Co vás nezabije, to vás … rozbrečí.

Možná, že to není pravda, říkal si. Možná, že to není pravda, opakoval stále dokola.  

Chodil nervózně stále z místa na místo. Chtěl přesvědčit sám sebe, uvěřit tomu, ale vůbec se mu to nedařilo. Nervózně si prohrábl vlasy a odložil další dokouřenou cigaretu do popelníku. Jak zamáčkl ještě doutnající filtr o jeho dno, trochu si popálil konečky prstů. Ani si to neuvědomil. Dal se zase do pohybu a jeho těžké kroky se rozléhaly bytem. Určitě to není pravda, křičela část jeho mysli – ale je, odpovídala ta druhá. Byl stále nervóznější. Zapálil si další cigaretu. Ruce se mu chvěly, takže potřeboval tři sirky než se mu to podařilo. V hlavě mu hučelo a cítil, jak mu slábnou kolena. Raději se posadil na zem. Těkal očima z jednoho místa na druhé a snažil se zpomalit svůj dech.  Teď, když seděl a v bytě bylo ticho, uslyšel své srdce, mělo až nepatřičně rychlý  tep. Chtěl se trochu uklidnit a dostat to ze sebe. Není to pravda, křičel nahlas.  Pak jeho hlas selhal. Byl proti tomu úplně bezmocný. Jen seděl, sípal a z jeho očí se řinuly slzy. Hlava se mu točila a měl pocit, že každou chvíli pukne. Schoulil se do klubíčka a s koleny pod bradou jen tiše sténal. Hlas v jeho hlavě byl stále ostřejší a ve stejně rychlém tempu jako údery jeho srdce opakoval – je to pravda, je to pravda …

Pak jeho pohled sklouzl k rohožce u dveří. Zuřivě bušil pěstmi do podlahy. Tohle přece nemůže být pravda, už jen vzlykal. Jeho žena mu opět postavila boty špičkami od stěny.