Krásné svátky

Milí čtenáři, kolegové blogeři, administrátoři a redaktoři iDNES.cz. Milé kamarádky, milí kamarádi, přátelé.

Právě jsem se zvedl od psacího stolu, počítače, klávesnice... a bloumám v pravidelném, téměř pochodovém rytmu bytem, od ledničky v kuchyni do koupelny, opláchnout si už potřetí v krátké době ruce a obličej, do obýváku, k balkónu… na parapetu zobou sýkorky lněné semínko, které jsem jim ráno nasypal, a pomalu, abych je nevyplašil, mířím zpět k psacímu stolu... Bloumávám takto po bytě z přetlaku, vždy, když se mé psaní v tu kterou chvíli blíží nějakému vyústění. Nervózně i napjatě přitom sleduji svou mysl, kam ve finále zavede mé prsty tesající do klávesnice sochu měňavky. Která písmena stanou se součástí jakých slov, která slova utvoří které věty, které verše alespoň vzdáleně zalapají po dechu opravdovosti nesdělitelného. Je před vánocemi a na chanuku (svátek světel), svátky tolik mi milými svým poselstvím - i přes paradox, který mezi nimi vytváří napětí: Je Bůh jeden i jediný? Někde tady, někde na této křehké hranici pravdy vycházející ze stromu života se skrývá velké, neuchopitelné tajemství světa jako dobrého místa k žití. Adam a Eva jedli jablko ze zakázaného stromu poznání. Prozřeli a sami sebe odsoudili k pozemskému údělu, navždy odtrženi od poznání opravdového, kterého by docílili, kdyby uposlechli příkazu božího.

Mnohokrát jsme během letu času, v těch dlouhých tisíciletích v jednom dni (jak praví "popis božího času" v Tóře) směrem k tušenému tajemství napřáhli ruku, s mravenčením v prstech z nedočkavého chtění dotknout se jej konečky prstů. Uchopit jej za cípeček… alespoň to dovol nám, Pane! Dostat se nazpět do té zapovězené, tajemné zahrady, kde pravda je zřejmá - to tisíckrát bylo nám nadějí na naší pouti pouští, všemi pouštěmi světa. Údělem se nám však stalo utrpení... a zklamání z vlastní nemohoucnosti dobrat se v temnotě jiskřičky, která by zažehla světlo. Hledání nám

přineslo poznání, že člověk je v propasti své duše tvorem příliš slabým - musel by být zároveň stromem rostoucím do nebes, z kloubů jehož větviček se právě k zemi snášejí kapky vesmírů, aby alespoň z dáli mohl zaslechnout ozvěnu tajemství. Bez poselství lásky, které nám (v návaznosti na některé proroky) nejsilněji přiblížil Ježíš Nazaretský, by byl tento svět smutným místem. Aniž bych měl osobní potřebu sdílet jakékoli náboženství či ritualizaci víry, Ježíšovo zrození, každoročně symbolicky oslavované, i sváteční světla chanuky, jsou pro mne obnovením a občerstvením naděje a snahy udržet si víru v to, že láska dosud neztratila svou schopnost činit lidi lepší, než jsou. (V tom mi také dost napomáhá další židovský svátek Jom kipur - Den smíření). A již to znamená v dnešním světě mnoho. Přeji Vám klidné a požehnané vánoce a chanuku.

Malba a foto: František Kostlán