Zelené údolí: developerská prasárna z doby realitního boomu?

Nedávno jsem narazil na aktuální a vpravdě dosti šokující informaci, která věrně dokazuje, co vše bylo v době realitního boomu možné. A také, co je vůbec možné v našem právním státě.

Investice „do vlastního“
Stručně shrnuto – téměř čtyři stovky lidí neváhaly investovat své celoživotní úspory a leckdy se i nadosmrti zadlužit, aby si mohly pořídit vysněné nové bydlení v Zeleném údolí poblíž Krčského lesa. A dnes, po zhruba l0 letech od nastěhování, se tito lidé obávají, aby na jejich domovy nebyl vydán demoliční výměr. Což je sice varianta málo reálná, ale podle práva stále možná (viz např. zde http://aktualne.centrum.cz/domaci/regiony/praha/clanek.phtml?id=784868). Daleko pravděpodobnějším scénářem nejspíše bude, že obyvatelé, kteří již jednou zaplatili, budou muset své bydlení znovu „vykoupit“, tentokráte od vychytralého spekulanta.

Jak je to možné? Bytové domy Zelené údolí totiž stojí na pozemcích, které v době výstavby a prodeje bytů patřily státu. Zároveň byly v té době pozemky předmětem žaloby o restituční nárok. To developer moc dobře věděl, a přesto byty do osobního vlastnictví prodával a inkasoval peníze.

Později pozemky soud jako restituční nárok přiznal Lidovému bytovému družstvu a to je obratem prodalo spekulantovi. Ten nyní za pozemky požaduje přemrštěnou cenu, jinak hrozí zbouráním staveb.

Developer, banka, nebo zákazník? Čí je to vina?
Nemám v úmyslu zpochybňovat nároky restituentů na dotčené pozemky ani jejich následný velmi rychlý přeprodej. V tržním prostředí se jedná o naprosto obvyklé transakce.

Ale rozhodně si nemyslím, že by vina ležela na obyvatelích bytů, kteří si nedostatečně prověřili developera, jak by snad někdo mohl namítnout. K pochopení situace je totiž třeba zasadit prodej bytů v tomto projektu do reálií doby, kdy se prodávaly. Tedy do doby vrcholného realitního boomu, kdy ceny nemovitostí rostly i o 20 % ročně a na trhu se prodalo doslova všechno. Obvyklým způsobem jednání méně seriózních developerů v té době bylo, že pokud kupující vznesl byť jen jedinou pochybnost nebo připomínku k předložené smlouvě (často velmi nevýhodné pro kupujícího), developer obvykle zareagoval stylem: „Dobře, máme na tento byt dalších X zájemců. Takže pokud to nechcete podepsat takto, těšilo nás, na shledanou.“ Realitní trh v té době procházel bouřlivým rozvojem a v podstatě každý, kdo nějakou shodou okolností přišel k pozemku a měl dostatek financí, si říkal developer. Pro kupující – laiky v této problematice – tedy bylo velmi těžké potenciální šlendrián odhalit. Své byty kupovali v dobré víře.

Ptejme se spíše, jak je možné, že na byty s takto nedořešeným vlastnictvím pozemků poskytovaly banky hypotéky. Logicky si pak každý kupující mohl říci, že když mu na takový byt banka půjčí a ještě jej přijme jako zástavu, tak je nejspíše vše v pořádku.

Nebylo. Developer jednoduše prodal lidem byty do osobního vlastnictví, aniž by měl vyřešeny majetkové poměry týkající se pozemků pod budovami. Na vině je tedy jednoznačně developer. V rámci obvyklých poměrů na realitním trhu se jedná, s prominutím řečeno, o prvotřídní prasárnu. A žádný developer, který si toto někdy dovolí, by se na trhu dlouhodobě neměl uplatnit.

Dnešní fakta jsou jasná, pozemky nevlastní společenství vlastníků a tato situace se bude muset nějak vyřešit. Na obzoru jsou pravděpodobně vleklé soudní spory a na jejich konci padne do značné míry precedentní rozhodnutí. Jsem na něj velmi zvědav a přeji všem majitelům bytů hodně štěstí.

Firma IPB Real, která bytový areál Zelené údolí stavěla a prodávala, mezitím na českém realitním trhu skončila. Naštěstí. Nicméně na mou mysl se neustále vrací otázka, kolik dalších podobných realitních kostlivců ještě z pomyslné „skříně realitního boomu“ v nadcházejících letech vypadne. Obávám se, že málo jich rozhodně nebude.