Vzpomínkový sentiment obstarožního Blogera a poezie života

Poslední dobou samej virus a prachy. Estébáci u moci a žádná poezie života. Proto jsem se rozhodl zas napsat něco vzpomínek na dobu, kdy lidi věřili a ctili zásady. 

Obstarožní Bloger. Proč obstarožní? Kde začíná právo na takové oslovení? Asi tehdy, když někam vyrazíte s myšlenkou a nakonec si nevzpomenete proč a kam jste vyrazili. Když vzpomínky na dětství vám vytlačují myšlenky na to, co je potřeba udělat teď. To už budete asi staří a obstarožní etapu jste možná nezaznamenali. Obstarožní chlap má na hlavě přehazovačku s šedinami. Šedivá bývá i kravata a oblek z tesilu. Vůně Pitralonu a vilné pohledy na letně obnažená těla dívek a mladých žen. Obstarožní žena neexistuje. Žena může být jenom holkou, dívkou, ženou a zralou ženou. Takže tímto máme pojem obstarožnosti vysvětlen.

Ráno po probuzení často mívám záchvaty obstarožnosti. Vzpomínám na svýho fotra, na babičku a dědu, fotrovy rodiče. Narodil se v posledním dnu roku dvacet pět. Dostal jméno po svatém Silvestrovi. Moje babička, jeho matka, když se vzpamatovala z porodu, řekla:“Je den svatého Silvestra. Narodil se kluk a pokřtíme ho Silvestr, aby žil v pokoře a víře.“ A tak to bylo. Když se narodíte a dostanete jméno Silvestr, stanete se prostě jinými, aniž jste to chtěli. Kolik Silvestrů jste v životě potkali? Já jenom svýho fotra.

Nikdo neprotestoval. Porodní bába si sbalila nádobíčko, přihnula si slivovičky a odporoučela se domů. Pan farář se objevil na druhý den. Prodral se sněhovou vánicí z vedlejší vesnice, kde byla fara. „Počasí, že by psa nevyhnal,“ vzpomínala babi na ten den. Za panem farářem klopýtala jeho hospodyně. Když se blížili k vesnici, byli jako dvojka obživlých sněhuláků. Přes rameno hospodyně se komíhala bytelná kožená taška. V té tašce měli uloženu matriční knihu a inkoustovou tužku Koh I Noor. Pro později rozené vysvětlení. Inkoustová tužka vypadala jako obyčejná tužka a taky tak psala. Když jste naslinili její hrot, náhle psala jako inkoustové pero. Patent firmy Koh I Noor. Když oba, pan farář i hospodyně, odložili zasněžené svrchníky, posadili se ve světnici, kde ležela rodička. Na stole se kouřilo z horkého kozího mléka s medem a slivovicí. Výtečný nápoj na zahřátí a vyhnání zla z těla. Když mně ten nápoj později babička připravila, málem jsem omdlel. Vůně kozího mléka a medu a do toho šedesátiprocentní slivovice. Hnus s rozkoší nakonec. Pamatuji se, jak tehdá můj fotr mírně zaprotestoval a navrhoval, aby babi uvařila čaj s citrónem. „Čaj je vobarvená voda a to my nebudeme pít, aby se nám nezkazila krev,“ odpověděla babi tak, že už nemohlo být pochyb, natožpak námitek.

Pan farář i s hospodyní už roztáli a po třetím šálku toho božského nápoje byli samý úsměv. Rodička už nabrala sil a novorozený chlapec si spokojeně vrněl v zavinovačce. „Je to Silvestr, po svatém Silvestrovi, který měl včera svátek,“ ozvala se rodička, moje babi. Pan farář nehnul brvou. Už si navlékl sutanu a v rukou třímal kadidelnici a karafu se svěcenou vodou. Hospodyně držela knihu a tužku a jaksi podivně komíhala tělem a koulela očima. Nebyla trénovaná na požívání slivovice v kozím mléku. Svěcená voda dopadla na hlavu mého novorozeného fotra a kadidlo provonělo pokoj. Pan farář si převzal matriční knihu, naslinil hrot tužky a obřadně krasopisně zapsal:“Silvestr Borovička, narozen v Boží vůli dne prvního ledna, léta páně roku devatenáct se dvacet šest. A tak můj fotr rázem spadnul mezi novorozence roku dvacet šest. Jméno svatého Silvestra mu ponechali. Jméno Nový rok dostat nemohl. „Zapsal jsem tomuto chlapci den narození v prvním dnu tohoto roku dvacet šest. Tak bude ulehčeno v jeho životě, ve kterém nebude tím posledním, nýbrž bude pokaždé na prvním místě,“ pravil pan farář a odkašlal si. Všichni tomu rozhodnutí porozuměli. Vždyť to tak chce zástupce Nejvyššího na zemi. Sněhová vánice za oknem pomalu utichla a džbán s horkým nápojem už byl skoro prázdný. Pan farář s hospodyní klopýtali nocí a sněhovými závějemi zpět k faře. Rodička usínala spokojena a můj děda už spal za stolem s hlavou položenou na zkřížených předloktích. Domem procházelo štěstí a nikdo netušil, že kdesi v Mnichově se rodí zlo s knírkem a se symbolem hákového kříže. Čas běžel a Silvestr byl šedesátník. Jeho občanský průkaz se blížil k době platnosti. Jako řádný občan socialistického státu šel a požádal si o nový. Průkaz v barvě rudé obdržel a v něm bylo napsáno Sylvestr Borovička. V kinech už po nějakou dobu řádil svalovec Rambo se Sylvesterem Stallonem. A úředníkovi se to zalíbilo. Lepší je mít ve státě jednoho jmenovce svalovce, než jmenovce svatého. A zalíbilo se to i fotrovi. Nelíbilo se to jeho synům, mně a bretrovi. Povídám:“Tati, tys byl pokřtěnej naší babi na počest svatýho a proto nemůžeš na tom jménu nic změnit.“ „Synu, jdi s dobou,“ fotr na to. „Nechám si tam ypsilon.“ Když fotrovi táhlo na osmdesát devět, oznámil jsem mu, že až bude povolán na věčnost, bude mít na pomníku vytesáno jméno Silvestr. To na památku jeho matky, mé babičky. Tenkrát moc neprotestoval. Najednou šlo všechno rychle a taťka nás v téměř devadesáti opustil. Na pomníku je vytesáno Silvestr. A od té doby mne provází smůla. Asi se na mne zlobí ten můj fotr, kterýmu už zas začínám říkat taťka.