „na bezpečném místě“ . (Podle franc. tiskové agentury AFP z roku 07 je ElPara údajně stále držen v Alžírsku ve „ vazbě“ ).

Nejparadoxnější na této kauze je, že Bushovu vládu dopadení „ pravé bin Ládinovy ruky v oblasti Sahelu „vůbec nevzrušilo, třebaže od roku 01 Washington prohlašoval, že GSPC je filiálkou al-Qajdy ( jak GIA , tak GSPC, navzdory své protiamerické rétorice v listu An-Ansar, která vyjadřovala spíše pocity autorů než vedení GIA, v terénu útočily jen proti Francii … GIA nevydala žádné prohlášení ani k 11.9., ani k US invazi do Iráku, nic, kde by invazi  alespoň pro forma odsoudila, zato opět vyhlásila boj Francii …) .

(Na druhé straně, po srpnovém 03  bombovém útoku proti sídlu OSN v Bagdádu, jedna skupina GIA se vypravila do Iráku bojovat , přičemž byla ve spojení se sunnitskými rebely vzešlými z řad  Saddámových tajných služeb ).

Ani Washnington,ani LON, ani PAR nepožadovaly na Alžíru, aby mohly ElPara vyslechnout, což je prazvláštní. Stejně tak, že nikdo z nich nepožadoval výslech Hassana Hattaba,jenž údajně spokojeně žije  na předměstí Tizi-Ouzou, a je mu poskytována policejní ochrana. Známý protiteroristický soudce z PAR Jean-Louis Bruguiere nepožádal o výslech ElPara či později v roce 07 Hattaba,a to ani po nových výhružkách GSPC vůči PAR ze 9/06 …

Washingtonu a alžírským generálům se tak za jediný rok podařilo mediálně přeměnit subsaharskou oblast do virtuální druhé fronty v jejich globální válce proti mez. terorismu. Před únosem 32 evropských rukojmí v 3/03 nedošlo v této rozsáhlé oblasti k žádnému teroristickému aktu , po únosu těchto rukojmích Washington a gen. Charles F. Wald, bývalý zástupce velitele US vojsk v Evropě, v médiích ( viz články Stewarta Powella v čas. Air Force Magazine  ) hřměli , že tato oblast je magnetem pro islámistické úchyly, líheň džihádistů a  „močálem teroru“, které je třeba „vysušit“  ….  Tato druhá fronta byla potvrzena i novým ředitelem CIA Porterem Gossem, jenž před zahran. výborem senátu 16.2.05 senátory strašil , že al-Qajda a její odnože v subsaharské oblasti se chystají ve světovém měřítku použít  biologické, chemické, jad.erné a radiologické zbraně. 

Alžírsko se v projektu PANSAHEL má stát pivotním státem pro rozmístění amerických vojáků v severoafrickém regionu , který po 11.9.01 kontrolují 24 hodin denně svými satelity, bezpilotními průzkumnými  letouny a voj. poradci.Aby tento projekt podpořily i cílové státy, Washington již na jaře 2004  „rozdal“  zdejším státům 125 miliónů dolarů , aby za ně mohly nakoupit od Washingtonu „protiteroristickou „ vojenskou techniku . Paul Wolfowitz  v této době uvedl, že projekt Pansahel a  US „protiteroristická“  opatření ve východní Africe jsou klíčovými prvky, kterými bude Washington „chránit“ Afriku před al-Qaidou a jí podobnými teroristy … 

Odůvodnil to i tvrzením Alžíru, že ElPara při výslechu potvrdil „mezinárodní“  ambice GSPC a uvedl, že  „ v Mauretánii najal bojovníky, kteří založili zdejší odnož  GSPC pod názvem GMPJ/Mauretánská skupina  pro kázání a džihád „ ( 15.5.04 Zarkáví nazval Chiraka „křestˇanským psem“ a  hrozil, že ve Francii vypukne džihád „ od Marseille po Lille „ .

Pro PAR to není planá hrozba, protože z franc. věznic odcházejí islámističtí terorističtí veteráni, odsouzeni v polovině 90.let, kteří si na sebe vydělávají trestnou činností v pařížském regionu, a v samotných věznicích „ islamizovali “ četné spoluvězně . PAR s nimi nemůže nic dělat, protože mají franc. občanství a  zbavit je občanství lze jen velmi složitou procedurou) .

Úmysl škodit GSPC sice jasně vyhlásila, ale její finanční prostředky a kanály ,kudy protékají, jsou již méně průhledné …A právě El-Para, je možné, že i Washingtonem sponzorovaný, ale zcela určitě s jeho vědomím provozovaný,  měl představovat  hlavní důvod pro americkou vojenskou přítomnost v tomto regionu  (  v každém případě jeho chycení čadskými rebely nebylo plánované , takže, jestliže nuceně zmizel z politické teroristické scény , bude muset být nahrazen El-Para II – a toho již alžírské tajné služby vypustili do arény . Je jím profesionální pašerák zbraní Mochtar Belmochtar, jehož muži jsou alžírskými generály již celá léta prezentováni jako odnož salafistů.

 V létě 03 NATO přijalo plán o své přítomnosti v severní a západní Africe , což potvrdil ve Washingtonu  v National Press Club  26.5.04 i  tehdejší  státní tajemník US válečného námořnictva ,podnikatel Gordon England ( viz námořní manévry US spojenců v Guinejském zálivu  v 4/04 ) a gen.  námořnictva Jim Jones . Autoři „africké doktríny“ jsou generálové Jones, Wald a Kohler. 

Alžírský vojenský režim, který  Francie během celé jeho špinavé války proti islámistům podporovala, se přiklání stále více k Washingtonu . USA chtějí Francii připravit o její klíčovou vojenskou roli v tomto regionu  a marginalizovat jí– americká diplomatická ofenzíva zaútočila i  na  tradičně věrné francouzské bašty : Čad a Gabun, které se rovněž staly předmětem chtivosti Washingtonu, který zde vede jak v dodávkách zbraní, tak v uzavřených smlouvách o průzkum a těžbě ropy. Názorným příkladem ohrožení franc. klíčové role v této oblasti je  US nákladný hospodářský projekt (Eizenstatův plán) na založení blízkovýchodního společenství svobodného obchodu, plánovaného na rok 2010, jako protipólu  euro-středomořské zóny svobodného obchodu . S Marokem již Washington smlouvu o svobodném obchodu podepsal .  

Francie se  po zablokování barcelonského procesu v roce 1995  maximálně soustředila bilaterálními dohodami na spolupráci s Alžírskem ,které kromě ropy a zemního plynu má i geostrategický výhodnou polohu. Obavu z amerikanizace vyjádřil Jacques Chirac  při návštěvě  Alžírska v roce 2003 – deklarace z Alžíru z 2.3.03,která předpokládala v roce 2005 uzavření smlouvy o přátelství  „ s mimořádným partnerstvím mezi Paříží a Alžírem „ nejen v oblasti hospodářské,kulturní a vědecké, ale i v oblasti vojenské (Alžír se však cítí uražen tím, že PAR dává přednost Maroku, kde firmy Thales a Dassault v 10/03 vyjednaly velké kontrakty) .Návštěvy francouzských vojenských delegací v Alžíru se vystupňovaly (v 10/03 přijela do Alžíru vys. voj. delegace vedená admirálem Jean-Louis Barbier)  , přestože francouzské podniky s většími investicemi v Alžírsku otálejí …

K velkému zklamání Paříže však Alžírsko 26.11.04 při jejím zasedání  nevstoupilo do Mezinárodní organizace frankofonních států. Když se šéf socialistů Francois Hollande setkal v 7/06 v Alžíru s Bouteflikem, tento mu jedním dechem vyčetl , že „ se francouzský kolonizátor choval k alž. nacionalistům  stejně jako nacisté k Židům , a jak socialisté hodlají snížit počet Židů ve vedení své strany … „

Alžírský vojenský režim tak dokonale využil atentátů z 11.9.01 ku svému prospěchu a nyní se spokojeně směje, jak se o něj přetahuje Washington s Paříží . Nicméně generálové potřebují být přijati do Svět. organizace obchodu /WTO, a proto PAR připomínají, že se zasloužili o ukončení sporů mezi Etiopií a Erytrejí, a v roce 06 mezi maliským prezidentem Amadou Toumani Touré  a povstaleckým hnutím maliských Tuarégů Azawad (třebaže se šeptá, že s tímto hnutím Alžír manipuluje ) . 

V roce 06 se alž. generálové  Washingtonu „ trochu“ vymkli z ruky , protože se významně sblížili s Teheránem ( spolupráce v oblasti jad. energetiky),  a s Putinem, který se  v tomto roce v Maghribu  pevně usadil  … V roce 1981 a 82 alž. námořnictvo modernizovalo svoji flotu a nakoupilo tři fregaty třídy Koni , 4 bitevní letouny Nanuška, 4 bitevní letouny Brooke Marine, dvě přistávací plošiny třídy Baglietto,přičemž nákupy v UK a v Itálii signalizovaly snahu snížit alž. závislost na sov. dodávkách …Protože záp. státy v 90.letech odmítly alž. generálům prodávat bojovou techniku, je alž. armáda stále nejvíce vybavena  sov. bojovou technikou, a valná většina jejích důstojníků prošla sov. voj. akademiemi.

Třebaže v 90.letech drtivá většina rus.voj. poradců odešla, zejm. po zavraždění dvou rus. podplukovníků  v 10/93, byl v roce 94 počet voj. poradců z 500 snížem na 100,zůstalo Rusko a jeho bývalí východoevropští sateliti největšími dodavateli zbraní alž. generálům v jejich válce proti islámistům. Obavy svých sousedů Alžírsko vzbudilo pronájmem  dvou rus. ponorek třídy Romeo pro výcvikové účely , kdy již  vlastnilo dvě ponorky třídy Kilo (The Maghrib Review) .V roce 95 Alžírsko obdrželo 48 obrněných vozidel z Bulharska a v roce 96 stejný počet ze Slovenska.V roce 97 dostala junta dva Suchoje-24 od Běloruska, v roce 98 27 tanků T72, 32 obrněných vozidel a 14 Mi 24 bitevních vrtulníků od Ukrajiny.V roce 99 dostala od Běloruska 36 kusů Mig29, oficiálně výměnou za 120 zastaralých Mig21 (které MOW zpětně prodá do rozvojových zemí) . V letech 99-01 nakoupila junta již přímo od MOW 25 kusů Su24, přičemž gen. Lamari MOW navštívil 20.5.02, a v 4/03 navštívil i Minsk. Spolupráce byla zpečetěna návštěvou rus.gen. Ljaskala Nikolaje Petroviče v 10/03 v Alžíru. 

V březnu 06 alžírští generálové podepsali s Putinem kontrakt na dodání vojenské techniky (28 kusů stíhacích letounů Suchoj-30MK, 34 stíhaček  Mig-29 SMT (opět výměnou za starší typy Mig 29, které MOW přeprodá do rozvojových zemí) , 14 cvičných a bojových letounů JAK130, 8 kusů protileteckých systémů  S300PMU, 40 tanků T90S a modernizování 250 tanků T72, 30 batérií střel země-vzduch Tunguška ) v hodnotě 7,5 mld dolarů , jak oznámil státní podnik pro export zbrojní techniky Rosoboronexport

10.3.06 v době, kdy Putin byl v Alžíru u Bouteflika na státní návštěvě a vymazal Alžíru dluh ze 70,let v částce 4,74 mld dolarů (Alžír má kolem 16 mld dolarů zahran. dluhu) . Z tohoto kontraktu za 3,5 mld dolarů Alžír nakoupil 28 kusů stíhacích letounů Suchoj-30MK, 34 stíhaček  Mig-29 SMT (opět výměnou za starší typy Mig 29,které MOW přeprodá do rozvojových zemí) , 14 cvičných a bojových letounů JAK130, 8 kusů protileteckých systémů  S300PMU,40 tanků T90S,30 batérií střel země-vzduch Tunguška  

V září 06 se z 15 letého exilu vrátil významný vůdce zakázané Islámské fronty spásy /FIS Rabah Kebír, jenž šéfoval zahran. odboru FIS , protože souhlasil se zastavením  bojů proti alž. vládě … Bývalý emír AIS Mustafa Kertali se dušoval, že teprve příjezdem Kebíra bylo zahájeno národní usmíření …Vrátil se  17 dní po vypršení lhůty, kterou Charta pro mír a národní usmíření islámistickým teroristům stanovila pro složení zbraní, což znamená, že se nevrátil s úmyslem cokoliv si podle této Charty nárokovat , např. odškodnění či návrat do funkce, kterou zastával , než vstoupil do řad FIS. Může to však také znamenat, že podobně jako jiní předáci FIS, kteří se vrátili, nepřikládá Chartě žádnou právní váhu …  Ali Benhadž prohlásil, že Charta je jen snůškou lží, Abbassi Madani prohlásil, že cíle Charty nebyly splněny,zatímco Madani Mezrag v roce 05 tvrdil, že  bývalí aktivisté FIS vstoupili na volební kandidátky FLN, což vzápětí popřel Belkhadem . 

V roce 07 odpůrci Bouteflika, který prohlásil, že bude v roce 09 usilovat o třetí prez. mandát, zatroubili na poplach : 2.2.07 vystoupil v TV al-Džazíra bývalý playboy ze  „zlaté mládeže“ v Alžíru Abdelmoumen Khalifa a napadl minulost Bouteflika jako „ statečného bojovníka za nezávislost“ , nicméně  proslulý býv. velitel Azzedine, třebaže nepatří do tábora Bouteflikových fanoušků, prohlásil 7.2. 07 v listu ElWatan, že „hrdinskou“ minulost mudžáhedína Bouteflika on sám nezpochybňuje .

Azzedine prohlásil, že otec Khalifa,Laroussi Khalifa, jako bývalý prefekt již za Francouzů,  měl ve válce na starosti jen technické záležitosti a s Bouteflikem vůbec nepřišel do styku. Khalifa Laroussi podle Azzedineho zradil Boussoufa a připojil se k Boumedienovi, třebaže Laroussi žádným komunistou nebyl .S kauzou Belaida Abdesselama, jenž byl 1958 FLN odsouzen, a Khalidem zmíněnou, neměl Bouteflika ,který byl v 1/ 1961 poslán do Mali,  nic společného, tvrdil Azzedine, zatímco Khalid pro al-Džazíra prohlásil, že  Bouteflika a Belaid Abdesselam byli v roce 1958 představiteli FLN v marockém Oranu odsouzeni k trestu smrti za vyhýbání se „vlasteneckým“ povinnostem (pokusili se o „dezerci“ z FLN , tj. odjeli z Oranu do Rabatu bez souhlasu velitele FLN v Oranu,aby se připojili k Abdelhamidu Mehri z FLN), a že jeho otec Laroussi se u Boussoufa přimluvil, aby popraveni nebyli. Na to odpověděl  Belaida 19.2.07 v deníku ElWatan s tím, že odkázal na týdeník Authentique ze 17.10.01, v němž se k této kauze již vyjádřil (byl disciplinárně potrestán, ale nikoliv odsouzen, navíc byl známý velitele Ahmeda Kaida zvaného Slimane) . Belaida prohlásil, že „dezertoval“ z Oranu ,protože se vzbouřil proti Laroussimu, a že Laroussi byl „krtkem“  franc. taj. služeb ve FLN v Oranu , nad kterým drželi v PAR ruku senátor Cavallet a ministr Bernard Lafay …