Sedíme v kuchyni. Já a moje matka. Věkové skóre 50:73. Obě po antibiotikách. Já s čajem a medem, máma s kávou a panákem kvalitního rumu.
"Máš příšerně špinavý okna!" dívá do sluníčka, přes okno mé kuchyně.
"Ano, mám!" dívám se taky a vidím neskutečně špinavé okno.
Jsem po příšerné chřipce, dobírám antibiotika a vůbec mě nezajímá, že na zítřejší oslavu svých padesátin nebudu mít omytá okna.
"Takhle zaprasený okna nemůžeš nechat!"
"Můžu!"
Matka dobírá antibiotika a je po zánětu slinné žlázy. Je vyřízená z toho, že její padesátiletá dcera bude mít zítra na oslavě spoustu lidí a má zaprasený okna.
Končím téma tím, že je mýt nebudu! Stáhnu žaluzie! Tečka.
Dopíjíme a já už jen sleduji nervozitu své matky.
Druhý den vláčím tašky s nákupem od auta a nevěřím svým očím. V ložnici mám komplet otevřené okno, na parapetu žlutý kyblíček a vedle něj stojí, lehce vlaje moje matka.
Klíče od mého bytu jí zůstaly z doby venčení psa. Vůbec neřeší, že jsem přišla domů. Poletuje po bytě, vlaje. Je tu zima, příšerný průvan. Já nemluvím. Zírám. Tedy chování mé matky už mě nemůže nikdy překvapit. Ale tohle? Zase? /smajlík, vzteky modrý
"Nezlob se na mě, ale ve svém věku by jsi si už měla umět umýt okna!" začíná komunikaci matka.
"Dobrala jsi stejně jako já před pár dny antibiotika!" snažím se bránit.
"Myješ jen skla? Co rámy?" jede si svoji matka.
Drhne mi okna, lítá po bytě s tím svým žlutým kyblíčkem a nadává mi, že neumím umýt okna. Ukazuje mi černý hard po utření rámů.
Rána!
Průvanem se mi zabouchne okno v kuchyni. Komplet celý závěs zůstává venku. Komplet celý, můj vystylovaný závěs! Aranžmá v prdeli! /pardon smajlík
Obě se na sebe podíváme a já jdu zavřít okno v ložnici, obýváku......a otevírám okno v kuchyni.
Okno v kuchyni je čisté, tedy půl okno, co stihla matka umýt. Závěs černý od mazu z mechaniky zavírání okna. Sice je mám jako prase, ale manžel je pravidelně udržuje. Závěs je na třech místech protržený.
Ani jedna z nás nemluví. Matka vyplachuje svůj žlutý kyblíček a tiše dodává.
"Ani pořádný hadr na mytí tu nemáš!"
Já stále nemluvím, jen mi skřípou zuby. Asi je to slyšet.
Matka uraženě odchází. Kyblíček a hadřík si bere s sebou.
Okno rozmyté, závěs špinavý a děravý. Zatahuji žaluzie, jdu připravit oslavu.
Nikdo si nevšiml umytých oken, nikdo mi je nepochválil, nikdo si nevšiml protržených závěsů. Nikdo se neptal. Padaly panáky. /smajlík s palcem nahoru
Druhý den ráno.
Manžel se mě snaží ukecat na běžky. Něco bručím v posteli. Odchází sám.
Už jsi vzpomínám.
"Já dnes budu spinkat!" otáčím se na bok a slastně odpočívám po svých narozeninách.
Bouchly dveře!
Zvonek!
"Bože, co jsi si zapomněl?!" jdu otevřít a vracím se do postele.
Do ložnice za mnou kráčí matka. Pytlík s ledem na tváři. Už není nafouklá, je pro změnu nateklá.
Během deseti minut odjíždíme do nemocnice.
ORL, rentgen, ORL, chirurgie.....evidentně matce antibiotika, v kombinaci s okny nezabraly.
Po třech hodinách utrpení se vracíme domů. Matku mi vrátili. Vypadá, jako kosmonaut. Je vyřízená. Já taky.
Je mi jí líto! Mám dokonce slzičky v očích, když řídím. Matka vzdychá. Hladím ji a jedeme domů.
"Domyla jsi si to okno?" zní první věta. Těžce se jí mluví, slinná žláza je na drénu a musí pěkně bolet.
"Ne!"
"Mami, vopovaž se!"
p.s. jasně, že jí klíče od svého bytu neseberu, prostě si domyji to okno.......
