Žvanivost jako projev primitivismu: Génius a podvlíkačky

Díl třetí: Primitivita v umění a v architektuře v souvislosti s absencí politické kultury. Namísto Milana Kundery povolávám v zájmu pravdy dalšího senátora, filozofa Jana Patočku.

• 
  Čtěte první díl: Žvanivost jako projev primitivismu: Janové Křtitelé a libido
• 
  Čtěte druhý díl: Žvanivost jako projev primitivismu: Hodnoty a ego
• 
  Čtěte čtvrtý díl: Žvanivost jako projev primitivismu: Povrchnost médií
• 
  Čtěte pátý díl: Žvanivost jako projev primitivismu: Samozřejmost násilí

Třetě: génius a podvlíkačky                                       

Příznaky nové epochy skvostně zachytil filozof Jan Patočka v eseji Zánik evropského světa (Evropa a doba poevropská, str. 16, 17, nakl. Lidové noviny, 1992). V polemice s Barracloughovým tvrzením, že dnešní doba není schopna vyjádřit technický svět Patočka oponuje, že existuje přinejmenším jedna oblast umění, která je toho schopna, totiž umění výtvarné: „V americkém malířství téměř vymizela deformace, proměna formy, samostatný svět formy a snu... co si lze přát více k vyslovení dnešního světa „kosmicity“, astronautiky, výroby stupňované donekonečna, která za motor a cíl neuznává nic než sebe samu? … Nejde o žádné zviditelňování neviditelného v duchovním smyslu, nýbrž o prosté předvedení průmyslových sil neotechnického věku, které produkují své výrobky masové spotřeby...“
Od Patočkovy úvahy, psané před několika desetiletími, se svět posunul zase o kus… vpřed, vzad, kam vlastně? Ono zploštění, postupné mizení plurality vyjádření a ztvárnění umění, to zjednodušení až téměř na dřeň, je zároveň projevem trendu, který zviditelnilo již dvacáté století: narůstající primitivita ve veřejném prostoru, projevech a výsledcích konání, včetně konání tvůrčího. Jinak řečeno, produktem onoho technického uchopování technického světa je žitá, verbální či ztvárňovaná primitivnost.

Schopnost vyjadřovat a ztvárňovat svět, kterou umělci předstírají tím, že přejímají technické postupy či technicistní způsob uvažování (což dále utváří formu - prázdnota obsahu se projevuje na formě), se z výtvarného umění pozvolna přelila dál, do více koutů umění, nejen v Americe.

Pro pořádek si připomeňme pár příkladů posunu v chápání umění. V dnešní době se za umění vydává i to, co lze stěží nazvat byť jen kýčem. Například obří neonové srdce na Pražském Hradě, posvěcené tehdejším prezidentem Václavem Havlem (který má zřejmě ke kýčařství blíže, než je patrné na první pohled) či třeba pirátské nabourání v podobě atomového hřibu do vysílání České televize skupinou umělců. Všem takovým tvůrcům jde přitom na prvním místě zjevně o to, zviditelnit sama sebe, své zbytnělé ego. S uměním to nemá společného nic, kdežto narůstající primitivitu to spoluutváří zjevnou trivializací - k umění již není třeba nějakého vnitřního pnutí či originální uchopování témat, stačí plně povýšit provokaci (navíc jen domnělou) na umění a postavit svůj pomník do čela tohoto tažení...


Arogance architektury                                       

Změna paradigmatu, kterou předznamenává celé dvacáté století, je na první pohled znatelná v architektuře. Jejím nejběžnějším produktem jsou úděsné betonovo-skleněné krychle, kvádry i další vymyšlenosti, králíkárny a křečkárny, o nichž se vznešeně hovoří jako o nové fázi funkcionalismu (který sám o sobě byl dosti hrůzný). Architektura, jak se postupně v technicistně pojímané podobě vyvinula (až k panelovým sídlištím), je sama o sobě dostatečným důkazem toho, že veřejný prostor okupuje primitivismus nejhrubšího zrna. Prahu takovými skvosty zaplevelili již komunisti, v drancování hlavního města však pokračují i demokraté, v čele s ODS a ČSSD. Jako další pohroma v podobě vizuálního ataku vůči životnímu prostředí se chystala či chystá třeba v podobě mrakodrapů na Pankráci či naprosto nepotřebného "národního fotbalového stadionu" na Letné. Přednost před úctou k prostoru a dílu předků má betonová a stavební lobby ruku v ruce s modernistickou architektonickou mafií, které není doslova nic svaté.

Od architektů ovšem nečekejme, že něco podobného přiznají. Odkáží nás na pár výjimek, které potvrzují pravidlo (například tančící dům), a dál se budou věnovat svým kšeftíkům, které vytlačují estetiku do autu a ignorují okolí místa, kde má jimi navržená budova stát. Svou část viny ovšem nesou i urbanisté - existuje u nás ještě něco na způsob urbanistických výhledů do budoucna?. Nebo, po vzoru  hrůzného Kaplického návrhu budovy národní knihovny, budou dál vystavovat světu na odiv falus své jediné a nezpochybnitelné pravdy (v tomto případě i "realisticky" ztvárněný oním blobem). A nezapomenou přitom okřikovat všechny, kterým se to nelíbí, že jsou pouhými barbary, že jsou málo světoví, že brání modernímu umění. Umění?

V tomto případě je projev popisované primitivity obzvlášť patrný, protože jde o známého a uznávaného architekta. A v mediální společnosti to bohužel chodí tak, že i když chybí  oné známé osobě odpovědnost, všechno jí projde - bohatě stačí pouhý fakt, že jde o "celebritu" a má automaticky na pravdu předplacený nárok.


Recyklovaná hudba                                       

I moderní (ne-vážná) hudba postupně degeneruje v pouhé vyjádření rytmu. Přežívá bez ambicí dát posluchačům, co dokázala dříve: bohatost, snahu o vyjádření vnitřních pocitů, emoce jitřené melodií a dynamikou. Mladým lidem dnes stačí přitroublé rytmizování slov do bum-bum gumování mozků bez náznaku jakékoli melodie. Jediná dynamika pak spočívá ve „vyhulení zvuku naplno“. Však také, bez přetvářky a zcela ve smyslu technicistního vidění světa, se této náhražce hudby říká techno, rap či podobně.
Americké "umění", které je všudypřítomné, především ve filmovém a hudebním průmyslu (jak tomuto "umění" říkají sami Američané), je v podstatě mrtvá, degenerovaná záležitost, která se živí už jen z podstaty, vlastní mršinou. Jen si to zatím neuvědomuje. V hudebním světě to můžeme sledovat i na donekonečna čistě mechanicky opakovaných postupech v již dávno zpopovaném rocku, který působí již jen jako opakování téhož neustále dokola, který v jakésmsi absurdním koloběhu recykluje již dávno používané a použité. Tedy v podstatě zase ona "bum bum kultura".

Stejně je na tom film, v němž převládají na prvním místě tyto hodnoty: krev, sex, násilí... a příště pro jistotu zabíjení, krev a sex, vše dodáno v hypernaturalistickém balení. Je to pochopitelně právě film, který onu narůstající primitivitu ve společnosti potvrzuje nejočividněji. Vizuální vjem je v dnešní době považován za nejsilněji vnímaný a působící, proto je právě na tomto poli útok primitivismu tak intenzivní.

• Poučení: Bum, bum, bum, rap, bum bum, rap, rap, techno bum, rap rap techno bum.
• Poučení z vývoje: Straň se narcisu, roste rychleji než bambus.
• Poučení z krizového vývoje: Chobotnice se nerozrůstá jen v Itálii

• 
  Čtěte první díl: Žvanivost jako projev primitivismu: Janové Křtitelé a libido
• 
  Čtěte druhý díl: Žvanivost jako projev primitivismu: Hodnoty a ego
• 
  Čtěte čtvrtý díl: Žvanivost jako projev primitivismu: Povrchnost médií
• 
  Čtěte pátý díl: Žvanivost jako projev primitivismu: Samozřejmost násilí