Nehledejte v mém blogu složitosti, podtext či jakýkoliv úmysl na něco upozornit. Snažím se začlenit mezi ostatní blogery především odlehčenými a vtipnými články. Občas nám totiž chybí, abychom se usmáli „ jen tak“.
Jo, a víte, že budou brzy vánoce. Ne? Já už ano! /mrkající smajlík/
Dnes jsem totiž v tom největším vedru, kdy mi šlape klimatizace doma i v autě jako ďas, našla v superrmarketu prvního čokoládového Mikuláše. A tak si říkám, jak je úsměvné, že v žabkách, tílku a upocených vlasech, prostě v tomhle vedru, se pozastavuji nad mikulášskou nadílkou.
Já vánoční svátky ale miluji. Těšení na Ježíška tedy obzvlášť. Jen ne tak „brzy“! /smutný smajlík/.Mám pak totiž pocit, že žijeme moc rychle. Těšit se tři měsíce předem, to fakt nedám, to se nedá vydržet.
Ježíš Ježíšků, to fakt nechci, ne!
Jako malá jsem začala vnímat blížící se vánoční svátky až s prvním sněhem. S první reklamou v televizi někdy možná začátkem listopadu.Za paní hlasatelkou se objevila větvička jehličí. První vyzdobené výlohy v obchodech, až s první adventní sobotou. Nostalgicky si vybavuji, jak jsme kapra mívali pár dnů před Štědrým dnem doma ve vaně. Kde jsme se do té doby koupali, si nepamatuji, jen to, že mě strýc s otcem nutili kapra pusinkovat. Seděla jsem, možná tak pětiletá, v naší studené koupelně u vany a divila se, proč ten kapr špulí pusu.
„To když kapřík vidí hezkou malou holčičku, chce od ní pusu!“
Řezal se smíchy můj otec se strýcem. Kapra mi tedy z vany vyndali a přesně ve chvíli, kdy přišla do koupelny moje matka, jsem se já s kaprem už líbala. Jenže on jim to ten kapr pěkně vrátil. V kuchyni u babičky se již zabitý probral – oživnul. A to pak bylo jak z toho nejhoršího krváku od Tarantina. Krev stříkala po celé kuchyni a kapr střídavě lítal po zemi a po stropě. Když pak dorazila i teta s bratrancem. Bratranec vytřeštil oči a omdlel. Když se po podání asi pátého mokrého kapesníku probral, při pohledu na kapříka zkolaboval znovu. Jeho vytřeštěné oči vidím ještě dnes. Jednou rukou si přidržoval mokrý kapesník na hlavě a druhou rukou si už nasazoval své dioptrické brýle. Já už si ale hrála a babička s tetou vytíraly to rudé peklo kuchyně . Jenže já si hrávala nezvykle. V kočárku jsem místo panenky vozila plyšovou opici a strašně se zlobila, když mi děda říkával: „Paní, vy ale máte chlupaté dítě!“
Jindy jsem tam měla živou kočku, naše psy jsem pravidelně oblékala do babičky svršků a ti v tom pak běhali po zahradě. No a teď jsem si hrála na zubařku. Ufiknutou hlavu kapříka jsem si pěkně postavila na linku proti sobě. Pěkně, jako by byla v zubařském křesle. Hubu měl kapr otevřenou a tak coby zubní lékařka jsem začala. Moje fantazie byla už v útlém věku bezmezná. Jako vrtačku jsem měla prskavku, ostatní nástroje nahradili párátka, špejle, co bylo doma. Já vrtala, trhala, bratranec konečně srovnal své brýle na očích a když mě viděl v akci, omdlel znovu.
Trošku jsem se s myšlenkou vánoc zasnila. Na komentář svého muže, když si teď dává pivko na rozpálené terase naší chaty, tedy neodpovídám.
„Víš, že už za tři měsíce je „zase“ Nový rok?“
Ne, není to věkem, je to stylem současného života, že stále žijeme moc kvapem a v předstihu. Život se má prožít , ne přežít nebo odžít. Chápu, že myslet za budoucnost se musí, ale není to až moc?
Skáču do bazénu a čokoládového Mikuláše si koupím až v prosinci.
