Ráno jsem se málem počurala smíchy, když jsem uslyšela tento super "žblebt" moderátorky v rádiu.Asi chtěla říci něco ve smyslu "Nic moc!" nebo tak něco. Výbuchy smíchu byly slyšet i v rádiu, okamžitě střih a začala běžet písnička.
Takové starty do nového dne miluji. Hned se mi líp kouká na svět. Tak nějak mile a vesele. Kouzelná moderátorka mi dokázala v momentě vykouzlit kouzelný smích v ranní mlze a cestou do práce.
Pátek 13tého byl minulý týden. Já ho měla včera. Nepustila jsem si ráno v autě stejnou stanici, stejnou moderátorku, jako dnes. Chyba.
Ranní rychlý nákup ovoce a pití se nějak zvrtnul. Plný obchod lidí. Aha, říkám si, tak to bylo asi zase něco zajímavého v letáku. Určitě. Jediná já stojím v sedm hodin ráno se síťkou pomerančů a citronů, jednou lahví vody u pokladny. Zbytek lidí už je se spoustou zajímavých svršků, pantoflíčků, univerzálních pomocníků do domácnosti. Problém! Moje pomeranče nejdou načíst. Nervózní prodavačka zkouší několikátý pokus a stále "nič". Za mnou stojí další nervózní člověk, který drží dva páry pánských pantoflí v ruce a poklepává s nimi.
"Budete si je určitě brát?" ptá se prodavačka a v očích vidím - nech je tu a běž!
"Ano!" odpovídám a už začínám mít strach, zda nedostanu jednu za ucho pantoflem. Kruci, vždyť tu kvůli nim stojím tu frontu, ne? Chvíle napětí, prodavačka odchází. Potím krev a bojím se podívat za sebe. Za chvíli se vrací s jiným sáčkem, který konečně načte a já utíkám pryč. Ne, není pátek 13tého.
Odjíždím na pracovní schůzku do druhého města. Na schůzce nikdo není. Je mi zima, prší, balím se do kabátu a musím hrozně čůrat. Do telefonu se mi moc omlouvá můj klient, ano, spletl se. Čas souhlasí, jen na mě čeká v mém městě a před mojí kanceláří. Vracím se zpět. Je pondělí 16tého - sakra.
V kapse nacházím balíček žvýkaček. Řídím levou rukou a pravou se snažím rozbalit žvýkačky. Jsem nervózní, ale už žvýkám. Snažím se jet bezpečně, ale dostatečně rychle, klient čeká. Divná pachuť v ústech, zvedá se mi žaludek a já zvedám obal žvýkaček. Nic zvláštního? Žvýkám dál. Dál to nejde . Otevírám okno, dochází mi to. Ten kabát jsem prala.....ještě voní. Ty žvýkačky jsou vypraný!! No dobrý. Obal to vydržel i tvar žvýkaček. Jen ta divná chuť aviváže a prášku na praní - ta to prozradila. Už jste někdy žvýkali vypranou žvýkačku? Ne? Není pátek, ani 13tého.
Schůzku nakonec s klientem máme v mé kanceláři. Myslím si, že mám za tento den už vybráno. Ne! Odpoledne, na kancelářské židli, přistrkuji se ke stolu s počítačem. Ujíždí mi nohy, vyzouvá se lodička. Židle, ač na kolečkách zůstává na místě a já si bradou stihnu "lehce ťuknout" o stůl. Ano mám štěstí, že jsem zrovna nepila třeba kávu. Protože jsem komplet pod stolem. Končím den - pod stolem!! Ne třináctého a ne pátek.
A teď - teď je to úterý. Dnes se skvělou moderátorkou. Ještě teď slyším ten její úžasný "překec". Opět si kupuji na sedmou hodinu ranní ovoce a pití. Dnes i bylinky. Opět už stojím ve frontě u pokladny. Za mnou opět starší pan, dnes bez pantoflíčků. Usmívá se na mě, tlačí před sebou svůj nákup a začíná mně!!! ano mně pomáhat s mými věcmi, které držím různě v rukou, pod pažím a skoro i v zubech. Kouzelný dědeček, jiný, než ten včera. Ptá se na bylinky, já už se také usmívám, zpomaluji tempo. Impuls do krásného dne mi dnes dalo "...nič moč" a tento dědeček.
Odvážím auto na běžný servis. Usmívám se i na majitele servisu. Chce po mě techničák. Ano malý technický, který má mít každý řidič vždy u sebe.
"Jasně!" a tahám z peněženky svůj technický průkaz.
Jasně, vždyť už není 16tého pondělí. Z peněženky tahám technický průkaz manžela. Čekáme s majitelem servisu na mého muže. Ano až dorazí i manžel do servisu. Já mu dávám jeho technický průkaz a on mě můj.
Je už úterý, je už 17tého!!
Všem krásný a pohodový den. Protože říkat, že je "nic moc" je blbost. V zásadě je to vlastně pravda.
..."nič moč!" je lepší.
