Svoje batole si zamorduju sama!

Bez opravdové moderní knihy o výchově jsem vystačila dva roky, tři měsíce a nějaké drobné – v pondělí jsem vyrazila do knihkupectví a koupila si rovnou dvě. Sice si moc nemyslím, že díky nim lépe a radostněji vychovám naše paličaté batole, ale třeba se alespoň dočtu, jak se z toho nezbláznit (a možná i to, že ostatní šťastní majitelé takového nadělení jsou na tom úplně stejně).

Naše drahá dcera byla zaťatý paličatec už od úplně malinkého puclíka. A nutno dodat, že ne vždy to bylo na škodu – v době, kdy se rozhodla, že učiní svůj první „velký“ vývojový skok a naučí se stát (potažmo chodit), neuměla sedět. A to je veliký problém, protože mimino, které neumí používat zadek na nic jiného, než je vyměšování, si na něj neumí ani sednout když padá. Takže naše slečna ruče padala na hlavu. Z výšky. Naštěstí máme dřevěné podlahy, prozřetelně pokryté koberci, takže to sice dunělo, ale život ohrožující ty pády nebyly. Snažili jsme se jí vysvětlit správnou techniku (dokonce proběhl i nácvik s praktickými ukázkami), ale náš tvrdohlavec nic. Prostě dál vstávala a dál padala a já jen běhala za ní a zkoumala škody. Nevím, jestli v té době činila pokusy na nábytku a podlahách ve stylu „kdo z koho“, ale nakonec pochopila, že podlaha naklepáním nezměkne a přesunula se do naší postele – přidržovala se vysokého čela a trénovala dopady na zadeček. Úspěšně. A tak to pokračovalo dál – některé děti se nechají vodit za ruce a tak trénují chůzi, u nás se za ruku chodí až teď a to jen přes silnici (dcera sice začala chodit až po roce, ale rovnou, bez asistovaného tréninku a úplně sama), samostatnému jídlu a pití padl za oběť modrý koberec v obýváku a nově vymalovaná kuchyň a vyměšovat jinam než do plen dcera začala chodit až ve chvíli, kdy její nočník (na který do té doby usedala výhradně v době, kdy mě potřebovala dostat od mimina a přinutit mě přečíst úplně všechny knihy z poličky) použila o pár měsíců starší Dorotka, která u nás dlela návštěvou. Někdy nad samostatností naší Pidi jásám a někdy bych ji zaškrtila. Dokud totiž byla ještě malinká a paličatá umíněnost jí pomáhala zvládat nové dovednosti, bylo to možná někdy úsměvné, někdy trochu devastační, ale kočírovatelné (když člověk spěchal, nebo naznal, že pádů už bylo dost, prostě milé dítě uchopil a odnesl někam do bezpečí, přikurtoval do kočáru, uložil do postýlky…), ale teď? Chodí, běhá, leze do výšky a co je nejhorší, mluví! Pokaždé, když se vykradu do kuchyně dělat něco nebezpečného (strouhat, krájet, vařit polévku) a už si myslím, že je tak zabrána do hry, že si toho nevšimla, neomylně se za mnou ozve: „A já taky, mámo!“, a pak už nezbývá nic jiného, než buď svou činnost uzpůsobit tak, aby se mohla podílet, nebo prostě vydržet, protože když alternativu nenajdu, tahle věta zní se zvyšující se razancí až do doby, kdy předmětné činnosti nezanechám. Příklad? Důkladný úklid kuchyně. Dcera si hrála s tátou, byla cele pohlcena a já jako myška nastoupila do kuchyně s kbelíkem, hadrem a desinfekčním čističem, přesvědčena o tom, že alespoň jednou za čas zvládnu umýt skřínky a šuplíky. Omyl. Ledva jsem strčila ruce do kýblu, za zadkem jsem měla dceru s obligátní větou na rtech. Inu, čistič jsem vylila, do teplé vody vymačkala citróny, opatřila dítě houbou a uklidila nechemicky. Pro šťouraly – zkusila jsem jít na ní od lesa a nabídnout možnost, že bude mnou umyté plochy utírat suchým klůckem, ovšem „já taky houbou“ bylo všeříkající. A proč ty knihy o výchově? Protože naše milé děťátko je kromě nezdolnosti také velmi nebojácné – buď ví, že sice soptím, nadávám a vyřvávám jako na lesy (občas), ale ničeho horšího se ode mě nedočká, nebo je jí případná inzultace stejně jedno, jako byly pády hlavou na podlahu. Byla jsem vnitřně nachystaná na období vzdoru. Po všech šílených historkách mých kamarádek a několika shlédnutých veselých scénkách ječících batolat a zoufalých rodičů jsem si říkala, že to nějak rozdýchám a nakonec celá tahle vývojová hrůza nějak odezní sama. Dceřino vzdorovací období se trefilo do narození mladšího bratra, takže ta ječivá část trvala jen pár týdnů (ovšem stálo to za to) a pak tak nějak přešla do vzdoru tichého a rafinovaného, ze kterého mi vstávají vlasy hrůzou na hlavě a bolí mě žaludek. Kdykoliv totiž naší milé holčičce něco zakážu, jde a udělá to. A ještě tak, abych ji u toho viděla. Typická situace nastala, když jsme pořídili bratrovi zbrusu nový hrneček na pití – měla důrazně zakázáno si ho půjčit, něco do něj nalít, hrát si s ním a odnést ho z kuchyně. Takže ho nejdřív vyndala z nákupní tašky – byl jí za náležitého komentáře odebrán. Sundala hrnek ze stolu (musela vylézt na vratkou vysokou židli, což taky nesmí) a rozšroubovala ho – odebrán – už důraznější komentář a trochu koulení očima. Ledva jsem se otočila zády, vzala hrnek s kakaem a chystala se ho do bratrovy nádoby přelít. To už jsem trochu zvýšila hlas a poměrně hlasitě ji žádala, aby oba hrnky položila a v žádném případě nikam nic nelila. Nalila. Pomalu. S úsměvem od ucha k uchu. A o mě se pokoušel infarkt. Je to banalita, řekne si každý normální člověk. Je. To je fakt. Z hlediska věčnosti jedno přelité kakao nestojí ani za zmínku, ale ono jde o princip. Pokud holubička ví, že jí nic neudělám, prostě neposlouchá. A já ji podezírám z toho, že mě vytáčí schválně, protože úplně vytočená matka ji prostě baví. I když přiznejme si, kdybych se v té chvíli viděla, nejspíš bych se smála taky. Tak teď zasednu nad chytré knihy a zkusím z nich vyčíst, jak na batole. Po dobrém. Protože pokud nic nepomůže, vytáhnu z knihovny Klímovou – Fügnerovou a holoubkům začne vojna jako řemen.