Měli bychom se začít bát o ODS

ODS nadále pohrdá voliči a nahání je sociální demokracii, tedy prakticky i komunistům. Svědčí o tom starý způsob vnitřní komunikace, staronové tváře v jejím vedení i to, s jakou lehkostí kongres ODS odmítl návrhy na skutečné změny.

V posledních volbách za Klausova předsednictví přišla ODS s mobilizací proti rudým. Neměla žádné téma, tak se toto zástupné hodilo. Dnes bychom se ovšem nástupu rudých měli bát, a to kvůli aroganci ODS, která ji nasměrovala k porážce ve volbách budoucích. Měli bychom tedy začít mobilizovat, tentokrát proti těm, kteří svou neschopností pochopit situaci přivedou k moci ty, kteří si zvou ruské generály na návštěvu, aby jim mohli složit slib věrnosti (ČSSD). A jejich prostřednictvím i ty, jimž politické vraždy v padesátých letech přijdou normální (KSČM). Neboť - o tom není pochyb - volební síla oranžových je již nějakou dobu v přímé úměře k umění sebereflexe modrých. Tedy, v tomto případě, k neumění.

Petr Bendl sdělil na kongresu ODS vcelku správnou myšlenku: ODS se musí stát znovu důvěryhodnou a věrohodnou stranou. To se bohužel nepovedlo. K tomu, aby se jakákoli strana stala znovu důvěryhodnou a věrohodnou totiž nestačí jen žvanit. A nejde jen o to, že ODS vedou stejní politici jako předtím, ale i o to, že nezměnila způsob vnitřní diskuse, komunikace. Mirek Topolánek sice po skončení kongresu ujišťoval, že změna může nastat i jiná než personální, a sice v myšlení (těch samých politiků, tedy i u něj), ale neuvědomil si přitom, že tuto šanci během kongresu prohospodařil.

Kongres ODS se zvrhl ve vyjadřování důvěry dosavadnímu vedení, které stranu do krize přivedlo. A to právě s aktivním přispěním páně Topolánka, Langera a dalších technologů moci. ODS projednávala věci úplně stejným způsobem, jako dosud: dohodami a handly přímo na místě, v přestávkách mezi hlasováním, při obědě... Kdyby se chtěla namísto tohoto kupčení skutečně poučit z chyb minulých, kdyby naslouchala ozvěně voličského vzkazu, nemohl by se - například - Ivan Langer stát členem stranického vedení. A zastánci Lisabonské smlouvy by nezmanipulovali hlasování o jednotlivých bodech závěrečného usnesení, ale hledali by cestu, jak o všech bodech hlasovat, ke spokojenosti všech. 

Ale - protože opravdu nejde jen o výměnu politiků (i když o tu také) - kongres bohužel odmítl i koncepci vnitřní proměny ODS, s níž přišel Evžen Tošenovský. Její základní myšlenka se opírá o vyjasnění toho, co lze chápat jako loajalitu. Ta podle Tošenovského nemůže být jenosměrná, vzniká až na základě diskuse a vzájemného naslouchání, z níž vyplynou společné myšlenky i konkrétní postoje, které mohou členové ODS ctít a být k nim proto i loajální. Tošenovský vztahuje loajalitu k ideím, nikoli (automaticky) k lidem ve vedení, a jako stav založený na opravdovém přesvědčení, k němuž se dochází společným hledáním, nikoli převálcováním stranické opozice.

Tuto Tošenovského prozíravou myšlenku kongres odmítl. A to hlavně tím, že Tošenovský obdržel při volbě málo hlasů: dohadování mezi delegáty kongresu-zástupci regionů má technicistně-mocenský charakter a přesvědčení či reflexe společenského dění v něm nehraje žádnou roli. "Vy nám dáte hlasy pro Vencu, my vám odmáváme Tondu," takto se dá v nadsázce popsat celý "myšlenkový potenciál" ODS a její současná schopnost vnímat realitu.

Hlavním tahounem tohoto směnného způsobu komunikace je bezesporu Ivan Langer, který umí domluvit vše, včetně svého úspěchu v jakékoli situaci. A který umí manipulovat slovy jako málokdo. Ve svém projevu například řekl, že není pravda, že se ministerstvo vnitra pod jeho vedením vůbec nezměnilo. Ministerstvo vnitra se skutečně změnilo, ovšem k horšímu. V podstatě vynucený odchod stovky zkušených policistů, kteří vyšetřovali propojení gangsterů a mafiánů s politiky, je toho hlavním důkazem.

Těžko jinak vysvětlit, že se místopředsedou (a málem prvním místopředsedou) stal muž, který buď spolupracoval s mafiány či jejich známými, nebo si nedokázal zjistit, kdo jsou lidé, s nimiž se stýká - a to ani ve chvíli, kdy o nich běžně informovala média (například Kutal - mafián v kauze LTO). Ministr vnitra je tudíž buď hochštapler, nebo velmi naivní člověk, asi tak na předpubertální úrovni. Ani v jednom případě nemá co dělat ve vedení demokratické strany, natož v čele tak důležitého ministerstva, kde krom jiného může ovlivňovat vyšetřování vlastní osoby (viz i zbavení/nezbavení závazku mlčenlivosti dvou kriminalistů, kteří pomáhali dávat dohromady svazek Krakatice, v němž Langer sám figuruje).

Odmítnutím Tošenovského koncepce a zvolením Ivana Langera do vedení strany jakoby ODS říkala voličům:

Za chyby jsme se sice omluvili, ale to neberte vážně. Kdybychom chyby brali jako chyby, nemohli bychom se přenést přes všechny problémy obvyklým kšeftováním s hlasy, ale vzali bychom za vděk skutečnou vnitřní proměnou, skutečnou změnou. Nemohli bychom pak - coby sebevražedný projev - znovu zvolit Langera jako místopředsedu, protože ten dostal hlasy právě jen díky oné myšlenkově vyprázdněné technologii moci. Nadále pohrdáme míněním vás, voličů.

Sociální demokracie by si sotva mohla přát, aby kongres ODS proběhl jinak. Topolánkovci spolehlivě odradili další voliče a některé z nich nahnali do náruče Paroubkovi. A že vítězství oranžových znamená další legitimizaci komunistů a spolupráci s nimi, o tom myslím výraznější pochybnost nepanuje. ODS sice nemusí zmizet z politické mapy, jak zní některé pesimistické předpovědi, ale do příštích voleb by se musela opravdu hodně činit, aby získala alespoň některé voliče zpět. A to má před sebou následky finanční krize, které se projeví možná už na jaře, zavírání firem, propouštění, snížení kupní síly obyvatel...

Otázkou tedy je, jestli hrozba nástupu komunistů do vlády přiměje voliče, aby ODS, byť se skřípěním zubů, znovu volili. Podle výsledků nedávných voleb do krajů a do Senátu se zdá, že je to velké části voličů lhostejné. ODS by si možná měla paradoxně přát, aby se nově vzniklá pravicová strana dostala do parlamentu. Pak by ještě měla jakous takous šanci dostat se do vlády. Ani to však zatím nevypadá příliš pravděpodobně. Takže, co nám zbývá? Strach - o ODS, o politiku, o zemi, o nás samé. Musíme na základě toho strachu dát ODS tak silný signál, aby procitla ze spánku dostatečně dlouho před volbami do Poslanecké sněmovny a provedla změny skutečné, nikoli jen kašírované. Prvním krokem nutně musí být odchod Ivana Íčka Langera do politického důchodu.