Když si pyšná matka prozpěvuje po ránu v koupelně Gaudeamus Igitur. když už týden loví ve skříni vhodný kostým a když vážení hábilisové jsou fakt vážení - je tu prostě poslední týden v červnu a ten je ve znamení státnic a promocí.
Ve čtyři ráno mě budí děsná bouřka, bože…! Plave mi kuchyň! A to dost! Příšerná vedra mě svedla nechat všechna okna dokořán. Kuchyň je na sever, kuchyň mi plave. Takže do pěti, elegantně, v noční košili vytírám kuchyň a začínám se modlit, aby přestalo „LEJT“.
Hamtám, captám, možná i cákám bosá v kuchyni, fááákt ve vodě. Ždímu podsedáky ze židlí, sbírám po zemi, co mi vítr rozfoukal . V předsíni se jen vyhýbám ramínku s kostýmkem a zakopávám o lodičky.
„Sakra!“
Po adrenalinové hoďce ulehám zpět do postele a poslouchám, jak déšť buší do parapetů. V devět začíná synovi promoce. Do devíti to určitě skončí….Že jo ?
Škola pořešila díky covidu letošní promoce a slavnostní události dost nestandardně. /fakt funící smajlík/
Venku! Tedy my venku, studenti uvnitř! Taky jsem se divila. Budeme tedy neosobně dětičky sledovat jen z plátna videoprojekce?
Slavnostní amfiteátr školy není krytý – lustruji si stránky školy.
Usínám. Na chvíli.
Stále prší, je půl osmé.
„Je nějaké náhradní řešení pro pozvané?“ ptá se syn do telefonu .
„Deštníky!“
Představa pyšných babiček a dědečků, ,jak si v lepším případě kapesníkem utírají mokré sedačky, v horším už jen stojí a celý ceremoniál se krčí pod deštníkem. Jediné přirovnání, které mě napadá je buď funus nebo hokejové utkání na plátně, někde u pivka na náměstí ?
Takže – funus se nekoná!
A hokej se prostě bude hrát u nás doma.
Pršet totiž nepřestává, už leje.
Místo kostýmku na sebe rvu džíny a letím nakoupit. Manžel sváží rodinu místo na slavnostní ceremoniál do školy, k nám do obýváku.
„Mám se malovat?“ lezu zpocená do sprchy, když jsem konečně rychle douklidila .
„Jsme tady!“ hlásí mi muž.
Chce se mi trošku plakat. Dojetím, vzteky?
„Všichni už mají kafe a dortíka?“ ptám se
Televize na on-line záznam připravena. V duchu tu s námi sedí snad i můj děda s babi. Byli by pyšní.
Jenže….on-line přenos nefachčí!
„Do pr**le !“ už se neudržím.
Tohle nebude na kafe, tohle bude na panáka. Jdu pro skleničky a začínám být dost sprostá.
„Chyba není na našem přijímači!“
Slyším nejdříve z obýváku svého muže, ale když se vracím s „rumíkem“, v televizi vidím studenty – v rouškách – , bože slavnostní nástup a famfáry..
Dojetím a vzteky ….tato kombinace slz stále trvá,hledám syna. Syna nevidím. Jediný kameraman dostal úkol zabírat jen slečny ? Proděkan při přísaze a předání diplomu nemá v seznamu jednu studentku?
„Asi to tak všechno má být!“ šeptám sama sobě.
Ale jo, jsem pyšná, máma!
Po ukončení slavnostního ceremoniálu se ještě jednou smutně otočím na svůj nažehlený kostým a jdu připravovat stůl na sváteční oběd. Mezitím dorazí syn a veškerá organizace dne už je jen na mě. Troufnu si říct, že se mi povedla líp, než ta školní.
Nakonec jsem se i do svátečního narvu a v našem malém pokoji si uděláme fotokoutek, který slibovala univerzita.
Navečer odpadám. Zítra si půjdu do práce odpočinout?
Narvu lednici zbytky, narvu myčku a slibuji si hodinku klimbáčka.
Po půl hodině mě budí divný kravál.
„Sekají teď večer?“ a zavírám okno. Ulehám dospat.
Jenže ten zvuk je stále stejný.
Přichází manžel z kuchyně.
„Zase plaveme!“
„Prosím???“ a jsem vzhůru.
Ano, opět mi plave kuchyň, ten zvuk jde z totálně narvaný myčky. Heká, trochu už i smrdí, jako přepálená elektrika.
„Nepřecpala jsi jí?“ ptá se opatrně manžel, když vidí ty hromady talířů od svíčkové, hrnce, talířky lžičky a skleničky….
„Přecpat myčku?“
„To jde?“
Každopádně jde všechno ven ve stavu, jako šlo dovnitř! Jedna velká prasárna. Zapínám se na program intenzivní mytí – velmi a jdu na to!
Manžel vytírá kuchyň…….
Gaudeamus igitur iuvenes dum sumus……
Inu synu!
Promoce sice promočená byla, to jo , i tak to stálo všechno za to a diplom máš „suchej“!!
