……příjemné, smutné či veselé, akční a plné emocí, …. černobílé i barevné….kreativní , bláznivé? S inspirací a intuicí, tolerancí a pochopením. Život je sled přítomných okamžiků.
Život je příliš důležitý, než aby se bral vážně…! Život je příliš krátký na to, aby se nebral vážně. Je plný proměn.
Jednu, naprosto bláznivou jsme si kdysi s kamarádkou nadělily k narozeninám. Máme je společně, v rozmezí několika dnů. Takže to byly proměny čtyřicátnic. Tak nějak jsme si obě přály, něco ve stylu padesátých let. Líčení, česání, vizážistka a konečné focení. Hrozně moc jsme se na to obě těšily, obě jsme stejně bláznivě praštěné. Někde jsem četla, že blázen je bohem inspirovaný, s velkými nápady a nadáním. Je podnikavý a snadno se nadchne pro nové projekty. Bláznivé projekty.
Dřív:
Ráno mě Jana nabírá autem před mým domem. Než se můžu posadit, musí Jana uklidit sedadlo spolujezdce. Po zemi se jí válí špinavé součástky. Klidně bych věřila, že je možné, že někde v autě i chybí. Jana totiž kontrolky v autě neřeší. Řeší jen to, kdy auto jede a kdy ne. Na dotaz, co je to za díl auta, který mám pod nohama, kroutí hlavou.
„Jak to mám vědět?“
„Tak proč to nevyhodíš?“
Po chvíli si sama odpovídám.
„Raději ne, viď?“
Co když ho někde cestou ještě použijeme. Nutím Janu zastavit na čerpací stanici. Nutně potřebuji ranní kávu, ale hlavně vím, že Jana musí dotankovat. Nevěřím totiž, že funguje kontrolka na nádrž. Přesně, dozvídám se.
„Nefunguje!“
Jana tankuje a já odcházím do obchodu. Když se mi otevřou dveře, zarážím se. Otáčím se k Janě.
„Já tam jít nemůžu!“ volám na ni.
Zase tolik jsem nekřičela, i tak Janě vypadává tankovací pistole z ruky. Sbírá ji ze země a vrací zpět do auta.
„Proč, proboha?“ bojuje s tankovací pistolí.
„Nejsem namalovaná!“
Jana se na mě nestíhá podívat, za to pán u vedlejšího stojanu se na mě otáčí. Nevěřícně otáčí.
„A to jako nebudeme mít kvůli tomu ranní kafe, jo?“ Rozčiluje se Jana a zavírá už nádrž svého auta.
„Chápeš to?“ snažím se jí vysvětlit situaci.
„ Jezdím sem běžně, v týdnu, oblečená do banky a hlavně nalíčenááá. Což je v mém věku už dost podstatný!“
„ Potkávám tu denně spoustu známých.“ dodávám
„Aha!“ Jana mě chápe. Řekla bych, že naprosto. Jedeme nenalíčené a skoro neučesané. Vizážistka nám vše zakázala.
„Měly jsme tankovat někde jinde. Někde mimo naše město!“ tiše dodávám.
Potkávám se se stále nechápajícím pohledem pána, který již také dotankoval. Toho zase chápu já. Zdá se, že nemůže uvěřit naší konverzaci. Jak by taky mohl, že? Je to muž. Možná nemůže uvěřit, ale nabízí a s úsměvem, že nám kávu zakoupí. Že nás na ni, za to ranní zpestření jeho návštěvy této čerpačky, zve. Jana jde zaplatit naftu a pán od vedle nese dva kelímky s kávou. Svými nenamalovanými ksichtíky- zdatných čtyřicátnic čarujeme nevinné, rádoby srdečně vděčné úsměvy.
\Odjíždíme.
Obě se stačíme v autě kávou polít, ale nikoho známého nepotkáváme a na focení přijíždíme dokonce o celou hodinu dřív. Asi, proto, jak jsme natěšené. Začíná pršet, máme fotit venku. Stále se těšíme. Líčí nás, češou nás, oblékají nás a fotíme. Fotíme v dešti na náměstí v Lounech. Je zima na kozačky, svetr a kožich. Fotíme v krásných letních šatičkách padesátých let, fotíme na náměstí s deštníkem alá Zuzana Norisová a Rebelové. Z aut, která projíždí lounským náměstím, vykukují zvídavé hlavičky a hledají filmové hvězdy. Náš štáb se skládá z osvětlovače, vizážistky, stylistky a fotografky. Ta hvězda jsem já. Jana je zabalená v dece a čeká na svoje focení. Řežeme se smíchy, klepe se zimou a syčíme sýýýr. Večer se vracíme domů. Stále prší. Jsme krásné, proměněné, nalíčené a načesané…krásně zmrzlé.
Říkám Janě: „Teď Jani, teď zastav na každé čerpací stanici – teď už jsme namalované – dáme si kávu!“
Trošku jinou proměnu jsem zažila před pár dny. Ta už tak veselá není.
Teď:
Miluji hezké prostředí. Nemusí být honosné, třpytit se. Vždycky si říkám, že důležitý ten člověk, který za něco stoji, než ten, kdo si dovoluje jen „věci“, které to něco stojí. A tak jsem si našla, kousek za Ústím, naprosto úžasnou kavárničku. Stylovou, krásně upravenou, čistou a s velmi příjemnou majitelkou. Srdeční záležitost. Okamžitě zapracoval první dojem. Celou kavárnu si paní majitelka vymazlila – sama- , žádný architekt, žádný vizážista. Stačilo navštívit pár obchůdku v province stylu a mít dobrý vkus. Bylo vidět, že tvořila s láskou. A její dítě tomu naprosto odpovídalo – kavárna v tomto stylu byla na světě. Dýchala. Neodolala jsem a jedno ze svých čtení pro své kamarádky a jejich kamarádky, jsem měla právě zde. Nelitovala jsem. Pár akcí – výstavy obrazů, prodejní módní přehlídky, naprosto úžasně zapadly do této krásné a vkusné kavárny. Prostředí pro přátelská setkání, pracovní schůzky, akce. Jana se tam naučila připravovat v klidu podklady před schůzkou s klientem. Internet - samozřejmostí. Před týdnem jsme se domlouvali s kolegou na kávě a právě padl typ na tuto kavárnu. S paní majitelkou se z nás po pár schůzkách staly přítelkyně a tak jsem jí moc fandila. Ráda jsem se k ní vracela a nevěřila tomu, když mi říkala se slzy v očích, že kavárnu bude muset zavřít. Tlak města je prý velký. Nevěřila jsem. Na tak krásnou kavárnu by mělo být město přece pyšné? Svým způsobem ji třeba i podpořit. Finance nemám zrovna na mysli. Jen mě zabolelo její vyprávění, jaký je tlak na to, aby neprosperovala. A teď. Bylo krásně, venku už měla být i zahrádka a na vynikající kávu od paní majitelky jsme se s kolegou moc těšili. Proměna rovná se v tomto případě zděšení. Oba stojíme před naší kavárnou, která už tam není. Velký nápis, který zakrýval kavárnu CAFÉ-BELLES ROSES, byl HERNA – BAR. Tak s touto proměnou už je možná město spokojeno.
Ano, jsem tak trošku blázen. Jsem si vědoma, toho, že dělám chyby, umím reagovat na kritiku šprýmem. Mám smysl pro humor a sebeironii, Dokážu udělat z tragédie komedii, ale ne z každé. Nadhled a klid přeji do nadcházejícího pracovního týdne všem.
Život je natolik krátký, abychom upadali do stereotypu. Poznávejme nová místa, nové lidi, zkoušejme nové věci.
P.S.
Milá Lenko, neztrácej hlavu a plň si své sny dále, ať jsou jakékoliv.
