Stavebnictví dál hledá své dno, nový zákon rychlou změnu k lepšímu nepřinese

České stavebnictví stále ještě nenalezlo své dno. Po loňském celoročním meziročním propadu o 7,6 procenta pokračuje v sestupné tendenci i v letošním roce.

Podle aktuálních dat Českého statistického úřadu (ČSÚ), klesla stavební produkce v únoru meziročně o 5,6 procenta. Stavaře zachraňovalo pozemní stavitelství, které kleslo „jen“ o 0,2 procenta, zatímco produkce inženýrského stavitelství se propadla o 28,7 procenta.

Statistická data pravidelně ukazují bídu, kterou lidé pohybující se ve stavebnictví vidí každý den. Bytových domů se staví kvůli váznoucím povolením jen málo, výstavba důležitých infrastrukturních staveb vázne. Nic na tom nezměnily ani opakované proklamace politiků, podle kterých si stavebnictví jako jeden z důležitých pilířů národního hospodářství zaslouží přednostní podporu. A v dohledné době na tom nic nezmění ani nový stavební zákon, který ve středu schválili poslanci. Změny se totiž v našem sektoru, kde se plánuje na dlouhé roky dopředu, projeví až s velkým několikaletým odstupem. Poslanci navíc nevyřešili všechny komplikace českého stavebního práva.

Nový zákon sice odstraňuje největší nešvar českého legislativního Kocourkova – neuvěřitelně složitý třístupňový povolovací proces (EIA, územní řízení a stavební povolení), další zásadní problémy ale neřeší. Například nestanoví sankce dotčeným orgánům za nedodržování správních lhůt pro rozhodnutí. Úředníci totiž nyní často vyčkávají s vyjádřením i dlouho po uplynutí termínu pro vydání stanoviska. I kvůli tomu trvá prosadit důležité stavby neúměrně dlouho, například u velkého bytového projektu musíme počítat až s desetiletou lhůtou od prvotního záměru po definitivní výstavbu. Tento neudržitelný stav bohužel připravovaná novela příliš nezmění. Snaha něco razantního s tím udělat totiž narazila na kompetence jednotlivých resortů, které se nechtějí vzdát vlivu na povolování staveb.

Změna se nechystá ani v oblasti stavebních úřadů, které jsou sice formálně oddělené od místní samosprávy, ale fakticky jsou jí ovlivňovány. Z vlastní zkušenosti víme, že jsou stavební úřady, které rozhodují čistě podle politického zadání vedení příslušné radnice. To může vyřešit jedině definitivní oddělení stavebních úřadů nejen na papíře, ale také ve skutečnosti.

I proto si myslím, že současná mizérie českého stavebnictví jen tak neskončí.