Život je sled přítomných okamžiků, to jsem už ale někde psala. Proč se někam hnát, proč se v něčem topit, jakákoliv současná aktivita je příjemný adrenalin. A pro mě to platí obzvlášť!
Na roční preventivní prohlídce štítné žlázy mě postavili na váhu. Omdlela jsem!! Ohromnými, hnusnými a tučnými číslicemi na mě červeně řvala „moje“ váha. Ani pod omluvou lékařky, že je přece rouškové období kynutí, se mi neudělalo líp. Představa, že tolik můžou třeba vážit tuny vrásek, kterých mi teď po padesátce přibývá ?.....NO, a ne? Ani tím, si to neomluvím? Oprášila jsem tedy boty na běhání, našla starou bejsbolku, našla hlavně po tolika letech odvahu a odjela na stezku - běhat. Kšilt naražený hodně do čela, maskovací sluneční brýle a u krku volně rouška. Identifikace mé osoby – nemožná. Během půl hodiny promočená potem, flekatá s přípravou na infarkt, ale spokojená. I nohy se mi podlamovaly „spokojeností“, že jsem si při přezouvání bot musela sednout až do kufru auta. Adrenalin pak byl, se z něj po přezutí zase dostat ven. Cestou domů - nepoznal mě soused, nepoznala mě matka, vnuk ani snacha. Je to dobrý, můžu se chodit ničit. Doma jsem při večerním štrachání objevila starý mobil, ten, který jsem někdy před deseti lety na běhání vozila. Nabušený možná i třiceti alby dobrý muziky – nostalgie! Skvělý, říkám si. Takže místo zpívání ptáčků a šplouchání vody / běhám podél řeky/, budu teď poslouchat muziku. Problém ale stejně nastal, sluchátka! Starý telefon stávkoval a spárovat se s novými prostě odmítnul. Varianta, že budu vyřvávat ne do sluchátek, ale rovnou do éteru mi byla zamítnuta. Kým? Mým svědomím. V rámci dopoledních pracovních schůzek jsem objížděla i prodejny s příslušenstvím k mobilům. Všem jsem svědomitě ukazovala můj úlovek - historický unikát. „No tak? Pasuje mi ke ksichtu!“ Společně, většinou s mladými a trpělivými prodavači, jsme hledali, i po skladech, stará.., zapomenutá…, obyčejná sluchátka. Jedna se našla! Podařilo se, vyzkoušelo se, zaplatilo se a jelo se! Telefon i s novými sluchátky jsem hodila do kabelky a odjela na pracovní schůzku. …..Sedím na pracovní schůzce, během které slyším tlumenou, decentní hudbu. Já i ostatní si kontrolujeme mobilní telefony. Pohledy si navzájem říkáme „Já Nic“. Dívám se do vedlejší kanceláře. Tam taky Nic. „Tak asi něco z venku!“ vzdáváme se hledat zdroj. Přeci jen je to opravdu velmi tlumeně. Jedu v autě, poslouchám zajímavý rozhovor Radiožurnálu a opět slyším tlumenou, decentní hudbu. Zkouším vypnout a zapnout rádio, Jsem přepracovaná, jsem magor? Opět si prohlížím svůj mobil, žádný hovor, nic….. Kupuji si na benzínce kafe, stojím a poslouchám. Lidé se dívají, co poslouchám. Lidi, já nevím! „Zase!!“ „Bože, kdy to skončí!“ Sedám zpět do auta a pouštím si hodně nahlas Lucku Výbornou a jejího hosta. Soustředím se na Lucku, na hosta, na cestu a dopravní situaci, ….přestávám vnímat „tlumenou, decentní hudbu“… Večer mě upozorňuje můj muž, že nám v šatně něco vrčí. „Vrčí?“ ptám se už vyřízená. Vzteky vysypávám celý obsah své kabelky. Do háje! D-o-p-o-l-e-d-n-e! Ano dopoledne, jsem po odzkoušení sluchátek prostě ve svém nově objeveném, běžeckém mobilu zapomněla vypnout přehrávání. Vypadla jsem z prodejny a můj svalnatý, běžecký mobil mě nezklamal, jel do roztrhání baterie,…. jel celý den…. Ne nejsem blázen, který už má slyšiny, jsem normální běžec středního věku, který si perfektně rozchodil starý telefon. Možná, možná ale raději občas budu běhati i při zpěvu ptáku, jako teď… Všem prima den!!!
