Ten můj fakan mě furt bije. Dovopravdy

Votevřenej dopis ministryni pro lidský práva. ♥ ♥ ♥ Paní ministryně, dyž sem dneska už podesátý za poslední půlrok skončil u vobvoďačky, řikal sem si, esli toho přeci jen už na mě nejni ňák moc najednou. Že mi ten můj spratek začne mlátit, jen co doroste, toho sem se nikdy nenadál. Dneska je už vo hlavu vejš než já, takže vobrana proti jeho hmatům a ranám už taky nejni, co bejvalo eště před pár lety. To mi ten fakan taky dává každou chvíli sežrat. A dcera? Vo tý mi ani nehovořte. Jak říká moje stará, měli sme na ně bej vod mala vo hodně přísnější, aby si rodičů aspoň trochu vážili.

Tuhle přišel syn domu a povidá: „Fotr, naval nejmíň tři kila, potřebuju zapadnout do hospody a vožrat se, protože dyž tě merčím, dělá se mi blbě vod žaludku." A to mu eště nejni ani dvacet, hajzlíkovi jednomu. Zhlídnul se v našem sousedovi. Ten tuhle zvonil u našich dvěří jak na lesy a dyž mu stará otevřela, tak vykoktá: „Došla mi vodka, tak se du optat, esli je to jen u mě nebo v celým baráku.“ Pak se vodkymácel ke schodům, sjel po nich zadníma kolama, nechal se vodvýst tím mým grázlíkem do hospody, gde vypil další flašku vodky. A to byste nevěřili, pak se eště ve zdraví doplazil dom. Já bych na jeho místě už byl dvakrát mrtvej, že jo.

Dřívávejc sme spólu s mladým vycházeli ucházejícně, teda myslim, dokud byl vo dost menší a slabší než já. Proto nechápu, gde se v něm ta chuť na ňáký násilí vzala. Dyž byl malej, šechno sem mu dovoloval, moch si prakticky dělat, co se mu zachtělo. Teda párkrát sem ho vokřik, to jó, ale že bych mu něgdy ňákou vrazil, to tedy ani náhodou. Jednou mi řikala počťačka, že u nás zvonila a votevřel jí syn, tehdá mu mohlo bejt tak asi deset let, s pivem v jedný ruce s doutníkem ve druhý. A vona se ho voptala esli sme doma. Mladej prej potáh z doutníku, vyfoukl  jí kouř do vobličeje, odklepal popel na koberec a prohodil: "Co myslíš? Sou?"

Pěstovali sme doma tuhletu liberální výchovu, jak tomu řikala stará, než ji ten náš zmetek zbouloval, až skončila v nemocnici. Byl sem za ní na voddělení a tam už jen řikala: „Já husa pitomá, měls mi pořádně vynadat, dyž sem s tím liberálismem ve výchově tehdá přikvačila.“ Teda, abych řek pravdu, dřívávejc byl synek takovej nesmělej, zaraženej a zaprdlej. Kdo ho neznal, skoro by řek i že byl zbabělej. No ale potom chodil na psychiatrii a tam ho z tej vostýchavosti a zbabělosti nadobro vyléčili.

Tuhle mě kvůli němu málem vyhodili z práce. Ten fakan mě totiž normálně vyhodil z vokna. Naštěstí bydlíme jen v prvnim patře. Pochopitelně sem nepřišel do fachy načas, zato celej vobvázanej. A šéf na mě řve: „Jak si to představujete, přijít do práce o dvě hodiny později!“ „Račte vodpustit, šéfe,“ zakoktal sem se, „musel sem k doktorce, páč sem vypad z vokna před dům.“
“No!“ řval na mě šéf, „a to vám trvalo celé dvě hodiny?!?“

Dyž mi vobvoďačka vošetřovala rány, hustila do mě ty svoje řeči. Že prej „pane Pražák, pokaždý vám to říkám, tohle musíte nahlásit, to je normální domácí násilí, na to jsou u nás paragrafy.“ „No jo, pani doktorko, ale to bych se pak musel haňbou do země propadnout. Dyť tomu spratkovi ještě teče vodka po bradě a už si dovoluje na svýho fotra!“ 

Po práci sem si musel skočit na jedno, jak jsem byl ze všeho zhuntovanej. No, řekněte sama, že jo…

A to nemluvim vo naší holce, kerý je teprv čtrnáct. Ta držkuje jak zasloužilá domovnice. Tuhle říká starý, dyž si voblíkala kožich: „Mami, uvědomuješ si, jak muselo to zvíře příšerně trpět, aby sis mohla tohle voblíknout?“ „Co si to dovoluješ takhle mluvit o tvém otci?“ vodpověděla jí správně stará. A víte, co na to vona? Že prej „Bůhví, esli je ten strej blbec vůbec můj fotřík.“   

Tuhle přišel soused, jinej než ten vožungr, takovej hodně zdělanej, a povidá: „Mohl bych mít to potěšení hovořit s vaší paní?“ „No dyž tomu řikáte potěšení, tak pro mě za mě. Ančóóóóó, panpresor s tebou chce mluvit.“ „Nezlobte se paní Pražáková, že vám takto narušuji jistě příjemný večer, ale jsem povinen vám sdělit něco velmi důležitého. Vaše dcera se u sklepa… tedy, jaksi, že ano… dejme tomu, objímala s nějakým hochem. Když jsem je upozornil, že je všechno vidět už od schodů, začala mi nadávat takovými slovy, která jsem doposud nezaslechl. A potom po mně, prosím, hodila botou s vysokým podpatkem, Vidíte tady ten šrám?“

Šel sem s panem profesorem k němu dom, že bysme jako vymysleli na ty naše mladý ňákou techniku. No co, dyž je studovanej... Jenže sem se u něj eště víc nakrk. Povídal, že prej se chystá ňákej novej zákon na vochranu dětí. To jako aby je starý nesměly tlouct. „Teda řeknu vám, pane presore, že to je něco naprosto neuvěřitelnýho. Dětí sem se celý dětství ani nedotk a koukněte ten vejsledek.“ „Tak se nerozčilujte, sousede. Pojďte, sedněte si, dopijte tu whisku, a napíšeme vejš, třeba u někoho najdeme zastání.“

A tak vám paní ministryně píšu a ptám se vás: Nemohla byste do toho svýho novýho zákona vrazit povinnost každýho rodiče nasekat dětem aspoň jednou tejdně na zadek? Gdo jinak vochrání rodiče před těma spratkama až povyrostou? Nebo snad chcete riskovat, že toho jednou budou mít plný brejle jako já dneska? Dybych těm svejm fakanům něco voplatil, tak byste mě snad nezavřela. Nebo jo?

S ouctou váš

Jožin Pražák

Foto: LUBOŠ KOTEK 

Vážené a milé, vážení a milí,
kdo se mnou chcete diskutovat doopravdy, k věci, neanonymně, neútočně, slušně a bez urážek, napište mi, prosím, na e-mail: [e-mail] Děkuji