KGB, StB a ONI mezi námi

Proč nejde stárnout bez vzpomínek? To by bylo tak osvobozující. A jak už nejste mladí, pořád víc a víc jste nerudný. A pohled do zrcadla tomu ještě dodá. A nakonec Vás rozčiluje i ztráta paměti těch ostatních. Na zdarovje. Urááá. 

Hergot to stáří, pokaždý ráno se probouzím hezky naštvanej a čím dál tím míň vyspanej. Každej večer usínám frustrovanej. Proč zrovna já musím už patřit skoro mezi seniory? To to uteklo. Jako voda. Život jsem procedil mezi prsty bez toho, abych si jej pořádně promnul a osahal. Vzpomínky. Takhle když jsem byl na vejšce, jel jsem tramvají. Zrovna volili prezidenta. Rozumíte, volili Husáka většinou stodesíti procent. Povídám kámošovi, kterej byl věřící a komunisti pro něj byli něco jako švábi: „Zas fraška co se tváří jako volba. A zas to bude ten samej.“ tramvaj brzdila v zastávce u sídla okresního KSČ a taky StB. Ze sedadla pod námi se zvedl chlap s aktovkou a povídá:“Sám jseš fraška, mladej. A máš obrovskou kliku, že je dnes slavnostní den. Nechám tě na pokoji.“ Vystoupil. Fuj. Zatrnulo mně tak, že to cejtím ještě dnes. Kamarád to bral s nadhledem. „Všichni jsou materiálem pro Boží mlýny,“ řekl na to a mávnul rukou. Nakonec jsme dostudovali a zapojili se do pracovního procesu. Budovali jsme energetiku a to nás bavilo. V roce osmdesát pět jsme pár měsíců pobývali v SSSR. Tam řádil Gorbačov se svým „suchým zákonem“ a taky každej den vymetl z funkce jednoho přestárlýho ministra Brežněvovy éry. „Zázrak, neuvěřitelný, sen,“ křičel pokaždý náš kolega Rus, který se přiženil k nám. Po návratu mne očekávali rodiče na letišti Ruzyně. „Tak co?“ hned jsem zdálky hodil dotaz. „Jak to u nás vypadá?“ „Nic moc,“ nato máti. „Dědovi se trošku zhoršila záducha a jinak jsme celkem v pořádku.“ „Aha,“ já na to a evidentně jsem byl zklamanej. Nic se tu nedělo. A potom jsem jim povyprávěl, jak to běží v SSSR. No, koukali jako trefený. Čas běžel a doklusal do roku osmdesát devět. A tam to prasklo. Estébáci už nechtěli udržovat tu loutkohru s hlavním loutkářem Jakešem. Spočítali si, že společnost je na konci cesty budování socialismu a ze strany SSSR nedostanou žádnou podporu. Panečku, bylo to všechno vymyšlený a dotažený do detailu. A možná, že se v té době někde v cizině pohyboval mladý ambiciózní muž s iniciálami AB. A prasklo to v listopadu osmdesát devět. Všichni prominenti, to znamená estébáci a komunisti, věděli co nastane a co mají dělat. Muž se jménem Václav byl ponechán, aby stanul v čele. Lidi cinkali klíčema a slzeli. Chlapci z Prognostického ústavu kráčeli v čele. Mezi tím mizely seznamy, ve kterých figurovali prominenti. Nezmizelo i jméno AB? Ten fingovanej převrat je všechny očistil. A po krátký době už si brali úvěry, který nikdy nesplatili, povídá se. Bodejď, v tom překotným vývoji a v tom bordelu, kterej nastal. Privatizovalo se a podnikalo se a bývalí ředitelé a náměstci s červenejma knížkama skupovali firmy za babku. A chlapci z prognosťáku to vedli. Jeden z nich, s iniciálami MZ, dnes dokonce prohlašuje, že byl vlastně bojovníkem proti komunistům. Psal prej články proti. Tomu „se dá věřit“. Ale to můžete jenom v případě, že jste v tom komunistickým sajrajtu nežili. Stačí si zadat do Google heslo Prognostický ústav. A ejhle. Cituji:„Vznikl roku 1984 na základě usnesení vlády ČSSR č. 10/1983 na popud generálního tajemníka ÚV KSSS a šéfa KGBJurije Andropova. Organizační struktura, personální obsazení vedoucích funkcí i míst výzkumných pracovníků jsou doposud neznámé, stejně tak jsou neznámé výzkumné cíle a úkoly. Oficiálně byl Prognostický ústav zřízen podle sovětského vzoru za účelem hledání cesty z ekonomického a společenského úpadku, kterým komunistický blok tehdy procházel, pomocíprognostiky. Jeho členové byli cíleně vybraníprognostici, kteří měli formulovatprognózy, tedy matematicky podložené odhady budoucího vývoje společnosti a především ekonomiky.“ A ejhle. My, kteří jsme v tý době vyrostli, pamatujeme si moc dobře, že žádná výhoda nebyla zadarmo. Chtěli jste cestovat? Museli jste „podepsat“. Toužili jste po vyšší funkci v zaměstnání? Museli jste vstoupit do strany. Chtěli jste se mít líp? Potom bylo dobře spolupracovat, udávat a sekat latinu. Jednou jsme seděli na horách u ohně a náš kolega povídá. „Pánové, tak jsem tu s vámi, protože mně objevili strejdu v Západním Německu.“ Přihlásil jsem se do jedný státofirmy a prolustrovali mne. Pak mne zavolali a jeden z nich povídá:“Vážený pane, vy máte škraloup.“ „Jakej?“ já na to a pomyslel jsem na dceru okresního tajemníka, kterou jsem před půl rokem poslal k vodě. „Váš strýček žije v Mnichově a to my nemůžeme tolerovat,“ povídá ten chlap. „Čuměl jsem tam tehdá jako blbec, protože o žádným strejdovi v Mnichově u nás nikdy nebyla řeč,“ zakončil kolega. A tak podobně to za našeho mládí chodilo. Dozor nám dělali odborníci z Ruska. A taky občas přišlo na hovory o životě. Smáli se našim dotazům na jejich zemi a zřízení a na jejich život. „My všichni jsme sloužili na ponorkách. A my všichni jsme museli podepsat, jinak bychom se k vám nedostali,“ bavili se naším údivem a rozšířenejma zorničkama. „Nebuďte naivní, v komunistickým režimu není nic zadarmo,“ dodávali a: „Na zdarovje stakánčik.“ Ato je možná důvod, proč já jsem furt tak nasranej. To není stáří. To bude ten fakt, jak AB a MZ a jim podobní z nás dělali a dělají blbce a většinový stádo jim to ještě žere. Jdu se vyzvracet, aby se mi ulevilo. Tak se nezlobte, my pamětníci už brzo vymřeme a s námi snad opustí tento svět i ONI a AB i MZ taky. Díky tak za plynutí času.