Žvanivost jako projev primitivismu: Povrchnost médií

Díl čtvrtý: Příčin vzrůstu násilí a primitivity je jistě více. Trend zjednodušování vnímání života nabírá na rychlosti. Obsah je zhusta opomíjen, podstata se vyjadřuje formou. A forma bez obsahu je pochopitelně bezobsažná, tudíž i zkratkovitá. Přidržím se stébla v rybníce mediálním, v němž vodu polykám už nějaký ten pondělek.

• Čtěte první díl: Žvanivost jako projev primitivismu: Janové Křtitelé a libido
• Čtěte druhý díl: Žvanivost jako projev primitivismu: Hodnoty a ego 
• Čtěte třetí díl:  Žvanivost jako projev primitivismu: Génius a podvlíkačky
• Čtěte pátý díl: Žvanivost jako projev primitivismu: Samozřejmost násilí

Měli jste také někdy vtíravý pocit, že v záplavě věcí nedůležitých, která se na nás hrne ze všech stran, se vytrácí dění podstatné, které se hlouběji dotýká našeho každodenního života a stavu společnosti? Rozsáhlé články o nové manželce bývalého mediálního mogula či o milence předního politika, ankety o tom, kdo nás nejlépe zahlcuje hudebním smogem zvaným pop-music, kdo z našich podnikatelů je nejbohatší, kdo nejlépe mlátí dřevěnou holí do gumové placky, kdo je v očích lidí tutovou osobností - to vše a podobné je mediální šum, který o tom, jaký je skutečný život kolem nás nic nevypovídá. Který nic podstatného neříká ani o nás samých (našem vnímání světa, života).
Nejde jen o to, že většina českých médií hutně zbulvárněla. Kdybychom to my, čtenáři, diváci a posluchači nevzali za své, kdybychom na tuto hru nepřistupovali, média by si to nedovolila. Mediální heslo dneška proto zní: Milý občánku, pojď s námi přestat přemýšlet a radši se věnuj přežvykování těch náhražek, které ti předhazujeme, protože pravda tolik nesype. A milý občánek jde a zobe, co mu milá média nasypou do krmítka.
Vladimír Železný - tento génius podprůměrnosti - svého času dobře vycítil, na co diváci TV Nova přistoupí a na co nikoli. Na naši mediální scénu měla a dosud má jeho někdejší strategie nepřehlédnutelný vliv. Nezodpovědnost většiny redakcí zcela v souladu s touto strategií tkví v tom, že vše posuzují pouze z hlediska sledovanosti či čtenosti, která podmiňuje ekonomickou úspěšnost. Hlídací psi demokracie odešli dávno do důchodu a nahradili je "baviči" bez špetky odpovědnosti.


Člověk se někam vytratil                                       

Tuto hru samo sebou provozuje i mnoho politiků, kteří vzhledem ke kvalitě odvedené práce věnují svému zviditelnění neúměrný prostor. A tak jsme namísto dopadu práce institucí na náš život byli nuceni bavit se například hloupými výroky poslanců na adresu poprsí tehdejší ministryně školství Petry Buzkové nebo sebeoslavou prezidenta Václava Klause v jeho velmi opožděném potírání disidentů, vyzdvihování vlastních přednášek během normalizace a opěvování naší zbabělosti během normalizace (komunismus prý položili ti, kteří mlčeli – to je opravdu skvostná perla zde popisovaného zjednodušování a formalistického přístupu k dění). Nebo sebezviditelňovacími akcemi ministra Stanislava Grosse v podobě vpádu většího počtu policistů na pár hodin na naše silnice (akce Kryštof), namísto průběžně dobré práce dopravní policie. Nebo knihou Ivana Langera o tom, jak přetrpěl těhotenství své ženy. (Langeroy knihy o jeho vazbách s mafiánem Kutalem a lidmi z okolí gangstera Mrázka jsme se pochopitelně nedočkali, přestože právě ta by mohla odhalit mnohé ze skutečného dění v politice, ve zločinnosti a jejich provázanosti.)
Chleba kvůli tomu levnější nebude, říkávala v takových situacích moje babička. Nemyslela tím ovšem jen hmotnou zabezpečenost. Věděla, že k dobré životní úrovni patří i věci širšího rázu, třeba co nejlepší přehled o věcech občanských, k němuž by měly přispívat především sdělovací prostředky.

Rochníme se v povrchnostech, ostatní nás příliš nezajímá. Vytváříme tak bludný kruh, z něhož není úniku: politiky a politiku posuzujeme podle zástupných témat, jimiž nás zahlcují politici sami i média. Ta na této naší povrchnosti dobře vydělávají a jsou proto čím dál povrchnější, protože jim už dávno jde jen o výdělek, nikoli také o kvalitu demokracie a života lidí. Nedivme se proto schizofrenii všedního života: ze stránek, reproduktorů a z obrazovek se dozvídáme něco zcela odlišného od toho, čím doopravdy žijeme a co má na náš život skutečný dopad. Všechno - dokonce i zpravodajství a další mediální sdělení veřejnoprávních médií - se přepočítává na prachy. Člověk se dávno kamsi vytratil.



Ad Třetě  aneb Příklad jedné masivní kampaně                                       

V takto nastaveném mediálním prostředí se daří dobře různým kampaním, které u nás mají letitou tradici. Vedle "zábavy" i kampaně u nás nahrazují zpravodajství, které by se správně mělo neustále snažit o objektivitu, bez ohledu na to, zda jí lze zcela dosáhnout, či nikoli. Viditelný příklad takové kampaně, vztažené ke vstupu ČR do EU dobře popsal právní historik Jiří Přibáň v internetové revue Vulgo.net: "Výsledek referenda o vstupu České republiky do Evropské unie se zdá být předem jasný. Namísto otevřené diskuse a konfrontace protikladných názorů jsme tak opět svědky toho, jak se ze všech stran ozývá většinou naivní optimismus nebo útrpný argument historické nutnosti."
Z médií jsme se tehdy dozvěděli toto: Češi podporují připojení republiky k Evropské unii. Pro vstup by podle průzkumu agentury TNS Factum nyní hlasovalo 81 procent respondentů. Podpora členství v unii v poslední době stoupá - průzkum přitom zadalo a zaplatilo ministerstvo zahraničí, které nás tehdy denně oblažovalo masivní propagandou ve prospěch vstupu ČR do EU: na televizní obrazovce se střídali herci a další známé osoby, které na diváky vyzařovali pozitivní energii. "Nevýhody členství v unii sice existují, ale výhody daleko převažují, proto budu hlasovat pro," sdělovaly nám oblíbené tváře. Členství v tomto společenství má jistě i dobré momenty, o nevýhodách se však propaganda zmiňovala jen tak na okraj, aby se neřeklo. Ministerstvo zahraničí dokonce odmítlo dát peníze na propagační projekty euroskeptikům a eurorealistům, zatímco eurooptimistům přidělilo miliony korun. Zákon o referendu pak nebyl podmíněn minimální účastí voličů. O účasti ČR v EU tak mohla teoreticky rozhodnout jakákoli většina, i kdyby, dovedeno ad absurdum, hlasovali třeba jen tři lidé. (Aby mi bylo rozuměno: hlasoval jsem pro vstup ČR do EU, ale o tom tu nehovořím. Jen popisuji na tomto příkladu onu kampaňovitost médií či kampaňovitost jimi podporovanou, která se nesnaží informovat na základě objektivního přístupu, ale pouze podle účelových měřítek: čtenost, sledovanost, podpora ideologií, podpora politickému záměru.)

Kampaň a referendum                                       

Kampaňovitost pokračovala i při vyhlášení výsledku referenda o vstupu České republiky do Evropské unie:
"Občané se jasnou většinou rozhodli spojit svou budoucnost s Evropskou unií. První všelidové hlasování v dějinách skončilo ještě jednoznačněji, než čekala většina politiků a dalo lekci škarohlídům, kteří strašili národ a hlásali NE Evropě. Teď už nám ve vstupu do Evropské unie nic nebrání."
Tento citát je z titulní strany, z hlavního článku (zprávy, nikoli komentáře - sic!) poreferendového vydání deníku Právo, který tak sice úspěšně navázal na propagandistickou hysterii eurooptimistů před hlasováním, jeho "zpravodajství" však mělo drobný háček: s pravdou nemělo společného vůbec nic.
Zdatně se ale v tomto duchu činili i další psavci a politici. Český rozhlas 6 kupříkladu komentoval tuto událost takto:
"Výsledek referenda naštěstí nikoho nepřekvapil. Potvrdilo se, co většina z nás považuje za samozřejmé, že budeme pokračovat dál na cestě, kterou jsme si zvolili téměř před čtrnácti lety, na cestě do Evropy. Zazněl přitom, jak bylo v těchto dnech vícekrát řečeno, silný hlas národa vyjádřený tří čtvrtinovou většinou, která si přeje postupovat dál tímto směrem."

Pravda je tato:                                          

Občané i národ se v referendu vyslovili pro Evropskou unii jasnou menšinou. V České republice bylo v té době 8 260 000 oprávněných voličů. Pro přistoupení k unii hlasovalo 3 470 000 - to je 42 procenta. Referenda se nezúčastnilo nebo hlasovalo proti dohromady 4 790 000 občanů s právem hlasovacím - to čítá 58 procent. Jinak řečeno: téměř tři pětiny oprávněných voličů se nevyslovilo pro vstup České republiky do Evropské unie.
Navíc: oni "škarohlídi" ve skutečnosti pouze sdělovali svůj legitimní názor. Na to mají v demokracii svaté právo, navzdory pokusům o manipulaci voličů ze strany výrobců hesel v mediálních kampaních.
Je podle mne dobře, že jsme se prodrali do Evropské unie. A je špatně, že jsme tak učinili za pomoci mlžení, manipulace a bezobsažnosti podávaných informací o EU. Českou republiku to na dlouhou dobu diskvalifikovalo coby člena Evropské unie mnohem víc, než tehdejší ekonomická propast mezi chudšími a bohatšími členskými zeměmi. A podle toho se k nám také Brusel (i jednotlivé členské země EU) choval: Viz třeba pokusy o oddalování přijetí ČR do Schengenského prostoru pod záminkou technických potíží či zákaz vstupu našich pracovníků na pracovní trh některých zemí.

Stejný způsob informování se vedl s vede o Ústavě EU či dnes i Lisabonské smlouvě, která je vlastně jen mírně upraveným textem části ústavy. Jen velmi zřídka se z médií dozvíme, co vlastně ona těžce srozumitelná slova v Lisabonské smlouva znamenají. A už vůbec nemáme šanci dozvědět se z objektivního pohledu, co vlastně pro EU i pro nás znamenají změny v mechanismu rozhodování, konkrétně ztráta práva veta jednotlivých států, krom jiného i v zahraniční politice. Pokud o zahraniční politice budou rozhodovat země, které vůči Rusku pěstují rektální horolezectví, kam Evropskou unii, tedy i Českou republiku, zavedou? Nebude to náhodou znovu na východ? Proč se z médií pořádně nedozvíme, jakou politiku vůči Rusku ve skutečnosti dělají Francie, Německo či Itálie, jakou politiku vůči Kubě prosazuje Španělsko, jakou politiku vůči africkým a arabským totalitním režimům a různým diktátorům prosazuje Francie či Itálie? Nu to je jasné: mohli bychom si o celé věci udělat vlastní názor, podložený kvalitními informacemi. A to se do všeobecně přijímaného konceptu "kampaně namísto objektivního zpravodajství" samozřejmě nehodí.

• Poučení: Čůrejme po větru, staneme se hrdiny dneška. 
• 
  Poučení z vývoje: Máme jeden problém: je tu spousta problémů.
• 
  Poučení z krizového vývoje: Defenestrace není řešení. Tolik oken nemají ani v Bruselu.

• Čtěte první díl: Žvanivost jako projev primitivismu: Janové Křtitelé a libido
• Čtěte druhý díl: Žvanivost jako projev primitivismu: Hodnoty a ego 
• Čtěte třetí díl:  Žvanivost jako projev primitivismu: Génius a podvlíkačky
• Čtěte pátý díl: Žvanivost jako projev primitivismu: Samozřejmost násilí