...je název běžkařského okruhu bílé stopy u nás. Máme to za humny, takže když napadne hodně sněhu, není co řešit a jedeme.
Dnes jsme taky vyrazili. Mám skvělého muže. Nechává mě dospat, asi mě stále miluje a tak lezu z postele těsně před odjezdem. No co, čepice, nákrčník a brýle vše jistí. Takže žádný šminky, žádný česání. Kapučíno si kupuji cestou a zbytek, jako je teplý čaj do termosky, svačinka, navoskované lyže a náhradní rukavice i s platební kartou, kdyby, co kdyby, má můj muž.
Já se fakt mám. Včera jsem se mu řezala smíchy, když mu dorazily lyžařské brýle, něco jako ala svářeč. Dnes už vidím výhody a chci je taky. Díky tomu, že měl tu sílu a přesvědčil mě, dáváme trasu Ruského kola hned mezi prvními. Je mínus 5, začínají se vylupovat první paprsky sluníčka a vzhledem k tomu, že fakt fest nasněžilo, děda Mrazík z Mrazíku by dnes mohl klidně berli nechat doma.
To, jak je můj mužík skvěle vybavený a připravený snad na každou možnou situaci, která by nastala, si ale kompenzuje neustálým pérováním, nechci říct komandováním. Takže, buď mi funí za krk s heslem " Ali, stále ti chybí dlouhý skluz! Dlouhý skluz, ....dlouuuuhý skluz!" a přidává volume! Ignoruji, nereaguji, čekám, že ho to omrzí, ....neomrzí! Já jedu stále svůj styl. Nebo, což je lepší varianta mi uteče, ale pak se vrací .... pro mě, s druhým heslem "Kde se couráš?" On tedy neříká couráš, ale galantně, "Kde se kocháš?"
Dnes opět, vše, jak má být, nic nevynechává a tak i vyjíždíme mimo stopu. Sice mi slíbil Ruské kolo, ale zase zajíždí do lesa. Funím, trochu i vzteky, že se neptá...., prostě jede. Opět, jak říká on "romantika", opět, jak říkám já "nedobrovolné dobrodružství". Odpojuji se tedy také z luxusní stopy okruhu, a to směr les, směr nebezpečno. I když vím, že náš okruh je po žluté a ta modrá není zase až tak dobrá, jedu. Stále sjíždíme níž a níž. Divné ??!!!?? "Furt" níž a níž. Děsí mě ty modré ukazatele, na rozcestníku Liškárny byla žlutá. Modrá fakt není dobrá. No nic, frčíme. Maminka a můj muž mají vždycky pravdu. Když už frčíme dost dlouho a slyším svého muže, jak se vtipně ptá dvou dam, které míjíme, zda jedeme správně do "Pece pod Sněžkou"....haha..."vtipálek!"
Haha,... a všichni se smějí, a já taky. Stále tedy frčíme z kopce, kde je můj dlouhý skluz? Po chvíli, kdy už vidím silnici do nějaké vesnice, se začínám vymlouvat na čůrání a tajně si odchytávám další turisty. Neptám se na Pec, ale potichu šeptám " Točí se tahle běžecká trať zpět na Adolfov?" Zdravíme se "Áhoj"...., což taky nechápu, protože k horám vždy patřilo Skol a Ahoj na vodu. Jenže když jsem asi pátému, kolem projíždějícímu běžkaři, řekla "Dobrý den" a on mi odpověděl "Ahoj". Najela jsem na tykačku taky. Hoši byli fajn, stručně mi sdělili, že jdeme blbě! No blbě, všechny cesty asi nějak domů vedou, takže tahle asi třikrát přepojená z modré na červenou, z červené na modrou a pak možná naši žlutou taky. Poslední hláška, která za mnou byla slyšet...."Neboj, v půlce je otevřený kiosek."
Takže dlouhý skluz se dnes moc nekonal. Natrénovala jsem stromeček a plužení. Nechci se chlubit, ale občas mi zalehly uši z toho převýšení. Když jsem se "dostromečkovala" k poslednímu rozcestí, můj mužík už aktivně radil, rozmachoval se do dáli hůlkou ....Vypadalo to na nějaký dívčí kurz, každopádně ho baštily všechny, ptaly se kudy na Liškárnu. Zpocená, vyflusaná na krev, jsem hledala pod propocenou čepicí nevinný úsměv pro slečny, a to milující a oddané ženy, která je v civilu noblesní dámou a nic na tom nezmění ani dnešní zajížďka ,myslím, že ze mě lítaly přímo srdíčka štěstí. Dostala jsem za odměnu čaj a tatranku.
