Žením syna....

…ne teď!  Proboha! Až za čtrnáct dní ! Rozporuplný smajlík,  emoce, emoce, emoce…a trošku sentimentální blog!

Ne, není to nic, co by hroutilo můj svět. Jen cítím velké vnitřní vypětí. Schovávám ho v sobě a tak není naštěstí vidět. Když v amerických komediích otec hysterčí, že má vdávat svoji dceru a nechce, odcházím, protože cítím, že přehrávají a že to není realita. A …, když jsem se tuto zprávu dozvídám  já , sedám si z toho  na ….zadek.  Jasně, ptáte se proč? Sama nevím. Jsem citlivka? Ano. Už se to se mnou táhne celý můj život – emoce, emoce….atd.

Vše je naprosto v pořádku, můj syn se svojí Verunkou chodí a bydlí. Takže, když mi to řekli, můj první bezprostřední dotaz byl  /„Proč?“/ pěkně netaktní.

Ano, přímo debilní! Můj muž se na mě taky pěkně blbě díval a žádná zahraniční koprodukce nás nenatáčela. A asi jsem i lakomá !

Proč?  …

 Protože jsem si ho moc přála, prožila s ním každou minutu na plno, a teď ji ho mám dát?

Jasně, mám doma manžela a psa. Jenže já mám  pocit, že jí ho asi  u oltáře nedám!//Hodně vtipný  smajlík samozřejmě!

Být svoje vlastní snacha, začínám se bát!

Minulý týden mi volá družička nevěsty a s velkou prosbou mě žádá o průřez fotografiemi  syna,  připravují na svatbu překvapení pro novomanžele. Chce to tedy,  abych prohrábla staré fotografie Lukáše a dala dohromady synchronizovaně jeho život fotem.

A to mi neměla dělat!

Večer otevírám skříň, narvanou společných, rodinných  alb a fotografii. Jak dlouho jsem se v nich nehrabala?

Dlouho. Jdu až na dno krabice a bože, vypadl na mě 28let starý ultrazvuk. No, tak to nedám!!! ON vůbec nevyblednul, vypadá, jak účtenka ze supermarketu. Malý červík na účtence – a za 14dní se žení.

Manžel vyklízí pole, pouští si  fotbal vedle v pokoji. Já si jdu nalít skleničku vína, pouštím soul od Seala a začínám ……hrabat.

Když se narodil byl strašně krásný, byl vymazlený, špulil pusu, ze který mu šly bubliny a měl nádherně dlouhý řasy. Pozorovala jsem ho pár minut po porodu s manželem a pamatuji si, že jsem se na něj hrozně moc těšila, přenášela jsem totiž přes  týden. Každý den jsem jako blázen, co chce konečně rodit , jezdila trolejbusem do  špitálu s velkou taškou. Proběhla kontrola a s větou „Tak dnes zase ne! “ jsem mazala  domů.   

„Furt dva v jednom?“ smál se manžel, když dorazil domů z práce.

Manžel chtěl být u porodu!  „Tatínku, pomalu, v klidu, nezmatkujte a přijdeďte. Vaše žena začíná rodit!“ zavolali mému muži. Nejel, vybouchlo mu auto, běžel v noci těch sedm kiláků pěšky.

Do  pokoje mi ho pak strčili  v „doktrorském munduru“, zelená rouška, nemocniční nazouváky, stejně vyplašený, jako  já! Pak už jen sál a za  chvíli jsme byli „tři“!

 „Halo tady máma!  Budeme si na sebe zvykat!"//Zamilovaný smajlík .

Jenže, pak jsme zjistili, že musí na celkem banální operaci, která se ale pokazila, trvalo rok, než jsem si byla jista, že je vše v pořádku, v té době jsem  poprvé zažila absolutní pocit bezmoci , bolelo mě celé tělo a duše a chtělo se mi křičet na celý svět, že tohle  teda NE! A to jsme se znali sotva pár dnů.  Tady se možná ve mně vypěstoval ten nezdravý strach o něj,  a pocit, že mu musím být celý život hodně blízko.  Byla jsem pyšná, že mě můj syn nikdy, opravdu nikdy nezklamal. Že jsme k sobě měli naprosto otevřené dveře celé jeho dětství, dospívání i dospělost. Když už se mě ptali známí, jestli s manželem nemáme pro syna doma tak trochu „mama hotel“, vůbec mi to tak nepřipadalo. Když odešel bydlet s přítelkyní – pochopila jsem, že mi něco končí, život se svým dítětem.  Nechápala jsem kamarádky u kávy : „Ježiš, tak to já se těšila, až vypadnou z hnízda a budu mít víc času na sebe!“ Já se na to netěšila.

Běžný životní koloběh a  všechny etapy, co život přináší jsou naprosto normální,  správné a běžné jen se s nimi správně srovnat! Můj problém. A tak  se teď hrabu  nostalgicky v té spoustě fotek, co po mě chtějí, upíjím víno a cítím nějak divně stažené hrdlo .

„Gooool!!“  Ještě, že je ten fotbal.

Fajn!

Trošku odlehčím! Seal dohrál….

Před rokem se přesně v tuto dobu ženil můj kolega z práce a bral si moji kolegyni z práce. Oba jsou pro změnu dobří kamarádi mého syna. Svatba byla v pátek a tak jsem svým mladým navrhla, že je  odvezu. Sama jsem byla zvědavá. Prostě si odskočím  z práce a hned po obřadu se vrátím. Mladí  zůstávali. Vše jsem perfektně logisticky zvládla, v kolik, kde, čas přejezdu do druhého města. Paráda. Až do chvíle, kdy se Verča přestala spoléhat na svoji nastávající tchyni,/na  mě/ a pořádně si přečetla  nejen datum, ale hlavně čas! Sekla jsem se prostě o hodinu. Obřad, který byl v jednu, jsem všem prezentovala ve dvě. Všichni si rychle domlouvali změnu, a bylo to asi tak, že se do šatů a obleků místo v klidu doma, rvali už v práci. Když jsme dorazili, dělal si ženich legraci, že by tedy trošku protahoval  své „ANO!“ NO chvíli…. hodinu! Odplakala jsem si krásnou nevěstu, krásný obřad v zahradě plné růží na zámku a když mi strčili do ruky spoustu obálek, abych je jen podržela, v klidu jsem je po rozloučení v emočním rozpoložení odvezla. Ano, odvezla jsem jim po obřadu všechny gratulace, které dostali a měly se číst po krájení dortu. Druhý den odlétali na dovolenou. Takže si je četli až za 14 dní.

Tak za 14 dní! Uvidím, jestli jí ho nakonec přeci jen "dám" !  //Veselý smajlík