Světýlka

Ne, nejsou to právě aktuální světýlka vánočního stromečku, ani letní světlušky, které v horkých dnech vídám na chalupě Jsou to naše světýlka - světýlka emocí. A ty jsou sakra důležitý. Jen si je málokdo uvědomuje.

Dnes asi nebudu standardně vtipná. Dnes,  i když  tomu předvánoční atmosféra hodně napovídá, vtipný blog nechám na příště.

Máte pocit, že si umíte se vším poradit?  Jste si jisti, že každý problém zvládnete a jste pevní , jako skála, o kterou může každý opřít svůj problém ?  Nejen svůj, i ten cizí? Tak bacha!

Se zlomenou nohou, se slepým střevem víme všichni, že musíme okamžitě k doktorovi. Když nás bolí duše víme taky co máme dělat?

Každý z nás  hledá tu nejlepší cestu svého bytí. Pro sebe, pro blízké, pro nás všechny. Vyděláváme penízky na žití, kupujeme si život ? Ano.  Každý ale jinak. Život přináší velkou spoustu situací, skvělých, ale i těch ne-skvělých, těch naprosto příšerných. A tady já už dnes vím, že potřebuji "světýlko"! Jo, je to taková malá žárovka, jasně svítící na konci tunelu. Nutně ho ale musím  mít, tam někde na konci problému prostě musí být a svítit. A hlavně pomáháááá. Jsem realista! Velký realista - a tak v pomyslném světýlku tu realitu hmotním . Třeba do obyčejné čokolády, haha, kterou si udělám radost. Je mi zle, úzko - najdu si ráno skvělý film, který si večer pustím. Těším se, ano na banalitu dne, že si večer pustím skvělý film. Třeba ani nepustím, ale ta myšlenka mi hrozně pomáhá. Koupim si novou avivaž? Těším se, že mi bude krásně vonět prádlo. Banalita? Ne! Realita, jak si pomoci. Ač jsem z věřící rodiny, ač jsem křtěný katolík - nepomůže mi bůh. Nevěřím v něj. Žádná meditace, duchovno - řekla bych, že mě to dokonce irituje.

Před lety jsem si já - v domnění - silná to žena, prostě neuměla říct :  "Stop, to si už neber!"

A tak jsem se jeden den dostala do stavu, kdy následné  tři týdny ještě dnes vidím jen v oparu, v mlze. Příšerný stavy úzkosti, které se nedaly popsat a hlavně vůbec se z toho nedalo utéct. Umírala jsem zaživa.  Nešlo jíst, nešlo pít, nešlo spát, nešlo ani sedět. Neposlouchala mě moje psychika a přestalo mě poslouchat i celé tělo. Uchodila jsem se vždycky do bezvědomí. Ano tři týdny jsem "jen chodila". Ručička váhy při mých 175 cm šla dolu jako blesk a nedala se zastavit. Končila jsem na 47 kg. Hrozila hospitalizace.   Žádný psycholog, žádná joga či meditace mi nepomohla. Začala jsem běhat. Běháním si čistit hlavu, střádat si myšlenky a začala jsem psát. Musela jsem se chytat něčeho hmatatelného, něčeho fyzického, na co se dá těšit, na co se dá sáhnout. A ono to pomohlo. Bojovala jsem, pomalu vysazovala antidepresiva, kterých jsem chroupala celá platíčka. Chechtalky, tak  jsem jim říkala. Smířila jsem se s tím, že venku z toho  už nikdy nebudu. Abstinuji. Ale už vím, co na mě platí. A to je moje vítězství. Načetla jsem spoustu literatury o emocích, o psychosomatických poruchách. O tom, jak dokáže být, člověk, který je citově velmi křehký - jako na houpačce. Maniodepresevní psychóza je /promiňte/ pěkná "svině". Není vidět, ale bolí. A dokáže sakra ublížit, dokáže i zabít.  Skvělá, až manionní křečovitě skvělá nálada, , je vykoupena propadem - depresí.

 Dnes ráno mě probudila nepříjemná zpráva.  Mohlo mě to sakra napadnout, že své pocity, které křičel do světa přes svůj fb -  člověk, kterého si vážím  a uznávám sama stejné hodnoty jako on - se "sesypal".

Pro podmínené duše je velmi težké získat lidské telo a každým okamžikem o ne mohou přijít. Myslím si však, že i ti, kdo získali lidský život, jen vzácne získají společnost těch, kteří se venují duchovnímu životu.
Śrímad Bhagavatam 11.2.29

Stejně jako já? Ne, hůř!

" Sakra!" říkám si.

Snažíme se pomáhat celému světu. Buďme ale i trošku sobci a pomáhejme i sobě.

Držím mu palce a snad mi odpustíte dnešní splín. Nejen politická situace v dnešní době může být k zamyšlení.

Vaše Alice