Na lovu po kterém rodina hladověla

Není lov jako lov. Lovit se má pro zajištění obživy, nikoliv z kratochvíle. a možná proto můj jediný lov nebyl moc úspěšným. 

Stalo se to v době, kdy jsem objevil kouzlo četby. A jednou jsem zas v domácí knihovně hledal knížku, která by mne trošku vtáhla k dobrodružství. Nic tam nebylo co by mne lákalo. „Synku po čem tu pátráš?“ načapala mne mamina. „Víš mami, jsem smutnej jak jsem už dlouho neviděl Vinettoua a chtěl jsem se zas trošku zabavit něčím napínavým a z divokýho západu třeba,“ já na to. „Vydrž do zítra a uvidíš,“ byla mamina trošku tajemná. Bože, jak se ten čas vlekl. Ale dovlekl se a fotr s maminou přijeli z práce. Mamina ruce za zády a:“Z který ruky?“ „Z levý.“ Jo, bomba, trefil jsem se. Páni, zpoza zad maminy se vynořila knížka. Zane Grey, Na lovu šelem. Ani si nevzpomínám, jestli jsem poděkoval. A už jsem hltal a už jsem se přesunul do Skalistejch hor. Páni, ti chlapi tam ve Skalistejch horách lovili černý pumy a spali pod širákem. Pro mne tehdá úchvatný čtení. Hltám, hltám a blížil se podvečer. Do pokoje nakoukl fotr a povídá tajemně: „Připrav se, za chvilku se sbalíme a vyrazíme na šoulačku.“ Co to zas bude, napadlo mne a už jsem se nesoustředil na čtení, nýbrž na fotrovo nejasný sdělení. Knížka putovala na polici a já šup do venkovního voblečení. A jdu hledat fotra. Měl jsem jej hned. Byl v dílně a zrovínka promazával naši vzduchovku. „Tak nazdar, právě včas synu,“ přivítal mě a voblík si dlouhej mantl „Montgomerák“, jak se tomu kabátu říkalo. To prej na památku generála Montgomeryho, kterej v takovým kabátě prošel vítězně druhou světovou. Vzduchovka putovala pod kabát a fotr zavele:“Bereme to přes zahradu a polem směrem k Lukovský zmoli.“ Tam určitě našouláme tak kulový, pomyslel jsem si a byl jsem zticha. Věřil jsem svýmu fotrovi, starýmu pytlákovi. Vono, abych uvedl věci na pravou míru. Fotr byl po druhý světový tak akorát mladej a byl vyučenej ve Zbrojovce Brno. A po válce, jak mi často vyprávěl, bylo k nalezení plno zbraní a střeliva a vopuštěný auta a vůbec rozličná válečná technika. Dokážete si domyslet, že i fotr něco z toho „znárodnil“, jak sám říkal. A taky měl blízko k lesu. Náš příbuznej za císaře pána byl vyhlášenej pytlák, tak z něj udělali hajnýho. A von byl zas hajnej naplno tak, až byl zastřelenej v lese zvaným U douglasek. A tam má pomník. Zkrátka, máme les v krvi. Když se fotr po válce vyzbrojil, šel na to „od lesa“, jak se říkává. Napřed chodil pomáhat nadlesnímu i hajnýmu s pracema v lese a hezky si omrknul terén. A občas vzal pan nadlesní fotrra na šoulačku, nebo na číhanou a sblížili se. To by nebylo tak zlý, ale fotr byl člen Sokola a plnej síly. A paní hajná zas byla půvab sám a vo moc mladší, než hajnej. A tak se nakonec sblížili fotr s nadlesním a taky fotr s paní hajnou. Nebylo pro mne jednoduchý to pochopit, když mně to vyprávěl starší kamarád, kterej znal tu historku vod svýho fotra, lesního dělníka. Ašak tenkrát, když jsme kráčeli na šoulačku, nic jsem ještě netušil. Kráčeli jsme polem za zahradama a když jsme se dostali do otevřený krajiny, fotr se zastavil a povídá:“Plán na dnešní večer. Jdeme do zmoly a tam budeme šoulat na bažanty. Za chvíli se vyjasní a měsíc prosvítí oblohu. A to je nejlepší čas na lov bažanta. Listí je už skoro všechno na zemi a bažanti jsou hezky vykrmení na zimu. Sedí ve větvích a spí. Když trefíme spícího bažanta šikovně, lekne se spadne dolů. A tam se já postarám o jeho osud.“ Bažanti sice ani zdaleka nebyli jako pumy, ale i tak se mi tajil dech. „Rekapituluju,“ pravil fotr, „bedlivě sledujeme větve stromů proti obloze a kdo uvidí bažanta zlehounka pískne. Já ho sundám dobře mířenou ranou. A když se to nepodaří, podáš mi střelivo, abych znovu nabil a opakoval pokus.“ A po těch slovech mně fotr podal krabičku s kuželíkovými náboji značky Diabollo. A zas jsme šli. Za chvilku bylo cíle dosaženo. Opravdu se vyklubal měsíc a my jsme sestoupili dolů do toho malého kaňonu. Rostly tam převážně akáty a břízy a něco smrků. A dole samej černej bez a kopřivy. Šli jsme a pomalu se k nám nasouval podzimní mlžnej opar. Večer se přesouval do noci. Nebejt tam fotr, tak jsem už dávno zdrhal, jaký zvuky se kolem nás rojily. S fotrem sem byl hrdina. Šoulali jsme dále a nořili jsme se do přítmí zmoly. Koukali jsme hahoru a fakticky, fotr měl zas pravdu.Proti obloze se rýsovaly větve a najednou na jedný větvi se objevila temná koule, který čouhalo na jednu stranu peří ocasu. Oba jsme zkameněli, fotr namířil a ...pšššt, zazněl zvuk vystřelený diabolky. A koule bažanta dál seděla na větvi a spokojeně spala. Byl jsem připravenej k dodávce střeliva. A abych byl vopravdu připravenej, držel jsem diabolku mezi předníma zubama. A to byla chyba. Jak fotrnetrefil a nastalo vzrušení toho okamžiku, tak povolil stisk mejch zubů. Diabolka sklouzla do krku s hlavou v záklonu. Dodneška si pamatuju ten pocit, jak olověnej náboj klouže mým krkem dále dolů do hltanu až do žaludku. „Tak co se děje, kde je střelivo,“ procedil fotr skrz zuby. „Polknul jsem ji,“ já na to popravdě. Tehdá jsem nic nezapíral. Bylo po lovu. „Ty nemehlo, vždyť je to olovo a to je jedovatý. Jdeme domů,“ zavelel fotr. A jak to dopadlo? Na zvěřině jsme si nepochutnali, jak jste zajisté pochopili. A na druhý den ráno fotr šeptal mamině, aby našla ten starej nočník, to abychom mohli prohledávat výtvory trávicího traktu druhorozenýho, to jako moje, a přesvědčit se, že olověný střelivo opustilo mý tělo. Opustilo. A mamina měla zas navrch. Dodnes mne to mrzí. A taky vím, že na lov je potřeba vyrazit pořádně připravenej. Tak, jako byli připraveni chlapi v knížce Zane Greye „Na lovu šelem.“