Stačí zlomek vteřiny a všechno může být jinak

Opravdu stačí málo a jde to rychle. Varuji Vás a vyzývám k zamyšlení. Naše životy jsou křehké a měli bychom si tuto skutečnost včas uvědomit. 

To byl zas životní zážitek, to vám povím. Předevčírem jsem vyrazil do zaměstnání na skládací kolobrndě. Je skládací a menších rozměrů, takže vás pustí i do MHD. Trošku si protáhnete tělo a ušetříte minuty při přejezdech mezi MHD a cíli, kterých potřebujete dosáhnout. To jsou ty výhody. Blbý je to, že Praha je plná děr, výmolů, kostek a jiných pastí na kola té malé potvůrky, která vás veze. Furt ve střehu, jak říkával Franta Kocórek. Nedávno jsem nebyl ve střehu, ohlédl jsem se za autem, jedoucím za mnou a skončil jsem na zemi, opřený o ruce, potupně na kolenou. Mělo to být varování. Nevyslyšel jsem je. V minulým tejdnu to bylo už natvrdo. Manažeři jezdí služebními auty a socky na koloběžkách. Vyrazil jsem na koloběžce. Ráno dobrý. Makám jak barevnej, protože panuje ranní chládek. Odpoledne jsem vyrazil k domovu. Šlapal jsem do toho jako mladík. Kolem výstaviště a šup do tramvaje. Pak zas ven a podél Vltavy do centra. Slunce svítilo a v tom pozdním odpoledni bylo příjemno. Uháním po tramvajových kolejích s pocitem svobodnýho pohybu. A hele, vchod do Metra na dohled. Popojedu, říkám si a už tam směřuju. Nasazuju hadr na hubu a hurá ze schodům k Metru. A v tom to přišlo. Pravá noha zadrhla. Mých vosumdesátosum kilo se dalo do neřízeného pohybu. Kolobrnda v pravé ruce směřuje mezi nohy a dílo je dokonáno. Jedu po rukách ještě v naději, že to dobře dopadne. A v tom dynamická odstředivá síla posílá batoh na mých zádech přes mou hlavu. Nedá se to udržet. Hlava klesá na kámen schodů a jedu bradou po podestě. Bum, končím pohyb nárazem na obočí. Když jsem se zvedl, červená barva krve obarvila mé ruce a podestu do ruda. Naštěstí jsem měl u sebe papírové kapesníky. A naštěstí šli kolem tři mladí lidé, kteří měli soucit. Zelení v obličejích víc než já, nabídli pomoc. Vyndali své kapesníčky. Krvácení polevovalo, až ustalo. Jeden z těch mladých andělů, mladá černoška, přispěchala s půllitrem vody, který zakoupila a odmítla mnou nabízené peníze. Prý jí to proplatí Bůh. Jsem zvědav. Omyl jsem se, aby se mne lidi nelekali. Mladý muž v brýlích se mnou setrval až do chvíle, kdy jsem se začal pohybovat a podesáté jsem jej musel ujistit, že jsem v pořádku. Jinak už už volal sanitku. V pořádku jsem ani být nemohl. Domů jsem se přitáhl jako spráskaný pes. Nad okem trhlina, brada začala modrat a koleno odřené s protrženou nohavicí kalhot. Zuby snad bez poškození. Psychická újma větší než fyzická. Omyl jsem si rány ve vaně a za trest ve studené vodě. Taky to míň krvácelo. Studená staví. Postříkal jsem rány alkoholem, který mám při sobě proti Covidu. A potom přišlo zamyšlení. Jak málo stačí k ukončení života? Málo, snad vteřina. Teprve nyní, po týdnu, můžu rozkrýt svůj pád. Trhlina na levém obočí se už téměř zahojila. Fialová brada začíná blednout a bolí. Odřenina na pravém koleni se hojí a pod ní je noha v barvě žluto zelené. A dole na pravé noze tmavomodrý palec s fialovou patou. Takže když to shrnu, mohl jsem si rozlomit lebku a nalomit spodní čelist. Dále mohly nastat zlomeniny rukou a holenní kosti pravé nohy a k tomu nalomený palec. Nakonec jsem vyvázl docela dobře. A proč vlastně? V prvních dnech jsem byl přesvědčen o vůli Nejvyššího mne tu zanechat pro další nové příležitosti. Potom převládl pocit, že mne tu uchoval, aby mne mohl ještě trošku potrápit. Pravda se doposud nezjevila. Ve chvílích přemýšlení o životě mne napadlo, že se omluvím všem, kteří mne dříve znali a nyní jsou přesvědčeni o mém bláznovství a pomatenosti. Omlouvám se za má pochybení a za všechny moje urážky. Za sobecké odsouzení všech bez rozdílu. Uvědomil jsem si křehkost žití a jemné předivo mezilidských vztahů. Všem vzkazuji, buďte ostražití a pokorní. Hranici mezi životem a smrtí můžete překročit ve zlomku vteřiny a potom už není cesty zpátky.