Meziředitel a kolik je jich mezi námi?

kdybych neslyšel to vyprávění na vlastní uši, nevěděl bych, že naše současnost dokáže být tak krutá. A že hodnoty současného světa stojí na tak nestoudných základech. Od toho setkání často přemýšlím. Vy také?

Odposlechnuto ze života. Seděli jsme dva náhodní chodci. Seděli jsme a povídali si o životě. Seděli jsme dva obstarožní, mírně uvadající chlapi. Seděli jsme a popíjeli Gambrinus, mléko starců. A jak jsme seděli, povídali si a popíjeli, můj společník se odmlčel. A potom začal svou zpověď. Začal mne ten příběh zajímat.

„Povím vám příběh obyčejnýho života,“ začal můj společník vyprávění. „Je to příběh nezdaru na jedné straně a úspěchu na straně druhé. Bohužel jsem se ocitnul na straně neúspěchu. Dnes už vím proč a taky vím, že jsem tak musel dopadnout. Častokrát sedím doma na terase s hvězdama nad hlavou a přemejšlím,“ trošku se zasnil. „Mou kariéru pomohl zničit jeden člověk. A o něm vám něco řeknu.“ Tak začalo vyprávění toho človíčka, který čím dál tím víc podněcoval mou zvědavost. Protože, jak poznáte posléze, jeho příběh může být pro současnost tak trochu symbolický .

„Nazvu toho dotyčnýho třeba Václav,“ uvedl vyprávění. „Václav byl mladej a plnej ideálů. Začal po vysoký v provozu a brzo mu ta práce moc nevoněla. A ještě doma častokrát slyšel, jak je blbý a nejhorší pokoušet se o získání slušnýho živobytí za pomoci práce. Ty náš Vašku troubovatej, prací ještě nikdo nezbohatnul, slyšel doma často. A to už Václav ani moc neprotestoval. Cejtil to podobně. A začal chodit víc zamyšlenej. Nemyslel na práci v provozu. Myslel na to, jak přijít k penězům bez práce. Chlapík byl Václav hezky stavěnej. Hlas jako zvon. Pracoval na sobě. Zařízení v provozu jej přestalo zajímat. Zdokonaloval znalost tabulkovejch programů a prezentací. Netrvalo dlouho a stal se mistrem v oboru prezentace. Povídá se, že po vzoru známejch osob z historie, trénoval proslovy a gesta před zrcadlem. A jeho láska z mládí zacejtila jeho talent. Václavíčku, ty můj jedinej čmeláčku, vystrč své žihadýlko a opíchej mou skulinku, šeptala Václavovi do levýho ucha při milování. Věděla, že na pravý slyší míň. Ty jseš před zrcadlem jako Napoleon, ty jsi lepší, než Adolf, ty můj bejku nekastrovanej. Tak podobně podporovala ženuška Václavova jeho ego. A on byl stejně dobrej prezentátor, jako milenec. A čas běžel jak náš hrdina Emil Z. Přišla doba a v jednom českým monopolu potřebovali doplnit tým o lidi schopný. Hlavně všeho schopný. Václav se hodil. Konečně mohl zahodit přízemní starosti z provozu a kráčel vstříc světu přetvářky a klamu. Byl připraven. Co na tom, že občas musel udělat něco, co by před lety okamžitě zatratil. Za prachy na výplatní pásce to stálo. Řídil se heslem: K čemu je nám čistá chudoba, když můžeme být bohatí a zaplatit si odstranění špíny? Potřebujeme překrýt výběr firmy přátel, zadali Václavovi úkol jeho nadřízení. A Václav to dokázal. Vyrobil tabulku plnou čísel a k tomu prezentaci. Ani auditor z NKÚ by na nic nepřišel. Skvělá práce, dostal pochvalu. V příští výplatě si dej pozor, měl bys tam objevit naše uznání, dodal šéf. Bylo to tam. Václav koupil své ženě nové autíčko. Jo, mezi tím se vzali a ona Václavovi porodila syna. Ve veliký firmě se rozeběhly veliký projekty. A Václav se furt pohyboval v jakýmsi meziprostoru mezi vysoko postavenejma a těma výkonejma, kteří měli v podstatě všechny ty projekty za krkem a dřeli jak barevný. A já jsem byl v podpůrným kolektivu těch přetěžovanejch manažerů,“ dodal můj společník.

„Václavovi se začalo říkat meziředitel. Václave, potřebujeme data z projektu XY. Ale čísla nesmí spadnout do červených! Václave, sežeň údaje z projektu YZ, ale pozor, nesmí tam figurovat data z firem našich přátel! To byly asi tak příkazy, které Václav – meziředitel, musel zařizovat. Co naplat. Sám neznal detaily z projektů. A tak mu nezbylo, než zadat úkoly manažerům. Samozřejmě, dostal co potřeboval. Tomu se říká subordinace. Všichni jsme krmili Václava daty. Taky to neměl lehký. Musel se naučit prezentovat všechna ta data a údaje, aby nikdo nepoznal, že je vlastně nezúčastněnej. Šlo mu to dobře. Často si vzpomněl na známý přísloví: Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. A když pokaždý prezentoval výsledky cizí práce, vypadalo to, jako když všechna ta tíha úkolů ležela na něm. A my na projektech jsme potili krev,“ pokračoval můj náhodný známý.

„Snad deset let trvala tato Václavova pochybná kariéra. Přidaná hodnota Václavova působení byla nulová. Byl to takovej trhovec, co přeprodává cizí práci a krásně si z toho žije. A celou dobu všichni čekali, kdy konečně na něj dojde. Kdy už se zbaví té pijavice. A k tomu nakonec nedošlo. Za vším hledej ženu, říká se. A je to asi pravda. Ženuška Václavova už tušila neudržitelnost jeho postavení a vložila se do jeho života. Bodejď, jeho život byl hlavně taky jejím životem a životem jejich dětí. Přišel čas Václavových narozenin. Pojď ty můj rytíři, dej mi ruku a nech se vést,“ promluvila ženuška a vedla Václava do garáže.

„Musíš jít s dobou, ty můj kavalíre. A doba vyžaduje znalost hry golfu. A v garáži spatřil Václav pouzdro se sadou golfových holí. Golf tě zavede mezi vlivné a my se staneme vyvolenými,“ švitořila ženuška a líbala Václava na ušní lalůčky.

„Ty se tu hru naučíš, znám tě. Naučil se ji. Chodil hrát tam, kam chodili šéfové jiné velké firmy z oboru. Golf a drink a slovo dalo slovo. Náš Václav se umí prodat. Však to poctivě trénoval celý život. Život v přetvářce a předstírání. Pane Václave, rádi bychom vás požádali o spolupráci, dal se slyšet jeden z šéfů té druhé firmy. Rádi bychom vám nabídli pozici ředitele. Jste znalý provozu a máte zkušenosti, pokračoval druhý z šéfů a bylo jasné, že to myslí vážně. Nechcete s námi spolupracovat? Václav chtěl. Beztak v současném působišti už to nebylo nic moc. Pořád meziředitelem a projekty už končily. Předstírat, lhát a prezentovat cizí práci uměl dokonale a to vše může jako ředitel zúročit. Oznámil své štěstí nadřízeným a dostal požehnání. Ještě poslední úkol. Zaštítit organizační změnu, kterou se firma zbaví nepohodlných. To pro Václava nebyl sebemenší problém. A tak se to stalo,“ zajíkl se můj spolusedící.

„Ta organizační změna mne poslala, po třiceti letech práce pro firmu, na pracák. A bylo vymalováno. Jak můžete vidět, patřím do generace odepsanejch věkem. A tak jsem se naučil nenávidět. Jen jsem si vědom toho, že když se mne nějakej mladej zeptá, co je v životě správný, tak mu odpovím popravdě. Lež, přetvářka a zapomeň na morálku.“

Gambrinus byl skvělej, ale náhle mi jaksi zhořknul. Uvědomil jsem si, že ten člověk má asi pravdu.