Kdo onanuje, není úspěšný

Nemíním nyní rozebírat onanii z hlediska biologického, na to jsou jistě povolanější experti. To, čemu říkám „onanie“ v přeneseném smyslu slova, je něco jiného. Zvláště příhodné je pro ni korporátní prostředí. 

Ukázkovou korporátní „onanií“ je třeba teambuilding. Tmelení pracovního kolektivu se při výjezdu do přírody zpravidla zvrhává v alkoholový rauš. Výše postavení – jinak samozřejmě řádní otcové od rodin – se v něm ocitají v ráži a „onanují“ před sličnými kolegyněmi nižší korporátní hodnosti. Od nich totiž nyní předpokládají i asistenci sexuálního rázu.

Jakmile se vrátí do města, „onanuje“ výše postavený zpoza skel svého kanclu. Všichni ostatní (včetně oné sličné kolegyně, co mu nakonec nedala, pročež je třeba ji vymyslet perné chvilky) bzučí ve svých překližkových úlech. Ne tak management. Ten, který open-space typ kanceláře prosadil. Skla vlastní kanceláře dodávají privilegovaný pocit moci nad bzučícím hejnem. Už zbývá jen „vyonanovat“ další nesmyslnou vnitrofiremní směrnici, která by včelkám ještě zřetelněji ukázala, kdo je tady pánem (čili realizovat vendetu za teambuildingové sexuální fiasko). Open-space je prostě onanií zrovna tak jako teambuilding.

A jako včely sdílí svůj žlutočerný pruhovaný stejnokroj, tak i pracovníci správné korporace musí být jednotně ošaceni. Dress-code je jen další „onanií“. Junior se, chudák, potí v povinné kravatě ve své překližkové kóji. Zato řídící senior si vychutnává dražší, lepší a méně poruchovou klimatizaci. Za její instalaci – speciálně ve svém kanclu – ostatně shrábl od dodavatele takovou provizi, že už samo pomyšlení na ni je v letních parnech příjemně konejšivé a chladivé.    

A mohli bychom jistě vymyslet další příklady korporátní „onanie“, nejen teambuilding, open-space a dress-code. Všem jim je vlastní nejen určitá trapnost, ukájení frustrací či prachsprostá zlomyslnost, nýbrž i neefektivita.

Napadlo mě to nedávno, když naše společnost získala „developerského Oscara“. EKOSPOL byl totiž loni mediálně zřetelně nejcitovanějším developerem. Nechci si tady honit triko, pardon, „onanovat“, nad tím, jak jsme dobří. Klíčová je pro nás ostatně přízeň samotných klientů. Jde mi jen o krátké zamyšlení. Domnívám se totiž, že jsme tohoto „Oscara“ získali právě proto, že se u nás korporátně „neonanuje“.

Vezměte se takovou tiskovou zprávu. V korporaci má řídící senior nejen fajnovou klimošku a sólo kancl, ale pod sebou i hejno včeliček, které zajišťuje takzvanou vnější komunikaci. Vlastní oddělení vnější komunikace je ještě dále hierarchizováno. To aby mohly větší včelky „onanovat“ před menšími. Tohle hejno není zrovna medonosné, ale čas od času nějakou tu tiskovku přece jenom vypotí. Načež ji čeká – tu zprávu – schvalovací proces čili pověstné „kolečko“. Korporátní „kolečko“ je jen další z „onanií“. Jednu tiskovou zprávu tak čtou třeba i desítky očí. Spíše však, než aby to zprávu optimalizovalo, nastává jistý chaos. V rámci „kolečka“, schvalovacího procesu, totiž mnohdy nejde o celkovou efektivitu práce či o dosažení optimálního výsledku, ale o vyřizování účtů a prosazování dílčích zájmů. Psala tiskovku ta, co mu nedala na teambuildingovém výjezdu? Bez vrácení k přepracování prostě projít nemůže, i kdyby byla napsaná sebelépe!

Korporátní „kolečko“ zabíjí efektivitu stejně jako jakákoli jiná „onanie“. U nás ve firmě žádná taková zdlouhavá „kolečka“ nevedeme. Stejně tak nevedeme teambuilding, open-space ani dress-code. S médii komunikujeme rychle, bez prodlení způsobeném nesmyslnou „onanií“. Myslím, že to je vedle tržní váhy, kterou nesporně máme, další zásadní důvod, proč jsme tak hojně citovaní. Jde to i bez „onanie“. A lépe.

Za přízeň děkujeme. Vážíme si jí.