Moje jorkšírka je můj nejupřímnější obdivovatel. Miluje mě, aniž četla mé knihy. Nikdo neocení genialitu mých slov více, než ona.
Casey, - tak se naše fenka jmenuje. Bylo sobotní dopoledne, byli jsme objednáni k manželovo rodičům na oběd. Vyběhla jsem rychle vyvenčit naší malou čubu. Po návratu, kdy vystupujeme z výtahu, otevírám dveře bytu a křičím směrem do bytu.
„Pacičky !“
To totiž u nás doma znamená, že než se já přezuji, NĚKDO utře psovi packy. Tak nějak jsem brala jako samozřejmost, že se toho někdo i v tuto chvíli ujal. Zavírám domovní dveře a ještě volám.
„Budu vařit kávu….“!
Uplynula asi hodina, vypili jsme kávu a začali se pomalu připravovat k odjezdu. Manžel byl první oblečený a tak začal s obojkem chodit po bytě a volat na psa. Pes nikde, začali jsme tedy hledat všichni, pes stále nikde. Začala jsem být dost nervózní, začala jsem se potit. Manžel i syn na mě vrhali vražedné pohledy. Hledali jsme už i na místech zcela nemožných. Stoupačky, toaleta, skříně….nic. Nechápala jsem. Kruci, přece jsem s ní přišla, měla jí na vodítku, ve výtahu se mnou byla. Ano byla……! Otevřela jsem dveře na chodbu a udělalo se mi špatně, došlo mi to! Došlo mi, že pes do bytu se mnou asi nedošel. Né asi, ale určitě. Pacičky taky nikdo neutíral. Stála jsem na chodbě vyřízená. Podívat se do výtahové šachty - šílela jsem strachy, hlavně ať tam neleží. Když ano, rozvede se se mnou muž. Sakra, vychovala jsem už dospělého syna a nedokážu se postarat o psa. To už jsem ale zvonila na matku o patro výš a hystericky se jí svěřovala. Do šachty se tedy podívala ona, pes tam nebyl. Naštěstí! Rozdělili jsme se tedy systematicky, část rodiny šla směrem nahoru a část směrem dolů po schodišti. Až u sklepa se krčila naše čuba. Naštěstí jsem ji našla já, naštěstí ji takto nenašel můj muž. Dnes už jsme doma ve stadiu, že pokud je manžel mimo domov a volá, vždy chce raději našeho miláčka přímo k telefonu. Chce ho slyšet alespoň funět, na znamení toho, že "žije"! Někdy, tedy skoro vždy jsem vděčna za to, že jen funí, že mu nemůže žalovat.
Moji prarodiče odsuplovali výchovu mě, následně východu mého syna a do třetice i mého psíka. Žila jsem s nimi společně celé své dětství v rodinném domě. Děda, poctivý, spravedlivý, ke kterému jsem vzhlížela a měla z něj velký respekt. Babička byla jedno velké srdíčko, otevřené, upřímné a dokázala dávat neskutečně lásky a pocitu zázemí. To vše si člověk uvědomuje, když je starší, moudrý. Pro mě krásný pár. Jako by v nich kolovala šlechtická krev, s takovou noblesou o sebe a dědu babička pečovala. Pravda je ale ta, že děda pocházel ze statku, z devíti dětí a z babičky rodiny udělala válka uprchlíky bez domova. Možná právě proto tak dbali na sobotní a nedělní procházky ve stylu pán a paní lékárníková – hezky sladěných kloboučků s kabelkou a dědovo béžového baloňáku , krásně zakleslých do sebe. Krásně se za nimi dívalo, když si tak odcházeli s patřičnou noblesou. Návraty však byly úplně v jiné. Pokaždé se na procházce pohádali. Důvod byl vždy velice vtipný a nepodstatný, vyústil však tak, že přijeli z procházky vlakem či autobusem každý sám a nabručený. Vydrželi spolu krásných 62 let.
Letmá vzpomínka na dědovo domácí práce ve mně budí i po tak dlouhé době příjemný úsměv. Pamatuji si, jak jako malá holka jsem byla svědkem toho, když děda vzal do ruky asi poprvé v životě vysavač. Byl to jeden z těch prvních elektrických vysavačů, které se u nás prodávaly. Nejprve měl problém zjistit, kam vůbec hadici zasunout, babička nebyla doma. Jako desetiletá jsem mu pomáhala a tak jsme společně našli otvor. Vysavač zapojili a děda vyluxoval celý byt. Já mu poctivě přendávala kusy nábytku a přenášela květináče. Když dorazila babička – žasla. Hadici jsme měli zasunutou, ale na druhé straně vysavače. Tehdy byl výfukový otvor stejný se sacím. Vůbec jsme si nevšimli, že vysáváme s opačným efektem. Tedy nevysáváme, ale vyfukujeme. A dokonce jsme měli pocit, že jsme skvěle odvedli práci a koberce jsou čisté.
Jeden podzimní den venčil i můj děda naši fenku, vzhledem k věku a pomalejším pohybům se naučil sundávat obojek a vodítko již ve výtahu, menší prostor mu umožňoval lépe odchytit psa. Odepnutí bylo tedy opět provedeno, výtah dojížděl do zvoleného patra. V tu chvíli přicházela k domu i babička, z nákupu. Vždy vše honí na poslední chvíli, ne nadarmo ji v mládí říkali Ela zmatkařka a tak u výtahu přešlapovala z nožky na nožku, něco jako pan učitel v Pelíšcích a netrpělivě držěla prst na tlačítku přivolání výtahu. Vidina toalety v 6.patře byla velikou úlevou. Scénka, jak z české komedie. Děda vychází pomalým tempem z výtahu, pomalým tempem vytahuje klíče od bytu z kapsy a pomalým tempem se otáčí zpět k psovi, nestíhá však přidržet dveře výtahu , ty se zavírají, výtah odjíždí, zlomek okamžiku – a je fuč – i s naší fenkou. Sama zatím ve výtahu nejela, asi to tedy i pro ni byl šok. Děda, slabší na srdce přidržujíc již jen vodítko od psa, začal volat do výtahové šachty :
„Ujél mi pes!“
To však do přízemí slyšet nebylo. A tak babička, která počítala už opravdu vteřiny, možná už ani nepočítala, jen syčela, aby vydržela, aby se nepočůrala – otevřela rychle dveře výtahu. A!! V tu chvíli na ní vyskočila Casey. Radost našeho psa, že vidí osobu blízkou, údiv, úlek babičky - udělaly své - prostě to už na toaletu nestihla.
Tento příběh je již starý pár let, děda už bohužel nežjie a po dalším příběhu dnes už náš pejsek nemá odvahu chodit ani s babičkou.. Naposledy jsme museli na chalupu volat místní policii. Když mi matka v šest večer volala, že se babička nevrátila z procházky, na kterou odešla odpoledne, byla jsem ještě v klidu. Občas se stávalo, že nám po návratu vyprávěla, že byla v Liberci, v Praze nebo v Plzni, zda tam opravdu byla, těžko říct. Má dráhu zadarmo a tak jí to prostě věříme. Ale když mi moje matka volala znovu v půl deváté večer, kdy se začalo stmívat s tím, že má s sebou i psa a ještě stále nedorazila, začala jsem mít obavy. Okolí naší chalupy je plné lesů a představa, že si to opravdu namířila mimo cestu, mimo chalupy nás začala děsit všechny. A tak jsme se sbalili a vyrazili kolem desáté na chalupu. Máme to asi 40 km a tak, když jsme dojížděli –vítaly nás již majáčky policie. Nasazený psovod, akce jak z televizní kriminálky. Projížděli jsme autem lesní cesty, z okna vykřikovali její jméno, jméno psa a baterkou prohlíželi tmavé zákoutí lesů. Nakonec se našla, našel ji samozřejmě psovod. Náš pes byl zcela vyčerpán, jak psychicky, tak fyzicky. Byl obalen vrstvou listí a jehličí. Pohled to byl famozní, pes se neuroticky klepal, matka na schodech kouřila jednu cigaretu od druhé a v policejním voze seděla naše babička, nafouklá, opírajíc se o hůl, lehce poklepávajíc s tím, že tedy vůbec nechápe, co tu hrajeme za divadlo.
"Šla jsem se jen na chvilku projít a domů bych trefila." lamentovala.
Nebyla jsem ji schopna po tom, co ona vynadala nám, včetně policie, už cokoliv říct. Dali jsme si všichni kávu a někdy po půlnoci se vrátili domů. Druhý den babička vstala do krásného slunečného rána a to, co se stalo vůbec nevěděla. Dnes, když ji to připomenu, tak mi tvrdí: „Kecáš!!“.
Babička ještě jednou - naposledy venčila našeho psa a pak už jsme to vzdali. To se přihodila podobná příhoda, jako dědovi. Opět pomalé pohyby stařenky ve výtahu, ale bohužel pomalé pohyby i psa. S tím, že odjížděla směrem dolů, naštěstí. Protože tentokrát, když zmačkla tlačítko směrem do přízemí, pes byl sice na vodítku, ale venku. Výtah se rozjel, vodítko se rychlým tempem začalo odvíjet, babička mačkala všechno, co se ve výtahu zmáčknout dalo, ale jela. Jediné štěstí, že když už se vodítko v celé své délce napnulo – ruplo. Pes byl v šestém patře přiškrcen u dveří výtahu. Babička měla zbytek vodítka v ruce a v přízemí. Nedomýšlela jsem ani, kdyby se jí to stalo po návratu z procházky a jela směrem nahoru, to by přiškrcený pejsek vysel také u dveří výtahu, ale v horní části, a asi ne přiškrcen, ale uškrcen. Od té doby babička již opravdu nevenčí.
Poslední v řadě pomluv na našeho psa je manžel. V pátek luxoval, musím přiznat, že on jediný luxuje z nás nejpečlivěji. Také mu to neustále říkám, tím ho bohužel nemotivuji k lepším a lepším výsledkům, ale k tomu, že nám se synem nadává, že my to flákáme. V sobotu ráno, když nás v posteli začala budit Caesyna, zavanula jakási vůně, podezřele voněl asi náš pes. Začali jsme zjišťovat, co to je. Ve finále jsem očmuchávala už cokoliv. Ta těžká vůně byla něco jako „živé květy“ . Po každém proběhnutí psa bytem, vůně zesílila…. Ano, zjistili jsme, že nám takto zapáchá vůní čehosi opravdu náš pes. To už můj muž - alergik, začal prskat. Tragédie - jeho mazlík se k němu nemohl přiblížit – ta vůně byla fakt příšerná. První praní psa nic nezmohlo – maximálně pěnil, druhé taky nic. Zdroj této nelibé vůně jsme nemohli najít, myšlenky, že se nám venku vyválí v prvním lejnu, které potká -děsivé. A najednou jsem na to přišla. V předsíni, hned u vchodových dveří mám v zásuvce ambi-pur. Vůni za 140 Kč, která má vydržet 3 týdny, byla nová, byla zasunuta obráceně a byla již prázdná.Okamžitě mi to sepnulo. Manžel včera luxoval a zásuvku potřeboval. Bohužel následně zasunul, ale obráceně. Představa, že můj pes teď plně zastoupí flakon za 140 Kč a bude jako ozon tři týdny osvěžovat vzduch v celém bytě mě opravdu pobavila. Spíš jsem nechápala tu naší čubu, která si našla v noci zrovna flek na spaní přímo pod kapajícím osvěžovačem a pěkně se v tom vyválela.
Jenže, nemít ji ,mého malého Ambi-purka, nemám své příběhy.
