Den Blbec: Arogantní Tesco a pražský Dopravní podnik

V Tescu vyhánějí svým počínáním zákazníky. Zřejmě se zde mírou arogance vůči nám nakazili od Alberta. Pražský Dopradní podnik se od nikoho nenakazil, ten touto "chorobou" trpí odjakživa. V poslední době jen svůj přístup k cestujícím v tomto ohledu zdokonalil.

Den blbec. Znáte to. Ráno se probudíte... a od té chvíle není nic, jaké má být, jak by vám to vyhovovalo. Pobolívá vás hlava, do oken pleská vítr s deštěm, venku leze sychravo pod kůži. Na co sáhnete, zkazíte. Jste pořád naštvaní a rozmrzelí. Podobný den jsem měl dnes. A to přesto, že ráno bylo hezky a svítilo slunce!

Nastupuji do autobusu, ve dveřích zabírá místo úctyhodná matrona, rozměrů rovněž úctyhodných. Stojí pevně, brání svůj post jak skála, jako hradní stráž na Hradčanech. Cestující se okolo ní prodírají, zakopávají, strkají do sebe kvůli nedostatku místa... Skála nehnutě stojí. "S dovolením, paní, rád bych se dostal do autobusu," říkám jí zdvořile. Odfrkla si, pohodila hlavou, a dál... učiněná hradní stráž (až na to, že nemělu tu cirkusovou uniformu, co ti chudáčci vojáčci u vchodu do Hradu). Inu prodral jsem se, i pár neuctivých slov utrousil, ale nijak se mi tím neulevilo. Měl jsem zkaženou náladu - a to je vždycky průšvih.

Chci vystoupit z vlaku metra, východ je však obsypaný lidmi, kteří se rozhodli, že nikoho ze dveří vagonu ven nepustí. Jsem naštvaný, takže to beru ztečí, za což si od jedné frontovní bojovnice, která zatarasila cestu uprostřed, vysluhuji příval nadávek. Je to starší ženská, z generace, která se v únoru 1948 "nastydla na Staroměstském náměstí" (zde tehdy byla prokomunistická demonstrace, kde Klement Gottwald pronesl onen památný projev, začínající slovy: "Právě jsem se vrátil z hradu..."). Je to podle mých dlouhodobých zkušeností nejméně vychovaná a nejvíc neslušná generace - tím nemám na mysli, že by všichni lidé tohoto věku byli stejní, ale to, že takto hloupě, namyšleně, bezohledně a přezíravě se nejčastěji chovají právě lidi z této generace.

Patřičně napružen dorazil jsem do práce. Ach... práce, dokáže člověka uklidnit, pohladit, vzpružit, ba co dím, povznést. Takže - povznesen kráčím z práce domů, přesvědčen, že špatné je zažehnáno, že den blbec se zázrakem proměnil v chór andělský. Pobrukuji si dokonce. A co mě, vola, nenapadlo - tedy vlastně chci říct, co mě napadlo: zajdi nakoupit do smíchovského Tesca v té velké skleněno-betonové obludě u Anděla, řekl jsem si, ukolébán do pohody. Drandil jsem tam s košíkem snad tři čtvrtě hodiny a poté přbrzdil u jedné z pokladen. Po dalším čtvrthodinovém čekání jsem přišel na řadu, skládám nákup postupně do tašky a platím: Vytahuji, jako kdekoli jinde v samoobsluze, platební kartu. "Jestli máte čipovou kartu, tak ty my k placení nebereme," oznamuje mi prodavačka. Jako když seknete kosou, najednou jsem ztratil řeč... s něčím podobným jsem se opravdu ještě nesetkal. Když jsem se trochu vzpamatoval, ptám se: "A proč, kdekoli jinde ji normálně berou?" Prodavačka odvětila podrážděně: "Prostě ji nebereme." "Tak já to vaše zboží také prostě neberu," naštval jsem se a chtěl odkráčet. V tom mi prodavačka říká, jestli mám orazítkované noviny, které nesu sebou. Proč bych proboha měl mít noviny orazítkované, ptám se. "Vepředu je ochranka, která to razítkuje," odpovídá prodavačka. "No a co má být, kde to máte napsané, že mají být orazítkované, pojďte mi to ukázat." Na povinnost nechat si zboží zakoupené jinde orazítkovat samozřejmě nikde neupozorňují, protože pak by jim buzerování zákazníků šlo mnohem hůře. Smíchovské Tesco je tedy další obchod (hned po prodejnách Albert, kde nakupuji zcela výjimečně, když už není jiná možnost), který si může být jist, že zde nakupovat už nebudu.

Vstupuji, opět napružen, do metra, nic zlého netuše, směřuji na Skalku. Najednou ovšem hlásí, že vlak končí ve stanici Želivského. To je vše, prostě najednou končí v nějaké stanici uprostřed cesty, aniž by člověk věděl proč a co se bude dít dál. No tak nám to snad řeknou na tom Želivském, uklidňuju se. Zde, jako všichni  vystoupím, a staniční rozhlas mi oznamuje, že vlak zde končí, což už stejně vím. A proč končí, co se vlastně děje? A co dál? Přijede další vlak nebo máme jít někam na autobusovou náhradní dopravu? Nic, nic, nic. Dopravnímu podniku cestující nestojí za jediné slůvko vysvětlení, o omluvě ani nemluvě. Pražský Dopravní podnik zamrzl někde hluboko v komunismu, kdy cestující byli jen otravnou cháskou, kterou je třeba neustále drezírovat.

Doma. Ach... doma. Ještě, že je "doma". Můj drahý počítač, kanárek a kocour Vavřinec obtáčející mi nohy jiskřivou srtsí, má drahá žena... kdo by se neuklidnil. Obzvlášť když může vzápětí po příchodu zuřivě tesat do klávesnice svou reportáž o dni zvaném BLBEC.