Temnota je proto, aby bylo světlo

Vyrovnávání se s minulostí: židovské zkušenosti. • • • V užším smyslu chápání lze říci, že u nás k vyrovnávání se s minulostí, přes veškeré proklamace, chybí vůle. Tento pojem však má mnohem širší záběr. A právě v tom je kámen úrazu. (Používám výraz "vyrovnávání", nikoli "vyrovnání", protože soudím, že s minulostí se nelze vyrovnat jednorázově, ale jde o postupný proces.)

Motto:
„Svoboda, o kterou usilujeme, znamená víc než jen prasklé okovy. Znamená osvobození od všech druhů zotročení, která křiví ducha a moří mysl, která zmrtvují svědomí a ničí duši.“
Britský předsedající reformní rabín Tony Bayfiled, Hatikva - Židovská liberální unie v ČR, červenec/srpen 2002.


Úprk od poznání
Židovské zkušenosti se šoa (holocaustem) a traumata válečné i poválečných generací vypovídají o tom, že vyrovnávání se s minulostí je nezbytné pro jednotlivce i pro společnost. Zároveň však ukazují, proč je tento proces vedoucí ke kýžené katarzi obtížný: je třeba mít vůli a sílu zkoumat i nejbolestivější místa ukrytá kdesi uvnitř každého z nás i v kolektivním nevědomí.
XX. století přineslo dvě zvrhlé ideologie, nacistickou a komunistickou, a posunulo lidské uvažování i cit pro věc do netušených nížin. Obě přímo útočily na náš cit pro dobro a spravedlnost. Co se dříve zdálo zlé či nesprávné, bylo během relativně krátké doby přijatelné či se dalo potlačit natolik, že se s tím vlastní svědomí dokázalo vyrovnat. Tento vnitřní či podprahový stav přetrvává, protože jsme dosud nenašli dost odvahy podívat se vlastní minulosti do očí. Proto také nejsou obě ideologie mrtvé a neškodné, jak jsme se mylně domnívali, ale stejně nebezpečné jako dřív.
Doufáme, že úprkem od poznání, jakého zla je člověk schopen, se rychle přeneseme do snesitelnější budoucnosti. Bolesti našeho věku vytlačujeme kamsi mezi „historický folklór“, abychom posléze s údivem byli překvapeni banalitou: vracejí se nám jako bumerang.

Božské a lidské zlo Myšlenku vyslovenou v titulku jsem si vypůjčil z kázání chasidského cadika Jákoba Jicchaka, zvaného Jasnovidec z Lublinu, který žil na přelomu 18. a 19. století. Rabi učil své žáky, že i zlo je výtvorem Božím: "Co je však zlo, které tvoří Bůh? Je to moc, konat to, co si přeje, aby se nedělo. Kdyby ji nestvořil, nemohl by se mu nikdo protivit. On však chce, aby se mu jeho stvoření mohlo protivit. Učinil ho svobodným." Bez opravdové moci by nebylo ani dobra, neboť dobro je tu jenom tehdy, je-li konáno s veškerou mocí. "Odvrátí-li se člověk od zlého celou svou mocí, kterou byl obdařen, aby se pozvedal proti Bohu, přikloní se k němu. Proto svět existuje silou obrácení." Obrácení je světlem, které vystupuje z temnoty. "Temnota je stvořená a světlo se vytváří v ní a z ní se čerpá," vysvětluje cadik svým žákům. (Martin Buber, Gog a Magog, Mladá fronta, 1996.) "Hrůza spočívá v tom, že nacisté byli lidští, nikoli nelidští... V každém je kousek Himmlera či Eichmana, a to, co s nimi máme společného, jsme schopni v sobě odhalit společně se zachránci Židů," řekl Jehuda Bauer z izraelského památníku šoa Jad Vašem na konferenci Fenomén holocaust (Pražský hrad, 1999). Tento či podobný názor má více intelektuálů a odborníků z různých oblastí. Hannah Arendt, která sledovala proces s Eichmannem, poukázala na to, že tento člověk nebyl žádná zrůda: „Byl až děsivě normální, měl pocit, že nic špatného neudělal; a necítil by sebemenší výčitky svědomí, kdyby nacisté zvítězili a on mohl dovršit konečné řešení.“ (H. Arendt, Eichmann in Jerusalem: A Report on tje Banality of Evil; Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla, New York, Viking Press, 1963.) Christopher Browning píše, že když během druhé světové války začali nacisté invazi do Ruska, elitní vojsko německé armády a oddíly SS se odsunuly z Polska a zformovaly se do bojových jednotek a Einsatzgruppen. V Polsku ale pořád zbývaly téměř tři miliony Židů, které bylo v souladu s konečným řešením nutno vyhladit. Postaral se o to 101 policejní prapor, skládající se z mužů, kteří nebyli dostatečně zdatní, aby se mohli stát součástí bojových jednotek. Konečné řešení v Polsku pro ně znamenalo, že někdy museli postřílet všechny, jednoho člověka za druhým, jindy zase nemocné, slabé, přestárlé a děti a násilně deportovat všechny zbývající. Proměna této skupinky obyčejných mužů, z nichž jen 25 až 30 % bylo členy nacistické strany, v masové vrahy, byla poměrně rychlá a postihla většinu. Browning dospívá k závěru, že 80 až 90 % dotyčných mužů ve vraždění pokračovalo, zatímco pouze 10 až 20 % z nich to odmítlo, požádalo o uvolnění nebo se zabíjení vyhýbalo. (Ordinary Men: Reserve Police Battalion 101 and the Final Solution in Poland - Obyčejní lidé: 101 záložní policejní prapor a konečné řešení v Polsku, New York, Harper Colins. 1992.)Zlo versus svoboda Uvedené příklady se zabývají týmž: v každém člověku je dobro i zlo. K odvrácení od zla ho může vést víra v Boha, který jej učinil svobodným, či víra ve svobodu, jako sdílenou hodnotu. Jenže problém je v oné části rčení "odvrátí-li se člověk od zlého...". Co když se prostě neodvrátí? Jasnovidec z Lublinu nevěřil, že se chasidi obrátí k Bohu natolik, aby dosáhli vykoupení. Snažil se jej proto urychlit: společně s některými dalšími vůdci chasidského hnutí mystickými praktikami podporoval Napoleonovo tažení Evropou i odpor jeho nepřátel. Věřil, že tak urychlí příchod Mesiáše, kterému podle Ezechielova proroctví předcházejí veliké války mezi národy (války Goga a Magoga). Pro věc, kterou pokládal za dobrou (každému se měla prošlá bolest nahradit slastí vykoupení) neváhal podpořit zlé. Rabi Jicchak tak činil z pozice Židů, po tisíciletí pronásledovaných, vražděných, mučených, vyháněných, násilím a výhrůžkami nucených ke konverzi. Jeho touha ukončit toto utrpení tedy byla spravedlivá. Tento způsob uvažování však nebyl nový či ojedinělý, mnoho příkladů najdeme ve starověku, středověku i v době moderní. Přesvědčení marx-leninisté věří, že odstraněním nepřátel a potlačením přirozených lidských sklonů (např. potřeba vlastnit) dosáhnou pro všechny „ráje na zemi“. A co když si člověk vykládá dobro jako povinnost zařadit se do stáda a kráčet za vůdcem bez ohledu na to, kolika lidem to přinese utrpení? Jad Vašem sice v Evropě eviduje 1600 zachránců Židů, proti počtu nacistických vrahů je to však zanedbatelné číslo.Poválečné generace Rozhlasová stanice Vltava před několika lety vysílala ve čtyřhodinovém přímém přenosu z Pinkasovy synagogy předčítání jmen českých Židů, které zavraždili nacisté v koncentračních táborech. Mnozí z účastníků jistě museli k předčítání sebrat notnou dávku odhodlání. Jednou z předčítajících byla terapeutka Helena Klímová, která vede společně s další terapeutkou Věrou Roubalovou psychoterapeutickou skupinu - tehdy v rámci projektu Rodiny po holocaustu sdružení Tolerance a občanská společnost, dnes v rámci Rafael institutu. Těchto skupin se účastní Židé přeživší šoa i narození po válce ve druhé a třetí generaci. V kruhu se během sezení na povrch tlačí jev, který v obecném povědomí není příliš známý: válečná minulost není jen věcí svědectví, vzpomínek pamětníků či archivních materiálů, ale i nevědomého předávání vnitřního postižení, utrpení, pnutí, „vzpomínek“ na zážitky příbuzných z koncentráků dalším generacím (tzv. mezigenerační přenos).

Železná skřínka
Vnitřní pocity příslušníka „druhé generace“ popsala americká novinářka a spisovatelka Helena Epstein v knize Děti holocaustu (Volvox Globator, 1994), která se narodila v Praze, dva roky po válce. V létě roku 1948 emigrovala celá rodina do USA. O svých pocitech přitom píše:
"Někdy jsem si myslela, že v sobě nosím strašlivou bombu. Cítila jsem záblesky zkázy. Když jsem ve škole dokončila písemku dřív, než vypršela stanovená doba, nebo když jsem se cestou ze školy zasnila, bezpečný svět náhle zmizel. Uviděla jsem věci, o nichž jsem věděla, že by je malé děvčátko vidět nemělo. Krev a roztříštěné sklo. Hromady koster a zčernalé ostnaté dráty, na kterých uvízly kousky masa připomínající mouchy, připlácnuté na zeď. Kopce kufrů, hory dětských bot. Biče, pistole, holiny, nože a jehly."
Helena Epstein, tak, jako mnoho dalších Židů druhé generace, uzavřela své pocity už v dětství do „železné skřínky“ a „pohřbila co možná nejdál od mozku“. Věděla přitom, že jednoho dne bude muset tu železnou krabici vyvléct na světlo a potřebovala k tomu „najít nějaký trik,“ jenž by jí umožnil prosekat se „pásem znecitlivění,“ který se vždy, když ke skřínce postoupila blíž, znovu vytvořil. Od svého břemene se začala osvobozovat tím, že vyhledávala lidi stejně zasažené, jejichž pocity, vedle svých, popsala v Dětech holocaustu.
Mnoho po válce narozených Židů se nedokáže „pásem znecitlivění“ ke své železné skřínce prosekat z podvědomého strachu před jejím obsahem, a celý život se jim různými způsoby vrací minulost jejich předků. Počínaje potížemi při přijímání potravy či abnormálním strachem o vlastní děti i ve zcela běžných situacích, a konče traumaty z uzavření se před okolním světem do vlastní prázdnoty a zmatků. To se samozřejmě netýká jen Židů, obdobně reagují i další stejně či podobně postižení - nacismem, komunismem, obojím, jakoukoli hlubokou skupinovou či osobní tragédií.


Hranice mezi dobrem a zlem
Tyto zkušenosti jasně ukazují, že minulost je důležitou součástí přítomnosti a budoucnosti a také proto za ní nelze narýsovat tlustou čáru a "zapomenout na ni". Vlastní osud nebo zkušenosti prarodičů a rodičů, dědictví prožitých hrůz, zároveň ostře vymezují hranice mezi dobrem a zlem. Známý psycholog Viktor Emanuel Frankl, osvětimský vězeň číslo 119104, napsal: „Trhlina procházející celým lidstvím a rozlišující dobré a zlé sahá až do těch nejhlubších hlubin a je zjevná právě na dně propasti, kterou reprezentuje koncentrační tábor. Snad ještě žádná generace nepoznala člověka tak, jak ho poznala generace naše. Co tedy je člověk? Je to bytost, která vynalezla spalovací pece. Je však současně i bytostí, která šla do plynových komor vzpřímeně a s modlitbou na rtech.“ (...A přesto říci životu ano, Karmelitánské nakladatelství Kostelní vydří, 1996.)


Kruh se uzavírá
Vracíme se k pojetí dobra a zla, jak o něm byla řeč na začátku, a dostáváme se k vzájemné souvislosti: vyrovnávání se s minulostí je složitější jev než jak se u nás běžně pojímá. Vyrovnávání se s minulostí začíná u každého z nás, zkoumáním vlastní "železné skřínky", rozeznáváním dobrého a zlého, a následnou vnitřní katarzí. Pokud k tomu nedochází, projevují se příznaky potlačení toho, co nás z minulosti tíží, až zhoubně. Stejný mechanismus lze vysledovat i ve společenské rovině. Řečeno s Jasnovidcem z Lublinu: Svobodný se odkloní od zla jen tehdy, když se vší silou zcela obrátí k Bohu. Pokud onu vůli a sílu postrádá, je „odsouzen“ k tomu, že jej to zlé z minulosti pronásleduje. Stav české společnosti po listopadu 1989 o tom vypovídá více než výmluvně (nad tím se zamýšlím ve druhém dílu eseje).

Druhý díl eseje čtěte zde: Temnota je proto, aby bylo světlo II.

• Ilustrace a foto: Věra Tydlitátová
• Ilustrace nese název Jeruzalém, fotografie jsou z letošního Jeruzaléma.

Vážené a milé, vážení a milí,
kdo se mnou chcete diskutovat doopravdy, k věci, neanonymně, neútočně, slušně a bez urážek, napište mi, prosím, na e-mail: [e-mail] Děkuji