Vražedné řádění myslivců má další oběť. Kolik lidí ještě musí přijít o život?

Nápad vyrazit se začátkem víkendu na ryby přinesl muži z Ostravy smrt. Netušil, že ve stejné lokalitě vyrazili dva myslivci lovit divoká prasata. 

Bohužel však jeden z nich opojen touhou po krvi nevinného zvířete zastřelil nevinného člověka. Co na tom, že člověk se většinou divokému praseti příliš nepodobá. Hýbalo se to, tak po tom vystřelíme. Logické, ne? V médiích se sice hned objevily zprávy, že v místě se ryby lovit nesmí, protože šlo o slepé rameno Odry sloužící jako rybí přechod. I kdyby to byla pravda, tak to na celé tragédii nic nemění. Na rozdíl od ryb je jisté, že lovit lidi se na daném místě nesmí zcela určitě.

Zarážející na nejaktuálnějším případu je také právě lokalita, kam dvojice vražedných myslivců s ostře nabitými zbraněmi vyrazila. Muže zastřelili na pozemku hojně navštěvovaného Landek Parku, nedaleko se nachází i oblíbená rozhledna. Dá se tedy předpokládat, že i v pátek večer se na místě mohou nacházet lidé. O to víc nepochopitelný je výběr lokality pro lov divokých prasat. V podstatě na území města na dostřel nejbližších domů. To přece nemůže nikoho soudného napadnout.

Kdyby šlo o první podobné pochybení ostrostřelců v zeleném, ale zprávy o podobných incidentech čteme až moc často. Například letos v březnu jen o kousek dál na Opavsku zastřelil jiný myslivec border kolii. Co na tom, že se pohybovala poblíž frekventované cyklostezky a nedaleko od majitelky. Nechybělo málo a kulku schytala přímo majitelka, které krvácející fenka Dixie umírala dlouhé minuty v náručí. Čtyřiasedmdesátiletý myslivec se vymlouval, že si z bezpečí posedu spletl velkého huňatého psa s drobnou liškou.

Každý takový případ vzbudí oprávněné rozhořčení veřejnosti a na druhé straně ujišťování mysliveckých sdružení, že jde jen o výjimečný exces a že odsuzují nezodpovědné chování svých kolegů. Apelují vždy na dodržování bezpečnosti střelby a dodržování zákonů. Zastřelenému rybáři byly takové apely k ničemu. Stejně jako onomu trempovi, který měl před pár lety na Vyškovsku také smůlu na podobného po krvi bezbranné oběti toužícího člověka. Místo dodržení zásady, co stoprocentně nepoznám, na to nestřílím, vystřelil tehdy myslivec na cosi, o čem si údajně myslel, že je to vysoká. Bohužel to byl ale mladý člověk, který se jen rozhodl přespat pod širým nebem. Když se ukládal ke spánku, tak zcela jistě netušil, že je to naposledy. Že si siluetu spícího člověka někdo splete se siluetou honební zvěře. A že ten někdo má odjištěnou zbraň, z níž rychleji střílí, než přemýšlí.

Přitom každý člověk se zbrojním pasem moc dobře ví, že zmáčknout spoušť může teprve tehdy, když stoprocentně ví, co zaměřil. Jen myslivci o tomto pravidlu buď nikdy neslyšeli, nebo ještě hůře se jím vůbec neřídí. Nevím, která varianta je horší. Možná se k tomu všemu přidává také další nešvar, který se s hony už tradičně pojí – alkohol. Myslivci se sice zaklínají, že během honu nikdo nepije, ale je tomu opravdu tak? Proč policisté každoročně kontrolují tisíce účastníků honů, zda nejsou podnapilí? Protože nemají nic lepšího na práci nebo mají s myslivci svou zkušenost?

Pokud by byli myslivci nebezpeční jen sami sobě nebo dalším účastníkům lovu, dalo by se to s vysokou mírou nadsázky brát jako riziko povolání. Nikdo je přece nenutí, aby chodili s flintou po lese. Tím zvlášť, když tam kulky létají více než u Verdunu. Bohužel i páteční tragický případ ukazuje na to, že hordy ozbrojenců mohou být nebezpečné celému širokému okolí. Zvlášť teď na podzim, kdy se už tradičně pořádá nejvíce honů. Lesy, pole a louky tak dlouhé týdny okupují zelení ozbrojenci.

Velký problém představuje také to, že se veřejnost o pořádání honu nemusí vůbec dozvědět. Kdo z nás pravidelně sleduje obecní vývěsky nebo stránky mysliveckých spolků, kde by se taková informace měla objevit? Stačí pak jako tradičně vyrazit se psem na oblíbenou procházku lesem a neštěstí je na světě. Ve skutečnosti se totiž nikdo s důkladným označením aktivní honební oblasti vůbec nezdržuje. Vždyť v lese je přece pánem myslivec, tak co by tam kdo jiný lezl, myslí si nejspíš mnozí muži v zelených uniformách. Sám chodím své psy pravidelně venčit i po lesních cestách a nikdy jsem žádné podobné varování neviděl. Naopak se mi už několikrát stalo, že jsem z ničeho nic zaslechl střelbu, a to dokonce i hodně blízko. V takové situaci si vždy vzpomenu na účinný dostřel střely z kulovnice a raději hodně rychle zmizím. Naštěstí se mi nikdy nic vážného nestalo. Ale nebylo by lepší, kdyby mě na probíhající střelby někdo předem upozornil? Nejlépe ještě před vstupem do lesa. Ať už nějakou cedulkou nebo nejlépe organizátor, který by civilisty na případné ohrožení upozornil a odklonil je jinam. No jo, ale takový „pořadatel“ by pak přišel o adrenalin z honu, protože místo střílení bezbranné zvěře by musel odhánět lidi, kteří vyrazili do lesa na procházku. Co na tom, že by tím mohl zachránit lidské životy.

Už dávno bylo na čase, aby podobné myslivecké hrátky s životu nebezpečnými zbraněmi dostaly jasná a jednoduše vymahatelná pravidla. Tím základním by přitom mělo být, že jakákoliv přírodní střelnice, kde se aktuálně pohybují lovci s odjištěnými zbraněmi, musí být důkladně označena a musí být co nejvíce zamezen pohyb osob v ní. Stejně tak absolutní zákaz střelby, pokud si nejsem stoprocentně jistý, na co mířím. O absenci alkoholu ani nemluvím. Samozřejmostí by mělo být i pravidelné důkladné prověření psychického i fyzického stavu myslivce. Jejich průměrný věk se neustále zvyšuje a je známé, že s přibývajícím věkem lidské schopnosti slábnou. Ruku v ruce s tím jde vymáhání těchto a dalších pravidel a přísné trestání jejich nedodržení. Jen tak se nebudeme muset při každé (nejen) podzimní procházce lesem bát, že se z ní už nevrátíme.