Mluvčí bolesti

1. září 1941 přestal být Člověk Jiří Orten. Nemyslel si to, ale stal se mluvčím bolesti. Už vám někdy svírala vnitřnosti ruka poznaného parazita, aniž jste se tomu mohli bránit? Utrpení z bezmoci jej přimělo stát se mluvčím, neuhlazeným a nesmrtelným.

Tak volalo mé srdce, příliš živé.
A nevědělo, že je ještě nechce
bohatsví hlíny, náruč Boha jeho,
že nic je nechce mimo jeho svět,
než píseň; elegie.

(Jiří Orten, Elegie.)

Pár dnů před smrtí si Orten zapsal: "Včera vyšel v Árijském boji sprostý útok na Karla Jílka, s velmi podrobnými pitomými údaji o celé naší rodině. Tento lid, na krajích nahnilý, netečný, plný uspaného záští, které procitá! Bylo by to (pokud jde o mne) lhostejné, ale bůhví proč, jsou tím postiženi také někteří kamarádi, a povšimne-li si toho článku vrchnost... počkejme ještě."

Psal se 24. srpen 1941. Nacistická okupace již byla hotova "vystavit židům účet". A Árijský boj, plný zrádců a kolaborantů s nacisty, vystřelil na Ortena a jeho rodinu smrtelnou střelu. Orten byl velký český básník své doby. Byl prvním mágem po Máchovi, byl vizionářem. Orten byl Žid. Cítil, co jej čeká. Pár dnů po článku v Árijském boji, v den svých dvaadvacátých narozenin, skončil Orten pod koly německého vozidla, o dva dny později zemřel. Nevíme, zda se zabil sám či šlo o osudovou náhodu, jejíž trpká ironie nezná mezí.

28. srpna 1941 si Orten zapsal:

• Jsem u konce. Jsem velmi ospalý.
• Už jenom o málo svých slov se zraním,

• do větru rozplynu se jako dým,
• poteču do noci a do tmy, do proláklin,
• a pak se vrátím, hrušky pohladím
• a svoji bolest posadím na klín:

• Ty, bolesti, jsi měkká jako dlaň,
• kterou mne kdysi matka hladívala,
• venku je vítr, já jej slyším, vstaň,
• je mi tě málo, málo jsi mne rvala,

• je křižovatka, z níž se může jít
• buď oklikou, či přímo přes mrtvoly.
• Kudy mám jíti? Nevím, kde je klid.
• A srdce, náhle přesvědčeno, volí!

Večer před nehodou (či v ten den ráno) si zapsal svou vůbec poslední báseň:

• 
  Stromy let, jak se vám roste?
• Vím to poprvé i posté,
• že jen pláč vás zalévá,
• že jste proto ze dřeva,
• aby oheň chytil lépe,
• aby oči poloslepé,
• spatřily, jak hoříte,
• stromy, stromy letité!

• Ve vás skrývaly se šelmy,
• ve vás štěstí odepřel mi
• nelítostný krotitel,
• do vás zašlo, co jsem měl,
• z vás je voda pramenitá,
• z vás je jitro, které svítá,
• do vás slunce zachází,
• stromy, léta, plná rzi!

• Ach, kéž ještě chvíli mohu
• dívati se na oblohu, která rudnout počíná,
• ať se slaví hostina,
•  v níž mi volnost víno podá,
• ať mi hoře nerozhlodá
• to, co jsem chtěl zašíti
• lety dvaadvacíti.

Nevíme, co Ortenovo srdce zvolilo, víme, že trpělo. A stalo se proto mluvčím bolesti.

Nevíme ani, co si zvolila srdce "árijců", kteří Ortena, ba dokonce i jeho kamarády, činili odpovědným za jeho původ. 

Navštívil jsem ovšem jejich RÁJ, protože dnes jsou tito smrtonoši opět mezi námi a jejich árijský boj znovu nabývá na síle:

Labyrint srdce

T u t o  b á s e ň  v ě n u j i  J i ř í m u  O r t e n o v i

• 
  Vesmírem mohutného stromu
• černou dutinou prorostlou dřevem
• svírá se a rozvírá ruka parazitů
• Ta ruka s paží utrženou v rameni
• má dlouhé vyzáblé prsty
• a pokaždé
• hned jak se rozevře
• vypadne z dlaně Srdce a Dogma

• To SRDCE - vězeň na vycházce -
• a to DOGMA - napřímený ukazovák -
• letí vesmírem toho stromu
• černou dutinou prorostlou dřevem
• a nasávají historické souvislosti utrpení
• Přírodu a Prapříčiny
• BOHA
• toho mohutného stromu 

• Srdce tak s nadhledem
• sleduje pláč useknutých hlav
• vyhřezlá střeva vojáků
• rozpárané břicho těhotné ženy...
• než se dostaví deprese
• a nadhled se rozpustí v soli 

• A už je tu Dogma parazitů
• Dogma polštář
• Dogma mlha
• Dogma černá páska
• Aby Srdce přežilo tu depresi
• dává mu Dogma sílu génia
• Pohled z ptačí perspektivy
• Pohled BOHA
• všech těch nekonečně mnoho
• mohutných stromů 

• A to Srdce
• génius s božským nadhledem
• stoupá dolů tím vesmírem
• černou dutinou prorostlou dřevem
• jednoho z mohutných stromů
• A sleduje
• Tělo které ještě hýbe utrženýma nohama
• Rozdupanou dětskou hlavičku... 

• A téměř se při tom usmívá

A co na to Orten?

A světla nebylo. To světlo, Pane, zhaslo.
A slunce spálil mráz, všemocný vypínač.
A zábli všichni tví a jejich těly třáslo
nesmírné vzlykání, veliký vnitřní pláč.

Tvá odvrácená tvář, tvá záře odvrácená
smála se nad nimi a mstila loupežné,
mstila je radostí a dávala jim jména
ztracených synáčků, jež čas a zítřek žne.

Já jsem však země Tma, jsem nahý hřbet své metly.
jsem matka světelných a věřím v světlo své
a ty jsi mi je vzal, vzal jsi je pro rozkvetlý
sad. Ano, ano, sad. Rozkvetlý hřbitove!

Já jsem však země Tma, tvá milenka, tvá dcera,
zpustošil jsi můj klín, mou zahradu, můj les,
mé víno ohnivé jsi nalil do jezera
s lesklými anděly, již chtěli do nebes

a cestou zemdleli, ty nechtěl jsi, ó, Pane,
aby tě spatřili, marný byl jejich let,
byli to andělé, byli to nebešťané
a já jsem země Tma a musím krvácet.

A tiše krvácím a pláči , hříšně pláči
a rouhám se, ach, vím a hlava bolí mne,
tvé milosrdenství doznívá v karabáči.
Když přicházela noc, jím přikrývali mne.

(Jeremiášův pláč, výňatek.)

Podrobnosti k Ortenově životě a díle najdete ve výborném článku Věry Tydlitátové:

Kde končí svět. Kde začíná se. Za Jiřím Ortenem

Ortenovy zápisky a první dvě jeho uvedené básně jsou z Červené knihy, kterou v roce 1994 vydal Český spisovatel Praha.

Obrázek: Karel Demel