Dvojjedinná bytost

Báseň o povaze člověčí

Dvojjediná bytost         

Přišel k ní

Neznámé

Vztáhla k němu ruce

Prsty prolnuly prsty

Dlaně dlaněmi

Těla srostla

On vrostl do ní

Ona jej nechala splynout

Vlasy se rozrostly

Myšlenky ponořily

Cit roztál 

Do nového uvnitř

Duchovního

Stala se bytost

A hovořila spolu

Mlčky

Přikyvovala na znamení souhlasu

Vrtěla hlavou namísto NE

Proudila jí pod hebkou pletí jedna řeka

Zpívala duet o touze po nalezení smyslu života

Lidi té dvojjediné bytosti nerozuměli

Neslyšeli souznění

Jeden odešel naštvaný,

jak si to představují, říkal

Druhá se vrhla mezi ně,

chtěla je rozdělit

Třetí se chtěl připojit

a nešlo to

Otevřel si žílu

a osamoceně vykrvácel v koutě jeskyně

Čtvrtá se položila do rezonujících vln

a opájela se ozvěnou

Pátý té bytosti přikázal: modli se

Když modlitbu odříkával,

ptal se sám sebe: Kam se poděl Bůh?

Ta otázka mu vytanula na mysli při drmolení vlastní prázdnoty

Šestá se svlékla

a nahá obíhala tu jednolitou dvojici,

do vysílení až padla na zem v prožité extázi

Sedmý zapálil oběť

a uctíval tu dvojjedinost

Jedině ona je celou bytostí, kázal ostatním

Osmá se zamilovala

Devátý se začal nafukovat závistí

A desátá? Ztuhla v sádrovou sochu

s bublinou uvnitř korpusu

s dutinou v hlavě

prázdná

lhostejná

stejně jako před zrozením bytosti

Poslední,

aby je nerušila,

odešla

Když spolu dva mluví ve vedlejším domě,

také to nesyším,

když spolu prolínají kdesi daleko v deštných pralesích,

také to nevidím, říkala si

Ta jediná s dvojjedinou bytostí splynula v porozumění