V Praze je prý smutno. Nevídáno. A proč?

Smutek. Jednoduché slovo nesoucí v sobě trochu ponurosti. Vyřčeno mladými ústy zní trochu nepatřičně. Co vyvolalo ten stav? 

Seděl jsem venku před hospůdkou Příčný řez. Už nepanují letní vedra, ale venku je holt venku. Kuřáci nikde na obzoru a tak panovala pohoda. Budvárek dobře ošetřenej. Zamyslel jsem se. Divnej stav v poslední době. Rouška mně visela jaksi bezmocně kolem krku. Myšlenky jen tak těkaly. Najednou jsem byl vytrženej ze zamyšlení větou.

„V tej Praze je teď tak smutno.“

Panečku. Hlas docela mile mladistvý. Přízvuk ze západu Čech. Ohlédnul jsem se a co vidím. Dvojice mladých lidí odchází z hospůdky. Hlas patřil něžné polovině páru. Vypadali svěže mladě a měli se k sobě. Proč může být takovým mladým a zamilovaným lidem smutno? Že je smutno mně? Prostě normální stav. Smutním všude a tedy i v Praze. Proč je smutno v Praze těmto mladým lidem? Věkem to asi nebude. Takže čímpak to je? Ta zdánlivě nevinná věta o smutku v Praze nasměrovala mé myšlenky k uvažování o současném světě.

Koronavirus. Karanténa. Rouška. Zákaz. Příkaz. Hospitalizace. Smrtnost.

To jsou slova měsíců a dnů roku dvatisíce dvacet. V těch slovech chybí naděje. Slova související se životem a smrtí. Ta slova nesou poselství beznaděje. Jsou to slova, která děsila a mají vystrašit. Dnes už jsme otrlejší. Proto ta slova vyvolávají spíš depresivní nálady a vztek, nežli děs.

Krize. Krach. Pokles. Recese. Zánik. Zdražení. Likvidace.

Slova související s ekonomikou a našimi rodinnými rozpočty. Taky nic moc. Nakonec, když chodíte nakupovat, vidíte to sami. Ceny rostou a zaměstnavatelé mlčí. Obchodníci se chtějí dál pakovat a my to vše zaplatíme. Banky stáhly úroky na minimum. Úroveň bankéřů nesmí utrpět taky, to dá rozum. Takže úroveň nás běžných půjde hezky do řiti.

Potom se divme, že i mladým je tu smutno. A nadohled máme jenom víc chudoby a smrti. Proč?

Protože na východě existuje civilizace, která se zpronevěřuje své tradici vzdělanosti. Civilizace plivající na odkaz svých předků. Bolševik kapitalista je tam u moci a předstírá, že je ryzím bolševikem. Nestoudně vykořisťuje lidi a chová se nemravně. A celý svět mu poklonkuje. Celý svět tam lacino vyrábí. Zisky komunistů jsou astronomické. Ať si koupíte co chcete, většinou je na tom „Made in China“. Lidi už to dráždí, tak žlutí bolševici a zazobaní tohoto světa vymysleli fintu. Píšou „Made in P.R.C.“. Peoples Republic of China. Jak oklamat druhé. Jenom aby lidstvo nakonec neoklamalo samo sebe až k záhubě. Bedřich s Karlem a nakonec i Vladimír se převrací v hrobech a jejich duše se snaží oběsit, nebo se zahubit skokem z nebes na tvrdou Zemi. Pokud se ovšem nesmaží v ohni pekelném. Jenže duše jsou nesmrtelné a tak otcové socialismu a komunismu jsou odsouzeni k přihlížení, kam až bolševik může zajít. Dobře jim tak.

Chamtivost. Hamižnost. Zvrácenost lidstva. Nenasytnost lidské žluté rasy.

Možná proto smutek přišel i do Prahy a zahaluje i duše mladých. Smutek, který už obletěl celý svět. Od té doby, když jdu Prahou, pozoruju lidi. Z obličejů za rouškami toho mnoho nevyčtete. Ženy jsou krásnější, protože oči žen bývají krásné. A na těch bez roušek jsem nevypozoroval žádné podstatnější změny. Asi máme ten smutek ukrytý kdesi uvnitř v sobě.