Pokus o povídku

Podle hodin v lokále je 10 minut po jedenácté večer. Sedím na baru s pátým pivem a po dnešních událostech tak trochu přemýšlím nad svým životem. S tou trochou alkoholu v krvi, se teď zdá lepší, než ve skutečnosti je.

Je ráno, právě jsem vstal, ranní hygiena, při čištění zubů se procházím po bytě, dávám pozor na to, abych se nepotřísnil pastou která pění v puse při rejdění kartáčkem a zároveň přemýšlím, co si vezmu na sebe. Ne, není to jako u žen, které to mají nastavené „abych se líbila“. Spíš rifle jo, to je jasný, ale tohle triko jsem měl už dvakrát, tak to bude cítit potem.  Tohle je dobrý, zatím nepoužitý, to beru.

Pohled do zrcadla, jednodenní strniště v pohodě, vlasy by asi chtěly trochu zastřihnout, ale Klára, ke které chodím, má dovolenou ještě týden. V hierarchii firmy nejsem nikdo důležitý, tak je jen prohrábnu, zatřesu hlavou aby měly trochu nadýchaný tvar a jdu.

Tramvaj jede jak má, nastoupím, nacpu se do volného místa a přemýšlím, proč radši nechodím pěšky. Lidi mluví do mobilů a já vím o jejich životě víc, než bych si přál. Jediné, co mě zaujalo, byla informace o tom, že se v marketu omezil prodej cukru na 10 kilo. Proč, se dozvím až večer při nákupu , zavařuje se.

Při výstupu na zastávce zatahuji břicho, protože se mnou vystupuje i pěkná zrzka. Je to k ničemu, stejně si mě ani nevšimne. Počkám na zelenou (na červenou se nechodí) a jsem kousek od kanceláře. Je to stará budova, žádná ocel a sklo. To se mi na ni líbí. Má svou historii. Nijak jsem po ní nepátral, ale má.

Vystoupám do patra, nemusím zvonit, mám klíče a začnu zpracovávat podklady které  tu mám ze včerejšího dne.

Blíží se oběd – ne díky, musím to dodělat. Blíží se konec pracovní doby – promiň, ale omezujeme počet lidí – krátké, nekompromisní, tak to chodí, žádné zítra ahoj.

Sedím na baru s pátým pivem a po dnešních událostech tak trochu přemýšlím nad svým životem. S tou trochou alkoholu v krvi, se teď zdá lepší, než ve skutečnosti je.