Pohádka jako od Andersena

Pohádka bývá i krutá. A tato pohádka takovou asi bude. Nebo to není pohádka, nýbrž život?  A to je průšvih. Pokud to je život, potom máme jako lidská civilizace problém. Problém se žlutým psem. Kdo nám pomůže? My sami sobě ne.

Liu C´ byl ještě mladý. Miloval dívku s tak prazvláštním jménem Li Mej. Jaké ona měla oči. Panečku, když se na něj zadívala tím svým zadumaným pohledem analytičky, pokaždý utonul v rozpacích. Byla o nějaký ten rok starší než on. A taky už pracovala o stupínek výš než on. Laboratoř ve Wuhanu se vybavením nemohla rovnat laboratořím v univerzitním centru Beijingu. Wuhan však dotovala lidově demokratická armáda. Snad proto tam byly srovnatelné platy lidí s Beijingem. Liu C´ pocházel z vesnice v horách u Yichangu. Život tam nestál za nic. Rodina Liu C´ úspěšně a se zatnutými zuby předstírala oddanou lásku k Velikému Vůdci. Tajila svou víru v bohy pohoří Yi Phe. Aby jejich syn mohl vystudovat. A taky vystudoval.

Liu C´ dnes preparoval netopýry. Piplačka a otravná rutinní práce. Kdyby nemyslel na Li Mej, asi by se zbláznil. Dnes zas souhlasila s večerní procházkou po nábřeží řekyChan-ťiang. K řeceJang-c’-ťiangby ji nepozval ani za nic. Nechodil tam rád od té doby co jeho strýc skočil do proudu a už jej nikdo nespatřil. Tradovalo se v rodině, že strýc odešel z domova v doprovodu dvou chlapů a určitě neskočil do řeky dobrovolně. I proto pozval Li Mej k řeceChan-ťiang.Myslel na Li Mej a představoval si, jak ji zbavuje oděvu. Nakonec docela jasně viděl její bílé tělo s černýma očima a tmavými dvorci bradavek. A s klínem, kde je umně udržován náznak tmavého trojúhelníku ochlupení. Nedávno ji viděl ve sprše, když omylem zabloudil do ženské části šaten. Zatmělo se mu před očima. Moc po ní toužil. Sotva mohl víc. Žádná platonická láska. Zmocnit se jí až ho pokouše na ramenou a bude ztrácet vědomí. Až oba budou ztrácet vědomí. Tak by to chtěl. Tak to chtěl pokaždé. Byl to v podstatě vědec kanec. Byl to chlap.

Konečně poslední netopýr. Zatracení bolševici, napadlo Liu C´. Pořád se snaží přechytračit svět i přírodu. Ať jdou už konečně do hajzlu. Huby mají plný socialistický spravedlnosti a ve skutečnosti by prodali vlastní matku za pár dolarů. Nebo Eur? Svině rudý. A pořád vymýšlí nějaké levárny. Nesouhlasí s tímto proklatým režimem. Po celý svůj život pořád slyšel otcovy rady a čestný doporučení. Dnes už ví, že je to všechno k ničemu. Ty nic neříkající zásady a nikam nevedoucí ponaučení. Jediným pravidlem, který by se vyplatilo dodržovat je být svině a využít každé možnosti pro vlastní prospěch. Liu C´ vložil nástroje do dezinfekčního přístroje a odebral se do šatny. Dýchal zhluboka, snad proto, že tento vzduch dnes dýchala i ona, Li Mej. Odcházela z laboratoře dříve. Viděl ji, jak si půvabně vykračuje k dezinfekční komoře a už před těsnícími dveřmi si rozepíná plášť. Byl přesvědčen o tom, že to dělá naschvál, aby jej dráždila. A opravdu dráždila. Preparoval ty zpropadený netopýry a jeho vztyčené mužství toužilo po jediném. Zas toužilo vnořit se do horkého těla milované Li Mej, aby tam napáchalo co nejvíc dobra a slasti. Kráčel z laboratoře a strašlivě se těšil na dnešní večer u řeky Chan-ťiang. Těšil se tak moc, až úplně opomněl zastavit se v dezinfekčním bloku. Kdo by se taky divil. Přemýšlel rozkrokem.

V pozdním podzimu toho roku panovaly nezvykle vysoké teploty a kolem řeky se v začínajícím večeru převalovaly první mlžné opary. Slunce zmizelo za obzorem. Li Mej si vykračovala k řece lehounce a s nadějí. Už dávno věřila, že ten mladík jí přinese do života štěstí. Dobře cítila, jak ji miluje. Kdyby jen tušila, že se dnes kvůli touze po ní zapomněl dezinfikovat, asi by její štěstí trošku povadlo. Netušila. Pozval ji na společnou procházku. Přála si, aby ji pozval k Věži žlutého jeřába, ale nakonec byla raději, když se projdou podél řeky. U Věže je plno turistů a ruch, který nepřeje citům zamilovaných. Pociťovala zas fyzickou touhu oddat se mu. Objevovala v sobě poslední dobou lidskou samičku s pudovými touhami, vycházejícími odkudsi z podbřišku a spojujícími se s chvěním kolem srdce. Vědecká dráha je dobrá věc, avšak Li Mej chtěla být ženou a matkou.

Už tam stál s kyticí růží přešlapoval se zpocenými dlaněmi. Viděla jeho hlavu s odstátýma ušima a na tu dálku byla znát jeho netrpělivá nervozita. Už se konečně drželi za ruce. Šli po proudu řeky a ona často přivoněla k růžím. Řeka se tiše převalovala a horkost jeho dlaně přisuzovala jeho citům. Nebyli tam sami. Líbali se pod cypřiši a dýchali společný vzduch od řeky. V očích Liu C´ se odrážela hladina řeky se světly velkoměsta. Vypadalo to tak. Zvláštní lesk to byl.

Nebránila se jeho vášnivému objetí. Vycházela vstříc jeho polibkům. Nechala se odvést stranou na ručně kovanou lavičku s vlněnými dekami v boxu pro pohodlí usednuvších. Vycházela vstříc jeho horkým netrpělivým dlaním. Oddala se jeho mužské náruživosti. Řeka dál šuměla nocí a zakrývala její odevzdané vzdechy a výkřiky. Zmocnil se jí pětkrát a pokaždé mu zaryla své zuby do paží a krku. Ztrácela vědomí pod jeho horkým tělem. Liu C´ pracoval na Li Mej se vší vášnivou urputností, avšak necítil vůni její pokožky, ani štiplavou vůni jejího klína. Divná věc, kterou si tenkrát neuvědomoval. Mohla to být nezapomenutelná noc. Mohla a taky byla. V jiném světle dalších událostí.

Scházeli se často a využívali každou volnou chvilku k milování. Ke konci týdne Liu C´ náhle ztratil mužnou sílu. Prostě řečeno se mu nepostavil. Zpocené dlaně a čelo. To byl on v těchto dnech. Li Mej měla pochopení. Ještě pořád netušila.

Po půl roce ve Wuhanu na hřbitově Tian Tang. Li Mej s kyticí gerber tu stojí s břichem pod bradou. Pláče a pokládá kytici na mramorový pomník. V bílém mramoru je vytesáno jméno Liu C´. A pod tím jménem dovětek. Zemřel na poli vědy zasažen virem. Zemřel s láskou a pochopením. Li Mej ničemu z toho nevěřila. Jediné, čemu věřila byl nový život v jejím těle. Až porodí, uteče z této říše zla, nejlépe na samý konec světa. Uteče do Prahy k řece Vltavě. A život poběží dál.