Energetické štítky, šikana lidí ve jménu politického fetiše

Eurounijní ekonomika je v rozvalu, míří do třetí recese za posledních pár let. Ve Španělsku nebo Řecku nemá polovina mladých lidí práci. Ale v Bruselu řeší – štítky. Od příštího roku jimi bude muset být opatřena každá trouba, digestoř nebo varná deska.

Ze snižování energetické náročnosti se v Evropě stal fetiš. Jako bychom neměli nic závažnějšího na starost. Štítkovací mánie se už nějaký čas týká třeba ledniček. Někdy mi z toho zůstává rozum stát. Nedávno jsem v obchodě porovnával dvě lednice od stejného výrobce, jednu s hodnocením A+ a druhou s hodnocením A+++. Spotřeba té první z nich sice byla o něco vyšší, v peněžním vyjádření asi o tři sta korun ročně. Ta druhá byla ovšem o čtyři tisíce korun dražší. Z toho mi vychází, že by se začala vyplácet teprve po více než třinácti letech. Za takovou dobu už člověk nejspíše pořídí úplně novou ledničku. Myslím, že s troubami, digestořemi a varnými deskami to bude podobné jako s lednicemi.

Vycházím totiž z toho, že obdobná situace jako v případě lednic panuje i na nemovitostním trhu. I nemovitosti musí či budou muset mít své štítky.

Třeba na pražském rezidenčním trhu se ročně prodá pět tisíc nových bytů. Z nich takzvaně energeticky úsporných, tedy buď pasivních (energetická třída A), nebo nízkoenergetických (třída B), je zhruba pět procent. Zbytek obratu trhu připadá na novostavby v energetické třídě C. Jak vypadá v tomto ohledu secondhandový trh? Tam se obchodují především starší panelové a cihlové byty, o jejichž energetické úspornosti nemůže být vůbec žádná řeč. Ve většině jde o nemovitosti energetických tříd D až G, a prodávají se jich řádově desetitisíce. Pasivní a nízkoenergetické nemovitosti tak představují na celkovém trhu novostaveb i starších bytů méně než jedno procento.

Je to logické, ceny energeticky úsporného bydlení jsou totiž nadsazené – stejně jako ceny úsporných lednic – a i když kupující ušetří pár tisíc ročně na provozních nákladech, ve zvýšené pořizovací ceně zaplatí mnohem víc. Pokud je návratnost vyšší ceny energeticky úsporných bytů 25, 30 i více let oproti těm standardním, tak se nikdo nemůže divit tomu, že se ve velkém neprodávají.

Ve finále tedy mánie štítkování představuje hlavně jen další buzeraci pro výrobce spotřebičů, pro stavitele domů, ale i pro ty, kteří jen chtějí pronajmout svůj byt. I oni musí doložit jeho energetickou náročnost. Přitom pořízení energetického průkazu na takovou budovu vyjde na desetitisíce korun, u bytu pak zhruba na pět tisíc, což výrazně navyšuje náklady pronajímatelů a prodávajících.

Ale obdobně jako povinnost stavět pouze energeticky úsporné budovy přináší výnosný byznys výrobcům a prodejcům tepelně izolačních hmot, rekuperačních jednotek a navyšuje ceny projektantských prací, povinnost zpracovávat energetické průkazy ke každé nemovitosti přináší lukrativní a výhodný byznys pro úzkou skupinku energetických poradců, právníků a auditorů. Jak to tak bývá, obyčejný člověk pláče, právník kasíruje.

A to nemluvím o korupčním potenciálu, který se uzákoněním štítkování vytváří. Kdo bude rozhodovat o tom, zda ta či ona varná deska, lednice nebo budova patří do té či oné energetické třídy? Samozřejmě obyčejný úředník. Zvláště v těch případech, které budou „na hraně“, na pomezí dvou tříd, může snadno žádat „všimné“ za přivření očí a zařazení do lepší třídy.

Evropa si bohužel problémy přidělává, místo aby je řešila.

Pokud se Vám mé názory líbí, sledujte mě na Twitteru:

https://twitter.com/evzenkorec