Pospíchej pomalu…

…říká mi stále můj muž. Neříkala mi to ani maminka, ani babička. "Zmatkařství" máme totiž v genech. V genech mám i velkou dávku akčnosti, ta bohužel ani s věkem nestárne.

 V září jsem nastoupila do nové firmy. Rozhodla jsem se, že začnu hned od začátku „bez“. Bez zmatků, bez zbytečné akčnosti – prostě z rozvahou. Zapíšu se jako vnímavá, přemýšlivá dáma, která každou větu, kterou vypustí z úst – projede nejdříve minimálně třikrát mozkovým centrem. Všichni v okolí se mi smějou – že to prý nejde.

„A o čem pak budeš psát?“

Minimálně do deseti ... myslím  počítat, než něco udělám, řeknu! Říkám si! Rozhodnu se!

Odprezentovala jsem se celkem dobře. Sebekontrola v Praze na centrále vyšla !

Oukej!

Oukej trvá měsíc!

„Žádný vylitý kafe ve služebním autě či na poradě. Žádný pád. Žádný totální výlev mých emocí v rámci porad. Nemístní poznámka.  Titulování absolutně jiné osoby jiným jménem. Přilepená žvýkačka na hrnečku s kávou při jednání s nadřízeným….“

Zatím fakt nic!!!

Do pondělí!!!

V pondělí večer si v poklidu rodinné pohody pracuji na počítači. No,  večer, táhne asi tak na jedenáctou a já v  obývacím pokoji, abych to upřesnila – vypisuji knihu jízd. Ještě upřesňuji – že vedle mě sedí manžel a dívá se na televizi. Chápu ho. Divně se divá a vysvětluje mi, že to fakt už NE. To klepání prstíky do klávesnice  už fakt nedává. Dobrá, balím se a stěhuji se do kuchyně. Přenáším si svoji večerní kávu a „psst“ pracuji ještě – svoji dvojku vína. Abych si večerní atmosféru svého azylu vylepšila –zapálila jsem si na stole i dvě svíčky. /brzy budou vánoce, ne , já na svíčkách prostě ujíždím/

Začínám opět ťukat do noťasu, je mi fajn. Za chvíli budu hotova, dopiju dvojku, no možná dám ještě jednu na dobrou noc…a

…za noťasem mi začínají poletovat kousky čehosi černého… Odsunuji noťas, ale to už mi hoří veškeré bankovní prezentace! Bože ! Svíčky jsou ve skle, jenže stejně i když se „omylem“ samozřejmě, dostal jen jeden cíp nad hořící knot – chytnul.

„My hoříme!“ slyším za sebou manžela.

„Jo, hoříme!“

Plácám rukama po papírech a všechno házím do dřezu. Manžel okamžitě pouští vodu.

„Né!“ ...křičím já!

"Ale anó!" ...odpovídá manžel!

Jenže já měla   mezi papíry i účtenky od tankování, které jsou součástí  knihy jízd. Zachraňuji, co se dá! Nedá se!

Už teď vím, že budu ke knize jízd přikládat totálně ohořelé účtenky. Už teď vím, že jsem opět tam, kde jsem byla. Bude to kruté – žádat, aby mi je proplatili. Vysvětlovat, co se mi stalo – jako nováček, právě vyplňující si svoji první knihu jizd.

Chci volat druhý den šéfovi, co se mi stalo. Asi budu plakat - že jsem opět za debila. /omluvný smajlík

Jenže on jede k nám na Sever. Volá mi, že mě nabere v Ústí a vezme na poradu s sebou. Volá mi, že má pro mě dva bojové úkoly.

První je v pohodě – doladit ještě nějaká telefonní čísla. Druhý je celkem krutý – nominuji se v tu chvíli na asistenku. Pokecal si košili v autě a nutí mě „akčně„ „někde“ koupit – okamžitě – dává mi 15 minut , novou košili.

Škodolibost ženská - se ve mě projevuje....moje ohořelé účtenky versus pokecaná košile na poradě. /a tak i škodolibý smajlík

A tak už jen koktám:  Jakou? Neznám velikost? Materiál? Barvu?...

Doplňující údaje mi ubírají další minuty a já vyrážím do nejbližšího obchodu, samozřejmě hodného manažera! Akčně kupuji – dle instrukcí daného bojového úkolu - "košili". Až u pokladny si všímám ceny! Chvíli váhám – ale kupuji! Stíhám to super! Balím noťas, balím košili – cestou si kupuji kávu a do zpomalujícího auta šéfa už jen naskakuji. Vyrážíme směr porada do českých kopců – na Klíny.

Časově nám to vychází super, jen cestou přemýšlím, kde se chce převlíknout? Na místě je nemístné. Tam to nestihne. Ano, zastavujeme. Je něco pod nulou – ledovka. Šéf otevírá tašku s košilí a bruslí bez bruslí před autem. Slyším...

„Cože? Proboha kde toto bylo kupovaný?“

Jasně – je mi jasné, že mi cena neprojde. Vystupuji z auta, kde už se můj šéf vysvléká do půl těla. Taktně si dávám ruce před oči a snažím se omluvit svůj nákup. Ukecat cenu.

Asi něco jako - v tom smyslu, že je to kvalitní materiál a že on jako manažel si jinou košili prostě nezaslouží...A že mu prostě moc sluší.

Ano – sluší! Jenže je mu malá – říká tedy on! Sakra – brala jsem to přesně tak, jak řekl! Ne slim, velikost odpovídá, barva taky– bohužel ne tedy cena. Ale o té jsme se nebavili.

Ne, asistentku dělat nikdy nebudu! Rozhodně NE!

Chci to zachránit! Hlásím, že mám v kabelce krabičku poslední záchrany – ženy. Obsahuje šití, náhradní silonky, make-up….a pár spínacích špendlíků. Hlásím, že pár, ano pouze pár knoflíkových dírek, které se v určitých partiich rozjíždějí  - podšpendlím…..šéf předmnou útíká? Proč?

No – druhá varianta – náhradní a hodna již rozvážného počínání - počítání do deseti a projetí myšlenky mozkovým centrem je , že se prostě nadechne a vydechne až po své prezentaci a celou tu dobu si „nesedne“.

Nesedl si, nedýchal……dokonce mu košile ale moc slušela!

Cestou z porady jsem si tak říkala, že se prostě nezměním i když změním zaměstnavatele!

Všem super den a já se těším na své super čtení zítra v Teplicích.