Z odstupu dospělého a zralého věku - podrobte revizi své trpké dospívání ! Jděte na školní sraz po 3O letech!
Čím je člověk starší, tím je moudřejší, tím se o sebe začíná víc starat, a tím víc mu také bohužel ale vše déle trvá. Uf, filosofování mi vždy šlo na štýru. Patřím ale už do této skupiny lidí a pokud se tedy někam – kamsi chystám, neprolítnu už jen koupelnou v mžiku, ale trávím tam nezdravě dlouhý čas a nepřítomné pohledy do šatníkové skříně se rovnají absolutní vyčerpanosti - co na sebe.
Ne jinak tomu bylo i v sobotu, kdy jsem večer „pomalu pospíchala“ na školní sraz. Ano školní sraz, sraz školy – ne jen třídy, ale ŠKOLY. Úžasný spolužák, generace mé matky - si kdysi vzal na svá bedra zorganizování velkolepého srazu všech ročníků, kam až zasahuje historie žijících žáků školy. Podařilo se sejít tolik lidiček – že nechal tento slet zapsat i do Guinessovy knihy rekordů pro největší počet sešlých spolužáku. Ne tedy sešlých věkem, ale na jednom velkém parketu Kulturního domu v Ústí nad Labem. Stala se z toho úžasná tradice. Základní škola v Předlicích u Ústí nad Labem se takto tedy každé dva roky schází a zaplní celý kulturák.
Letos jsem opět škobrtala na poslední chvíli i já. Přiznávám se, že se každým rokem, těším víc a víc. Nějak častěji si uvědomuji, že nikdo není nesmrtelný, nenahraditelný a že jsme tu půjčeni jen na chvíli a že čas je naprosto vzácný a nenávratný. Jsem strašně zvídavá a tak se zajímám nejen o historii materiální, ale inspirují mě i lidské osudy. Ráda o nich píši. Takový sraz je pak pro mě přímo pastva pro duši. I letos spolužáci nezklamali. Tedy zklamali ti, co semnou chodili přímo do třídy. Na můj histerický dotaz „Bože, to už jsou všichni mrtví?“ ...mi absolutně v klidu, již sedící spolužák odpovídál: „Ne, jen líní!“ Náš stůl s rokem narození 1969 skýtal pohled na čtyři spolužáky, kteří se za nás sešli. I tak ale zábava nevázla. Kolem jedenácté hodiny se zvedl od stolu s rokem narození 1970 opilý spolužák, zavrávoral a ukázal směrem na mě prstem. I ten už nedokázal udržet rovně a vypadla z něj naprosto úžasná věta. „ Jsi stále stejně stará a ošklivá!“ Pak následkem vyčerpání sejmul tři židle a na čtvrté usnul. Okamžitě. Kdysi by mě asi tato hláška totálně rozhodila, teď jsem jen dostala záchvat smíchu. Taky okamžitě. A protože jsem právě ta moudrá, stará a stará-m se o sebe, došla jsem se ještě za spolužákem na čtvrtou židli podívat, zda to přežil. Přežil. Zábava byla naprosto úžasná, vraceli jsme se se spolužáky o 30 – 40 let zpátky. No není to úžasný. Bylo jedno, zda máme na stole cedulku s ročníkem 1969, 1960 nebo 1966 anebo i 1944 a 1938. Okupovali jsme všechny bary i taneční parket. A když se dobrovolně přiznám, že nás muselai, jako zamlada vyhazovat až ochrankai po zavíračce, co dodat. Postupně si nás vyzvedávali taxikáři a naše děti. Úžasný byl vstup přibližně dvacetiletého mladíka, který si také přijel pro svého otce. Korunuji jeho příchod hláškou „Jé, tebe si pamatuji, ty jsi František a seděl jsi v první lavici?“ Laškuji s ním. Okamžitě mi začínají mí vrstevníci vysvětlovat, že né, že to je přece Julkův syn. Nejsem opilá ani senilní. Julkův syn se na mě usmívá, jediný on pochopil můj vtip. Každopádně z jeho očí čtu, že se děsí, toho, že jednou bude sdílet stejné třídní potlachy. K odchodu nám hraje naše skvělá muzika Olympic, Nazareth…hraje naše hymna, Love Hurts hymna 8.A.
A tak! Držím spolužákovi panu Punčochářovi palce, aby mu nedošla energie a elán pro organizování dalších srazů – já osobně jsem mu za ně moc vděčná, kde jinde potkat lidi, se kterými jsem se potkávala ve školní družině, o velkých přestávkách na chodbě, prožívala první lásky…..
