Komunita San Javier, kde učím a bydlím, mě stále fascinuje. Je to taková malá vesnice, která si říká komunita z několika důvodů. Ten hlavní je, že není nikde vedená. „Stát“ o ní absolutně netuší. Nemají tu poštu, nemají tu obecní úřad a autobusy tu staví jenom protože mají cestu kolem. To málo, co tu mají si postavili, zařídili a vybudovali úplně sami. A tím pádem, to „málo“ dělá strašně moc.
Hlavní síla místních totiž spočívá v nepřekonatelné spolupráci a soudružnosti, což je další povaha takzvané komunity. Každý dělá, co umí a společně tak dokázali, že zde mají jeden malý obchod, dětské hřiště, kliniku s přírodní medicínou, školu a dokonce školní jídelnu. Taky sem občas přijede cisterna s užitkovou vodou a auto rozvážející plyn v bombách. Nic z toho není vůbec samozřejmostí v jiných podobných komunitách.
Centrum komunity tvoří „Casa Comunal“, malé oplocené nádvoří, které se na noc zamyká, ale klíče mají skoro všichni místní. Tady je alternativní klinika, škola a školní jídelna. Konají se tu různé událostí a slavnosti. Na první dojem to působí jako totální squat, ale když pochopíte, kolik práce se zatím vším skrývá, začnete vidět vysázené kytky, „čistotu“, kterou tu udržují a krásu celého střediska.
Nejvíce jsou tu pyšní na vlastní školu, do které také vkládají největší naděje, tedy do vzdělání a do svých dětí, kterým školu postavili. Ačkoli to na první pohled vůbec tak nepůsobí, berou školu strašně vážně! Učitelé mají dva, pro první a druhý stupeň. Neplatí je stát, ale platí si je sama komunita ze společného fondu. Není to ale regulérní plat a oba to dělají spíše z dobré vůle, což zaručuje jejich osobní a zodpovědný přístup.
Ve školní jídelně vaří dvě mladé ženy, ale potraviny sem dopoledne přinese každý, komu se ten den něco urodilo na zahrádce. Obě ženy to dělají zcela dobrovolně, mají z toho akorát zbytky jídel. Obě jsou totiž „na mateřské“ (což ovšem rozhodně neznamená, že by snad pobírali nějaký mateřský příspěvek), takže stejně nic moc jiného ani dělat nemůžou.
Na kliniku dojíždí několikrát týdně jedna šamanka, která má léčitelství nejen jako své poslání, ale i jako své hobby. Rozdává různé lektvary a hlavně ty nejcennější babské rady.
Obchod vlastní Rosita se svým manželem, postarší purépečský pár. Otevřeno mají každý den od rána do večera, a když zrovna mají zavřeno, vždycky je možné na ně zaklepat a oni kdykoliv komukoliv otevřou. Bydlí samozřejmě ve stejném domečku. Zboží mají to základní z potravin, z lékárny, z drogerie a z papírnictví. Když někdo potřebuje něco, co nemají, druhý den mu to dovezou. Jsou jedni z mála, kdo tu vlastní auto. Nemá-li někdo na zaplacení základních potravin, nevadí. Zaplatí někdy jindy, nebo vůbec. V domečku nemají vlastní elektřinu, ale po setmění si vždycky přijdou zapojit prodlužku k nám, k jejich sousedům, jako to tu dělá každý, kdo nemá na elektřinu peníze.
Nejsou tu zrovna standardní podmínky pro pohodlný život, ale jsou tu ideální podmínky pro výchovu dětí..lidi jsou tu na sebe hodní, pomáhají si, jak můžou, nezávidí si, tolerují se ve všech ohledech, nikdo nikoho nepomlouvá, všichni se na sebe věčně usmívají. Jsou v podstatě strašně spokojení, ale zároveň jsou si vědomi křivd, kterých se na nich neustále dopouští stát a nechybí jim energie za svá práva neúnavně bojovat. Na rozdíl od jiných komunit ale San Javier nebojuje násilně a protestativně, ale vytrvale a asertivně a především, místní začali nejprve sami u sebe, s tím co mají, s tím co umějí a pak až se začali dovolávat spravedlnosti.
Nepřestávám ty lidi obdivovat a říkám si, jaké je to štěstí, že mě vítr zavál zrovna sem.
