Kunderův žert: žaloba na časopis Respekt

Ke zjištění pravdy, zda spisovatel Milan Kundera udával, či nikoli, nepřispěje ani víra v Kunderovu poctivost, ani jeho mlčení doplněné následnou žalobou na Respekt. Od Kundery i jeho zastánců jde o špatný přístup k věci. Jaká byla 50. léta mladí lidé takto nepoznají.

Bulvarizace Respektu         

Milan Kundera žádá od časopisu Respekt omluvu za článek, který se zabýval jeho (údajným) udáním  emigranta Miroslava Dvořáčka, který v roli agenta-kurýra bojoval proti komunistickému režimu a kvůli udání si odseděl téměř 14 let v komunistických koncentrácích. A pokud se Respekt neomluví, je spisovatel rozhodnut podat na něj žalobu.

"Udání Milana Kundery. Příběh muže, kterého v roce 1950 dostal slavný spisovatel na 14 let do vězení." Tímto titulkem a podtitulkem uvedl časopis Respekt článek na titulní straně. Článek sám je však pokusem o věcné popsání celého případu. 

Titulek s podtitulkem jsou smutným symbolem postupného úpadku tohoto kdysi kvalitního časopisu, po příchodu  Martina M. Šimečky do funkce šéfredaktora. Jsou vyjádřením obecného stavu českých médií, který by se dal nazval "bulvarizace" i cesty Respektu od serióznosti k tomuto stylu.

Novinářská etika si žádá objektivitu           

Novinářská etika má ustálené pravidlo, jímž se sice málokterá redakce alespoň občas řídí, ale které pořád platí: novinář by měl usilovat o pravdu, o poznání a popsání věci tak, jak se skutečně odehrála. Říká se tomu objektivita. V Kunderově případě však nelze říci stoprocentně, že udával, jisté, poměrně vážné pochybnosti tu jsou. Popisuji je v článku Milan Kundera: Divadlo paměti, ale jsou tu i další, které vypluly na povrch později. Není tudíž správné napsat do titulku (notabene na hlavní stranu), že udával. Totéž se týká prakticky všech ostatních médií, která od Respektu na počátku kauzy toto tvrzení bezhlavě převzala.

Snaha o věcné popsání případu         

Je to však na omluvu (s obsahem textu navrženým Kunderou) a případně následnou žalobu? Článek se snaží o věcné popsání a vystižení případu a je za ním znát kus poctivé práce jak Ústavu pro studium totalitních režimů zastoupeného Adamem Hradilkem, tak redaktora Respektu Petra Čermáka. A je nutno ocenit jejich odvahu, s níž do věci šli. Osobně jsem oběma vděčný, že článek napsali, protože znovu otevírá téma, za nímž se (ovšemže marně) snaží jistá část politického a ideového spektra narýsovat tlustou čáru: Vyrovnávání se s minulostí, repektive její poznání.

Tímto článkem by však kauza skončit neměla. Doplňování důkazů a argumentů je nezbytné, čtenáři mají na poznání pravdy nárok, autoři by tedy za ní všemi dostupnými prostředky měli dále jít. O analýze policejního zápisu jsem již psal, dále je třeba soustředit se na archivy z té doby, na soudní spisy i se snažit vyhledávat další ústní svědectví. Co například tehdy vypověděl sám Miroslav Dvořáček při prvním výslechu na StB? Existuje zápis z toho výslechu? Co tehdy vypověděli ostatní zainteresovaní?

Nepřenosná zkušenost a mlčení       

Kundera tvrdí, že zkušenost z padesátých let nejde dnešním mladým lidem předat, sdělit. To je částečně pravda, zkušenosti vůbec jsou velmi těžko přenosné a asi je účinnější toto téma literárně zpracovávat, což Kundera činí. Ani to ovšem není důvodem k mlčení - mladým lidem se dají věci sdělovat i jinak než jen zapáleným proslovem o tom, že myšlení lidí bylo ovlivněno válkou. Válkou přeci bylo ovlivněno myšlení všech lidí, jen z některých se ale stali stalinisti Kunderova typu (a mnoha dalších literátů a umělců). Je tedy třeba vysvětlovat věci mnohem podrobněji a niterněji než doposud. A není sporu o tom, že v dnešní mediální době je tou nejpřesvědčivější formou mediální sdělení. Ještě lepší je pochopitelně sdělení osobní, ale nikdo Kunderu nežádá, aby objížděl české vesnice a besedoval s kolchozníky, jen by bylo dobré, kdyby se o té době a o své roli v ní více veřejně rozpovídal.

Medvědí služba         

Kunderovi zastánci mu vesměs dělají medvědí službu. Nesmyslné napadání Ústavu pro studium totalitních režimů a autorů článku k objasnění případu ani trudného času padesátých let 20. století nijak nepřispěje. A snaha nahradit věcnost vírou a obhajovat Kunderu pouze na základě vlastního přesvědčení je také k ničemu. Za všechny uvádím jako příklad vyjádření Václava Havla v posledním Respektu, kde krom jiného napsal: "Já sám mám od začátku dost svých věcných důvodů k domnění, že Milan Kundera nešel náhle říct na místní stanici SNB, že mu někdo říkal, že mu někdo říkal, že tam a tam přijde špion pro kufr. Myslím si, že se to takto hloupě nestalo a stát nemohlo." Havel ovšem žádný z oněch věcných důvodů nesdělil. Hraje naopak na emoce - jakoby měl pocit, že stačí když něco řekne a druzí to budou automaticky brát za bernou minci. Ani v jeho případě však nestačí tvrzení nepodložené argumenty ke zjištění pravdy.

Takže musíme zas a znovu opakovat - nejen Kunderovi a jeho zastáncům, ale i těm, kteří Kunderu po přečtení prvního titulku ihned odepsali (druhá strana téže mince):

Víra v něčí nevinu, či vinu je v tomto případě dobrá jen ke vzplanutí a živení emocí a rozdělení společnosti na dva tábory, z nichž ani jeden toho o věci samé moc neví. Musíme zde proto naopak přísně dbát na konkétní fakta, věcnost (skutečnou, nikoli "Havlovskou") a snahu o objektivitu.

Související články na mém blogu:

Milan Kundera: Divadlo paměti

Temnota je proto, aby bylo světlo