Školačka Laura a její krabice od svačiny – nejnovější oběti politické korektnosti

Vždy mě znovu překvapí, kam až jsou strážci politické korektnosti schopni zajít. Naposledy mě zaskočil příběh americké školačky Laury. 

Do školy si jednoho dne přinesla svačinu zabalenou v krabici, „lunchboxu“, s vyobrazením komiksové hrdinky Wonder Woman. Ta u nás není zase tolik známá, ale vězte, že jde o jakousi kombinaci Supermana a Xeny. Prostě kladnou hrdinku. Ztělesněné Dobro.

Bdělá paní učitelka ale Lauře udělila poznámku. Vysvětlila ji následovně: „Naše nařízení zakazují dětem do školy nosit násilné obrázky jakéhokoli druhu – ať už je mají vyobrazeny na oblečení (včetně bot a ponožek), aktovkách nebo krabicích na svačinu. Za násilné obrázky považujeme ztvárnění postav, které problémy řeší násilnou cestou. Superhrdinové do takové kategorie spadají.“

Uf.

Jen pár dní před tím, než Laura poznámku dostala, zneškodnili tři vojáci – její krajané – nebezpečného teroristu ve vlaku na trati z Amsterodamu do Paříže. Vraždit nestihl. Kdyby vojáci nezasáhli, došlo by k obrovské tragédii. Jsou to superhrdinové naší doby.  Svým zásahem zachránili život možná desítkám lidí.

To čtyřiadvacetiletý Joseph Sutherland o nějaký měsíc dříve takové štěstí neměl. Ve vlaku ve Washingtonu byl brutálně zavražděn přímo před očima asi tuctu nic nečinících spolupasažérů. Nikdo z nich mu nepomohl. Žádný hrdina se v tom vagonu nenašel.

Ti tři vojáci jsou superhrdiny, protože užili násilí. Jinak by teroristu nezneškodnili. Ani jeden z tuctu svědků zběsilého vraždění ve washingtonském vlaku hrdinou není, ačkoli žádného násilí neužil. Vlastně právě proto, že násilí neužil.

Ať chceme nebo ne, násilí existuje. Někdo má štěstí, že se s ním celý život vlastně nepotká, jiný ne. Někdy je násilí nástrojem Dobra, jindy nástrojem Zla. Děti by se už od útlého věku měly učit rozlišovat kontext. V případě superhrdinů typu Wonder Woman, Supermana nebo Xeny je zřejmé, že násilí je nástrojem Dobra. Pokud budou tito kladní superhrdinové, jakési vzory, z dětských životů ve jménu politické korektnosti vytěsňovány, co tím získáme?

Kdo ví, třeba se ti tři vojáci, superhrdinové, stali vojáky, protože se – coby mladí kluci – zhlédli v nějakém supermanovi. A nikdo jim jej – tehdy ještě – nezakazoval. Nikdo jim – tehdy ještě – nedával najevo, že kladný hrdina vlastně není žádoucí.

Superhrdiny potřebujeme. Ty komiksové, ale hlavně ty skutečné.