Jsem tu už déle než měsíc a je na čase podat zprávu o hodinách angličtiny, mojí hlavní misi. Kolegové mě připravili na všechno, na pozdní příchody, na nepravidelnou docházku, na laxní přístup i na špatnou vzdělanost prostých lidí. Musím ale říct, že jsem mile překvapená, ačkoli přístup ke škole je zde samozřejmě zcela odlišný od Evropského.
Mým nejmladším žákům je kolem pěti let. Sotva umí číst a psát, ale touží po tom učit se taky angličtinu. Ve třídě je jich osm a mám s nimi hodinu dvakrát týdně. Děláme spolu hlavně nová slovíčka a hry na procvičení. Gramatika u nich zatím nemá úplně smysl, stejně jako domácí úkoly.
Dvakrát týdně mám taky hodinu s prvním stupněm, se sedmi dětmi mezi sedmým až jedenáctým rokem. Jsou strašně snaživí a ctižádostiví. Nemají zábrany a nebojí se mluvit. Mají ovšem trošku problémy s výslovností. Vždy se tak snaží co nejrychleji odpovědět, že z nich kolikrát vypadne pouze nějaký paskvil mezi angličtinou a španělštinou. Většinou jsou ale schopni se pak sami opravit. Učíme se spolu základní anglické fráze, nová slovíčka a během procvičovacích her pak vše různě kombinujeme. Pravidelně dostávají domácí úkoly a až na slabší výjimky je poctivě plní. Motivací jim je samolepka za každý splněný úkol. Navzájem si je pak ukazují a počítají si, kolik už jich nasbírali.
Nejnáročnější hodiny jsou pro mě hodiny s druhým stupněm, s dětmi mezi dvanáctým až patnáctým rokem, čili s „puberťáky“. Jsou stydliví, hrdí a lehce rozptýlitelní. Ani jejich vysoký počet ve třídě mi s nimi práci neulehčuje. Je to má nejpočetnější skupina o šestnácti žácích. Dělí se v podstatě na dva tábory, na ty, kteří se chtějí učit a na ty, kterým je všechno jedno. Paradoxně ti snaživí mají horší ústní projev, protože se velmi stydí. Domácí úkoly ale pak mají většinou správně, na rozdíl od lajdáků, kteří nosí úkoly zcela výjimečně, a pak to podle toho taky vypadá. Je velmi těžké si udržet jejich pozornost a nebýt tam během mých hodin i jejich stálý profesor, asi by tam mé hodiny neměly vůbec smysl. Pan kolega mi ale vždy pomůže s klidem ve třídě i s disciplínou. Stejně jako s prvním stupněm i tady bereme základní fráze a slovíčka, ačkoli zde postupujeme mnohem rychleji. Jako motivační opatření vybírám od všech za každou hodinu symbolický poplatek 5 pesos.
Všechny tyto tři skupiny mají hodiny angličtiny v rámci své dopolední výuky a jejich profesoři jsou rádi, že si na chvíli odpočinou. Sedí většinou mezi studenty a pomáhají mi s morálkou, s vysvětlováním úkolů a podobně. Občas si všimnu, že se s námi taky nenápadně učí.
Odpoledne pak mívám čtyřikrát týdně hodiny s dospělými. Ti tvoří sedmičlennou skupinu, se kterou se krásně spolupracuje. Jsou logicky nejbystřejší a nejpilnější. S nimi probíráme kromě slovíček a základních frází i jednoduchou gramatiku. Úkoly dělají poctivě takřka vždy a všichni. Zřídka jsou však správně. Všichni totiž mají tendenci studovat si doma něco navíc a pak špatně používají věci, které jsme ještě nedělali. Snažím se jim od začátku vysvětlit, aby se drželi jednoduchých příkladů. Tolik ale touží umět co nejrychleji anglicky, že než aby odevzdali jeden jednoduchý úkol správně, budou si to vždy komplikovat něčím složitějším. I oni platí za každou hodinu 5 pesos, aby brali hodiny vážně.
Trochu se už rozneslo, že se zde v San Javier učí angličtina skoro zadarmo a tak jsme pro velký zájem minulý týden otevřeli i odpolední kurzy pro děti z jiných škol. Tyto hodiny jsou také čtyřikrát týdně a zatím tam mám čtyři žáky.
A konečně, moje poslední skupina jsou pokročilí vysokoškoláci, za kterými jezdím do Morelie. S nimi mám půldenní intenzivní kurzy každou sobotu. Někteří už něco umí, ale rozhodli jsme se postupovat úplně od začátku. Tempo je však oproti jiným mým skupinám závratně rychlé.
Mise se tedy zatím daří. Půjde-li vše stejně dál, zvládneme se všemi mými skupinami základy angličtiny. A najde-li se pak nový dobrovolník, může moje žáky posunout ještě dál, aby získali to, po čem touží, praktickou znalost angličtiny.
