Šatičky

Ne, že bych chtěla někoho nutit ke lhaní, a už vůbec ne, někoho  kazit. Ale, každá snad máme svá tajemství. Vždyť i muži mají své dny.

Opět v časovém skluzu přijíždím domů, sprchu nestíhám na přejezd do druhého města na akci modního salónu mám přesně čtyřicetpět minut. Převlékám se, měním plán, sprchou prolítnu, doladím make-up, šaty jsem si naštěstí připravila včera večer.

Sedám do auta, cestou nabírám další dvě kamarádky a už ze mě pomalu opadává celodenní stres, začínám se usmívat a těšit na dámskou jízdu. V autě začíná panovat super atmosféra, překřikujeme se navzájem, prskáme smíchy  a i místo na parkování v centru máme brzy. Paráda. Pětačtyřicet minut na přejezd stačil. //palec nahoru

Vystupujeme z auta , šok a podlamují se mi kolena. Kamarádka má stejnou koženou bundu - jako já. Vzhledem k tomu, že je celkem výstřední/ ta bunda/ a sytě červená/ta bunda/. Budeme na přehlídce opravdu k sežrání. Ksakru nakupujeme ve stejných obchodech? Jedna z nás ji musí bezpodmínečně sundat! Dobře, sudnaváme ji obě. Kamkoliv jinam, ale na modní přehlídku takhle - fakt ne.

Házíme bundy do auta - obě a se smíchem se  odcházíme bavit, bavit, bavit.

Přehlídka - super.

Opět si říkám!

 "Haló paní, proberte se , máte plné skříně, nic nepotřebujete, jedete se kochat!"

Odjížím s krásnými šaty. Super pocit, vešla jsem se do těch, co měla na sobě modelka. Chápete, padesátka na krku a já je z ní sundala. Ohlas byl takový, že mi majitelka salonu už jen ustřihla cedulku za krkem a já si je prostě nechala na sobě. Fakt mi slušely. Nekecám.

Byla káva, byl pokec, úžasný večer, já vyvětrala rovnou i nové šaty a jelo se domů.

Cestou jsem opět vyklopila obě kamarádky doma a kolem jedenácté večer jsem parkovala před vlastním domem.

Jenže!

 Já v těch šatičkách asi nemůžu domů. Tedy můžu, ale slíbila jsem nejen sobě, ale i manželovi, že fakt nemám potřebu zrovna v modním salonu zase utrácet. Šatičky byly nejen krásné a slušely mi, ale i nepřehlédnutelné. Jela jsem ve sportovních šatech a kožený budně, přijela bych jako z plesu.

"Ne, to nejde!"

Nastartovala jsem auto a popojela kousek dál, dál od pouličního osvětlení.

A tady to začalo! Nápad, že se převléknu zpět,  by nebyl zase tak ulítlý, ale člověk si občas neuvědomí ty následky. To, že jsem musela do spodního prádla , v poloze sed, se  možná s trochou fantazice a mojí mštností dá představit.Když už ale tak sedíte v tom spodním prádle, v jedenát večer v autě a právě okolo prochází postarší pán s pejskem....No, nevěří svým očím, mžourá a čučí do auta, čím dál víc a čím dál blíž k autu . Vy pak ve finále zjistíte, že odpolední oblečení jste si zavřela do kufru u auta. Můj  pohled  beznaděje na pána s psíkem -  avizuje že mám problém.

"Proboha, nechoď sem!" šeptám.

Jde, naštěstí se jen dívá, nic neříká a já se připitoměle  usměji. Naštěstí jde dál. Ještě dva pejskaři a omdlím.

Začínám řešit prekérní situaci, buď na sebe narvu zpět ty šaty a prostě doma vystvětlím, že nejsem šetřivá, nebo prostě vyběhnu z auta a ty pitomý hadry z odpoledne si z kufru  v tom spodním prádle vyndám.

Třetí řešení vyhrává. Pracně na sebe rvu ty nový šaty znovu, lezu z auta a nadávám si , vyndavám z kufru tu pitomou ingelitku. Sedám zpět do auta a opakuji celý proces znovu: pracně sundat a pracně nandat...

Doma hraje v obýváku televize.

"Ahoooj" slyším příjemný hlas svého muže. V televizi běží fotbal, takže nezvedá vůbec oči, neotočí za mnou ani hlavu.  Procházím, absolutně bez problémů, skoro kolem něj, stačím si postavit v kuchyni ještě na večerní kávu a jdu dál do ložnice. Své nové šaty uklízím  do stříně. Fotbal končí ...prý za hodinu. //veseleškodolibý rozchechtaný smajlík//