Statisíce Čechů strádají, hrstka zbohatlých vyvolených se směje

Je to děsivé číslo! 630 tisíc lidí. Tolik jich na přelomu roku hledalo v České republice práci. Neúspěšně. Když jsme se na škole učívali o velké hospodářské krizi 30. let, asi nás nenapadlo, že srovnatelný počet lidí bude bez práce v roce 2014. Chyba lávky.

Jsem ten poslední, kdo by tesknil za „zlatými komunisty“. Za socialismu práce byla, to ano, ale když člověk potkával dělníky ze stavby třeba v půl jedenácté ráno u piva, pomyslel si, že „soudruzi asi někde udělali chybu“. A divil se pak, že ta stavba se staví rok, dva, tři, čtyři… a ani po pěti letech nebyla hotová!  

Problém je v tom, že socialismus v některých sférách naši zemi vlastně nikdy neopustil. Stále jsou mezi námi jedinci i celé firmy, které nevytvářejí žádnou hodnotu, a přesto se mají moc fajnově. Tihle žijí ve svém vlastním socialismu, který jim hradíme ze svých daní. Tihle si pak pořizují přímořské vily, drahá auta, luxusní obleky i milenky. A ještě lžou, kudy chodí, jak je za jejich majetkem podnikatelská píle, invence a pracovitost. Pche! Znám spoustu podnikatelů, co vytvářejí opravdové hodnoty – věřte mi, to jsou typově docela odlišní lidé. Vlastně po nějakém okázalém majetku ani moc nebaží. Vědí, že jsou úspěšní a nemají potřebu to okolí dávat snobsky na odiv.

Byl mi sympatičtější ten dělník za socialismu, který si už v půl jedenácté dával pivko, než vyžírkové socialismu nynějšího – socialismu pro vyvolené –, kteří nasávají v půl jedenácté večer nejdražší koktejly v hotelových barech. V tom dělníkovi jsem spatřoval nadějný signál, že socialismus není udržitelný a že se zhroutí – dříve či později. V tom vyžírkovi vidím důkaz, že pro některé socialismus – a mnohem výnosnější – zůstal a že se tak úplně vlastně nikdy nezhroutil. Jde z toho na mě smutek.

Jenže ekonomiku nafouknout nelze. Jestliže si jedna parta žije nad poměry, někdo jiný to musí „cálovat“. Všichni to platíme častí svého daňového odvodu, která se „někde ztratí“, mnozí z těch 630 tisíc za to zaplatili cenou ještě vyšší. Tím, že nemají práci.

Statistika Eurostatu tohle vidí docela jasně. Koncem března činila průměrná výše takzvaných nemzdových odvodů 26,8 procenta celkových mzdových nákladů. Takový podíl tedy v ČR odvádí zaměstnavatel za své zaměstnance na pojištění. Z celé evropské osmadvacítky je tento podíl vyšší jen v šesti zemích, přičemž průměr Evropské unie činí 23,7 procenta. Jinými slovy, cena práce je u nás na evropské poměry nadprůměrně drahá. Od roku 2008, kdy vypukla finanční krize, přitom stoupla o dalších více než deset procent – tedy výrazněji než třeba ve Francii, Nizozemsku nebo Dánsku!

Zkrátka a dobře, pár vyvolených si žije ve svém socialismu, zatímco statisíce jiných právě proto poznávají to nejhorší z kapitalismu – nezaměstnanost. Musí snášet útrapy s nezaměstnaností spjaté, které zasahují rodinný život, psychiku nebo i zdraví, aby jiní bezpracně množili své již tak velké majetky. To je přece tak nespravedlivé!

Chce to odvážný řez. Ale bude ho někdo schopen? Je třeba zlevnit práci, je třeba vymýtit socialismus pro vyvolené, tedy odstřihnout od veřejných peněz – tj. našich daní a odvodů – vyžírky, kteří se maskují za označením „lobbista“, „politický podnikatel“, „konzultant“ apod.

Ať tihle lidé konečně poznají – jako my ostatní –, co to doopravdy je ten kapitalismus! Budu držet palce jakémukoli politikovi, který jim takové poznání zařídí.