V autobusu z Jihlavy do Prahy s Covidem v patách

Neuvěřitelné. Obstarožní bloger bez budoucnosti a s virem v patách je naložen do vozidla dálkové dopravy miliardáře Jančury a nevystupuje otráven. Jak se to stalo? Jednoduše. Čtěte, prosím. 

Každý týden jezdím z Prahy do Třebíče. Nebo z Třebíče do Prahy? Bydliště mám nyní v Praze, tak asi z Prahy do Třebíče a zpět. V pátek tam, v neděli zpět. V Praze jsem docela rád, v Třebíči jsem docela nešťastný. Soused od naproti Ludvík chlastá furt a řve jak na lesy taky furt. Většina našich sousedů v uličce vlastní psy a kočky a uličku považují za svůj dvorek. Kočky lezou všude, tedy i na náš pozemek. Lezou a serou. Panečku, to je puch. Kdybychom hnuli brvou proti jejich kočičkám, budeme zařazeni mezi asociály, kteří nemají rádi zvířátka, ani děti. Jo, jejich děti řvou v uličce jako na lesy a chovají se jakoby byly doma. To jenom tak mimochodem. Pejskové se venčí tak, že se otevřou vstupní dveře, za kterými je vidět postavu v ponožkách a častokrát v noční košili. Dveře zůstávají otevřeny, aby se pejskové mohli vrátit. Když náhodou půjdete kolem, můžete jim vidět až do kuchyně. Jednou mi vyprávěl kolega v práci, jak se do sídliště, kde tehdy bydlel, nastěhovali Cikáni. „Oni jsou furt venku,“ povídal, „a pořád mají otevřené dveře. A řvou, jak protržení,“ zakončil. No nic, zpátky do naší uličky. Pejskové vyběhnou a odkráčí na své oblíbené místo, aby si přičapli a ulevili střevu. Většinou tam, kudy najíždím autem, abych zaparkoval. Otevřu branku a už to vidím. V lepším případě hovno na pneumatice. V horším na mé botě. Mám pejsky rád. Nesnáším jejich pánečky a paničky, kteří své pejsky „bezmezně milují“ a já vím, že to je jenom póza. Ti jejich miláčci jim nestojí ani za to, aby s nimi šli dvakrát denně na půl hodiny ven. Paniček a pánečků je přitom plnej barák. Jenomže. Někteří jsou imr - vére vožralí a ostatní šijou roušky, protože nic jinýho nešlo podnikat. Samozřejmě tyto roušky hezky s dokladem prodávají. To aby řádně odvedli daně. Zaplať pánbůh, už se to uvolňuje. Takže začnou zas podnikat bez zisku a tedy bez daní. Jedinej, koho tyto blbosti nezajímají, je Ludvík, v lihu naloženej. Před odjezdem do Prahy jsem se rozhodl splnit pár úkolů. Například vytrhat plevel kolem rybízu a připravit půdu pro sazenice rajských a cuket. Hrábnu tam a, ouha, pozdě. Prsty v kočičáku a smrad jak v Cařihradu. Smýval jsem to solvinou čtvrt hodiny a ještě teď, kdy píšu blog v Praze, necejtím se úplně čistej. Jinými slovy, smrdím jak leterát. Kdo nezná slovo „leterát,“ osvětlím. Leterát je název pro sračky ze senkrubny. Používal to můj děda a na vesnici to bylo běžný. Jo a senkrubna je jímka pod vesnickou latrínou, kam rozhodně nic voňavého nepadalo. Konec školení. Protrpěl jsem čas od pátku k neděli. A to je ten čas, kdy se zas vracím do Prahy. Služební vozidlo mně odebrali a vykopli mne na pracák už před nějakým časem. Práci jsem nakonec ve veliké Praze sehnal. Práce mám hodně, peněz sakra míň. A na ježdění autem opravdu nezbývá. Jezdím busem. Jezdit jinak do města Třebíče a zpět je příliš krkolomné. Město Třebíč nazývají sousedi z Jihlavy jako „ÚDH.“ vysvětlím. ÚDH znamená jednoduše Údolí Dutých Hlav. Přísahám, že tato zkratka sedí. Já bych to vylepšil na ÚDZH = Údolí Dutých Závistivých Hlav. A bílí Cikáni k tomu. Pasoval jsem se mezi „socky“ a v autobusu jsem opravdu otráven. Cesta z bydliště do bydliště trvá čtyři až pět hodin, autem hodiny dvě. V autobusu na vás kýchají, kašlou a smrkají pod sedadlo. A potom ještě žlutej pes pošle svýho vyslance COVID 19. když spadnete mezi socky, musíte být odolnej, nebo taky chcíplej. Zatím žiju. V práci se snažím, ale všem je to fuk. Motivace zevnitř. Demotivace zvenčí. Psycholog pan Radkin by zajisté znal odpověď a poskytl by návod. Já si, prozatím, nevím rady. V tomto trvalém rozpoložení v beznaději a v časovém stresu běžím na autobus. Na zádech batoh a za sebou vleču tašku na kolečkách. Roušku na hubě a čas běží. Stihnul jsem to a místní linkou se doparvil do Jihlavy. Tam mám třičtvrtě hodiny pauzu. Kolem jihlavského nádraží se rojí Cikáni bez roušek a jsou slyšet snad až do Havlíčkova Brodu. Foukalo tam ostrým severákem a vyčůrání na nádražním WC mne stálo desetikorunu. Když konečně přirazily žluté autobusy Regiojet, byly nás socek na nástupišti desítky. Kdybychom se, socky, rozprostřely na dva metry od sebe, zaplníme celou plochu autobusového nádraží Jihlava. Tak jsme se smrskly, my socky. Žlutý autobusy přijely hnedle dva. Řidiči bez roušek nás posadili na sedadla. Už už jsme se rozjíždělia já jsem měl sedadlo sám pro sebe. „Dobrý den, můžu vedle vás?“ řekla rouška s očima jako dvě černé kuličky. „Jasan,“ slyšel jsem svůj hlas a uvolnil jsem průchod na sedadlo. A jak voněla ta rouška. Jako jarní louka. Koronavirus jako když najednou není. Najednou mne opustila naštvanost a obavy. Pustil jsem si film Útěk ze sibiře a nasadil sluchátka. Vedle mne dvě nožky se opřely o sedadlo vepředu a černé vlasy nad rouškou rozprostřely se v prostoru. Žlutý autobus byl najednou naplněn půvabem. Byl určitě i plný virů, ale já jsem to přestával vnímat. Nasaďme proti nemocem voňavé mládí a nemusíme ani očkovat. Dokonce mne ani nerozčílilo, když nebyla k dispozici sluchátka. Řidič povídal, že mu je nemá kdo dezinfikovat. Chudák Jančura, už nemá na dezinfekci. Nasadil jsem si svá sluchátka a nakonec jsem byl rád, že nežiju život hrdinů filmu Útěk ze Sibiře. Vjeli jsme do Prahy. Na Florenci jsme se hezky podle pravidel rozprostřeli na dva metry a já vzpomínám na tu vůni od vedlejšího sedadla. Voněla sice hned odvedle, centimetry od mého ramene, ale dokázala způsobit zapomnění na virus. Nakonec, ať žije vláda a Prymula se svými příkazy a zákazy. Život jde asi opravdu dál svou cestou. Musím být připraven na odchod z tohoto světa jako socka stižená virem bez možnosti sebeobrany. Howq.