Pyžámkový den

Znáte to také? Udělat si jednou za čas den - jen pro sebe. Věnovat se celý den jen sobě. Baštit bez ohledu na kila všechno, co milujete a dělat věci, které máte rádi a pokud možno, ten den nesundat vůbec pyžamo.

....tak přesně takový den jsem si naplánovala na sobotu. Manžel i syn měli odjet, společnost mi měla dělat jen moje čtrnáctiletá fena yorkshiera Casey. V pátek jsem se v práci málem strhla, pak rovnou na nákup a pošta nám přivezla novou matraci do postele.  Jediný, co mě drželo, byla "sobota". Ano, sobota!

Ráno si přispím, uklidím, vyperu, ....udělám si dobrou kávu...., napatlám si na obličej nějakou tu masku, oholím si nohy ...říkám si v pátek, když usínám a těším se. Na mrazáku mám krabici makronek a v lednici lahev lambrusca! Pokud možno nechci ten den potkat žádného člověka, pokud možno - nesundám ten den "pyžamo"!

Sobota:

Ráno si nepřispávám, manžel odjíždí na lyže a naše fena kňučí.  Dlouze a s velkým vysvětlováním, že se se brzy vrátí, se s ní loučí. Nepomáhá to! Když se zabouchnou dveře, začíná výt. Dvakrát si pro ni jdu a snažím se ji uspat u mě posteli. Vzdávám to.  Vstáváme - obě! Jdu  ji venčit, na pyžamo natahuji kalhoty a triko. Po půl hodině se vracíme  a já si připravuji voňavé preso. Pyžámkový den začíná. Pouštím si na desce Toma Jonese a vůbec mi nevadí, že ji musím otáčet. V obýváku už mi voní káva. Je mi hrozně fajn. Začínám měnit matrace, třídit špinavé prádlo a vůbec mi nevadí, že mám práci na celý den. Budu sama, užívat si - odpoledne si plánuji sednout s novou knížkou, od tří dávají skvělý americký film....co víc si přát.

V deset se vrací ze střelnice syn, trošku mě překvapuje, protože jsem byla v domnění, že pojede za svojí dívkou. No nic, říkám si - zaleze si do svého pokoje a já budu pokračovat ve svém pyžámkovém dni.

" V kolik pojedeš k té kamarádce?" ptá se mě syn kolem jedenácté hodiny dopoledne, kdy je stále z našeho bytu džungle, a já do ní báječně zapadám, zatím jsem se ještě neviděla v koupelně u zdrcadla. Jeden skřipec na čele, aby mi vlasy nepadaly do očí při práci, druhý na temeni. Kartáček na zuby jsem zatím taky ještě nepotkala - vostuda!

"Jak, ke kamarádce?" ptám se opatrně a stojím pro změnu u sporáku.

"Říkala jsi v týdnu, že pojedeš k nějaké kamarádce?"

"Jo?" začínám si vzpomínat, že jsem v dobrém rozmaru toho, že manžel odjel na hory přemýšlela o variantě, že půjdeme s kamarádkou do kina na právě běžící Lídu Bárovou. Jenže jsem si to do pátku rozmyslela a vyhrál "pyžámkový den". Jaksi jsem nepovažovala za nutné to synovi sdělovat. Proč taky, že ? No! A už mi to dochází! On potřebuje, abych vypadla z bytu!

" No, půjdeme na Erbenku a pak se u nás zastavíme na čaj!"  mi úplně v klidu sděluje syn.

"Aha!" chvíli jsem klidu i já. A pak mi to dochází. Dívám se na své dva skřipce na hlavě, tři hromady špinavého prádla v koupelně, pěkně roztříděno na praní. Rozebraná postel - přišla mi přeci ta matrace!

"V kolik?" hystericky se dotazuji syna! Je jedenáct!

"V jednu! Ale buď v klidu, my si dáme jen čaj!" stále v klidu odpovídá syn a já začínám být hysterická.

"Jen čaj!!!" .... To už je úplně jedno, jestli tady budou deset minut nebo tři hodiny. Ten bordel se musí prostě uklidit. Já se musím uklidit. Já se musím hlavně uklidnit. Já musím vyklidit byt!

Hystericky tedy začínám zvyšovat tempo, leje ze mě a mám pocit, že běžím maraton. Zakopávám o překážející Casey asi padesátkrát, ta tomu přihlíží a syn mě uklidňuje, že to s drbáním těch kachlíků v koupelně nemám přehánět. Volám své matce a skoro plačící se dotazuji, zda si k ní můžu přijít v klidu dokončit svůj pyžámkový den.

"Jedu šopovat do nákupního centra!" sděluje mi a na hlase je již znát, že svůj plán kvůli mě měnit nebude. Navrhuje mi jediné řešení, že pojedu s ní.

V půl jedné mám hotový úklid, který jsem neměla ani na vánoce. Z oken mě  syn zoufalou sundavá, že to fakt už ne. Sundávám skřipce, čistím si zuby, dopírá mi pračka, ale nestíhám už aviváž, vypínám ji tedy  a ty zbylé hromady házím zpět do koše na prádlo. Po sprše  pro změnu na sebe házím oblečení, poslední doprané oblečení věším na šňůry, myčka mi hlásí error. Ano, to jsem přesně potřebovala, vypínám ji taky a pádám pryč. Loučím se s filmem ve tři, loučím se s pyžámkem, lambruscem.....kávu, tu si dám u mamky, snad.

Kávu si dáváme až v obchodním centru, po třech hodinách a asi s milióny taštiček z různých butiků. Nakupovací maraton, který jsem vůbec neměla v plánu, vůbec ten den jsem neměla v plánu vypadnout mezi spoustu lidí. Zatím jsme střídavě okupovaly kabinky a vyzkoušely hromadu modelů. Matka vyřízeně vykřikovala z kabinek, že je tlustá, já vyřízená z toho, že už nemám přehled o stavu svého konta. Káva  byla zasloužená.

"Tu paní, která sedí u vedlejšího stolu znám, není z banky?" ptá se matka a já se otáčím  a sama ji s úsměvem zdravím.

"Ne mami, to je sestřička našeho psychiatra!" a začínáme se obě neskutečně smát.

V šest mi přichází smska, že můžu domů! No super, pomalu platíme, já skoro o pět tisíc  s lehčí kreditkou. Balíme naše taštičky a jedeme.

"Hele mami! To jsou oni!" hlásím. Když se blížíme k domu, potkáváme je líbající na chodníku.  Matka se stíhá ještě otočit, já bohužel řídím. Na první křižovatce házím smykem otočku a jedu zpět. Matka se chytá rukama za čelní sklo a huláká na mě, že jsem se asi zbláznila, že ji chci zabít. Dávám tedy ještě jedno kolečko, abych tu, kvůli které jsem dnes přišla o pyžámkový den, lépe viděla. Po druhé již projíždím pomaleji. Naštěstí nás nevidí. Já ano! Sem patří smajlík.

Doma si vybaluji svoje dárečky, vítá mě Casey a já se jí ptám, jaká  slečna je. Protože ta na rozdíl ode mě doma zůstat mohla. Škoda, že neumí mluvit. Moooc velká škoda. Za hodinu přichází i syn a slibuje mi, že  na oplátku večer vyvenčí. Super! Matka si bere svůj nový kabátek, kabelku a svetřík a vyráží pro změnu za svým přítelem.

"Byl by hřích, to dnes ještě nevyvenčit!" a odchází.

Beru si pyžámko, vytahuji z mrazáku svoje makronky a pouštím další várku praní. V jedenáct večer chci vejít do pokoje syna a upozornit ho na jeho slib. Tma!

No super, opět oblékám přes pyžámko kalhoty a triko a jdu venčit já. Taky v novém ohozu, byl by přeci hřích to dnes ještě nevyvenčit, vzpomínám na citaci své matky. Beru si nový kabát.  Venku potkávám dva podnapilé mladíky, kteří jdou od zastávky a slyším, jak se hlasitě baví. Cituji a rovnou se omlouvám za přesnou citaci:

"Ty vole, já bych tak někoho vojel!"

"Máš doma manželku, ne?"

"To není vono! Teď...teď bych si dal říct!".......ta diskuze se blíží a Casey se mi vyprazdňuje děsně dlouho. Hoši směřují ke mně, je půl dvanácté v noci a mně je zle. Bože!! Nenechám ji ani dočůrat, házím si kapuci svého nového kabátu přes hlavu a táhnu ji domů.....Skáče jako klokan!

Jo, byl to naprosto skvělý pyžámkový den, dojídám poslední makronky, a otevírám lahev lambrusca. Je půl jedný v noci a já ještě  otevírám i  knížku.

Co vy? Našli jste? Alespoň v jednom odstavci?