Naše první, společná noc….

….ze které jsem byla vyplašená a na to, že jsem přes třicet let vdaná a mám lehce po padesátce, fůru zkušeností, tak i pěkně nervózní, …nojo, no, „poprvé“.

Neskutečně ho miluji a tak jsem už den předtím pořádně nespala. Dopoledne povlíkla, nakoupila dobrý papů a jak zpívají Mandrage, ….měla jsem do břicha motýly. Odpoledne jsem ještě poklidila, vydrbala koupelnu a čekala. Udělala jsem si lehký kafe a hypnotizovala hodiny. Pak to přišlo, zazvonil zvonek! Málem jsem se přerazila o předložku v předsíni, doletěla bez pantofle ke dveřím, ale s veškerou noblesou a klidem „otevřela“! S kamennou tváří vkráčel dovnitř. Absolutně v klidu a na rozdíl ode mě bez sebemenšího náznaku nervozity. „ Suverén!“ Dokráčel až do obývacího pokoje, kde odhodil svůj stylový batoh / asi s pyžamem / ….šibalský smajlík. Hodil na mě odměřený pohled a rovnou sáhnul po ovladači od televize…… „Ani pusu mi nedal!“ ……. Otáčím se ke dveřím, kde mi snacha dává poslední rady, jak přežít noc. „Bačkůrky a pyžámko má v batůžku!“ je poslední věta, než se za ní zavřou dveře a je to jen na nás. Evidentně je stále ve větší pohodě, než já. Je mu rok a půl a už by mě na ty krásný oči sbalil. Snažím se ho zabavit tak, aby si nevzpomněl, že tu není máma. Přece jen je to poprvé. Stavíme, čteme, stavíme, čteme,….pak i tančíme. Děda by nás asi zabil, dostali jsme nařízeno kopat do míče a ne tančit. Večeři dáváme s večerníčkem. Paráda, zrovna běží klasika – Bob a Bobek. Uvědomuji si, že jsem večerníček neviděla možná třicet let. Koupání dáváme taky bez defektu. Začínám si věřit! Jen se mi nějak moc mydlí, máme pěnu všude. Stále se mydlí a stále je víc a víc pěny. Absolvuji vlastně koupání už s ním, jen já jsem oblečená. Zuby si už také čistíme společně, i s pěnou z koupání. No A TEĎ ! Teď to nejdůležitější z večera. Uspat, tak, aby nepřišel pan Stýskáček po mamince. V osm zaleháme, v osm deset spíme. , Nevěřím!!!! Ne, nepůjdu si pustit televizi, mýt nádobí nebo žehlit. Ležím vedle něj a slyším, jak krásně oddychuje. Bezbranně ruce pod hlavou, jako správný chlap. Beru si pyžamo, decentně zapínám lampičku a jdu si vedle něj číst. Klid, neskutečný klid. Bez televize, bez rádia. Klid. V osm večer jsem ještě nikdy v posteli, připravená ke spánku v pyžamu nebyla. Nebo si to alespoň nepamatuji. V deset zhasínám, jdu spát. Oddychujeme už stereo. ………… Ve dvě mě budí brumlání. V obrysu světla vidím, jak sedí na posteli. AHA! Takže teď to začne, …zjistí, že neví, kde je, že není doma, řekne slovo „máma“ a jsme v háji. Rozsvěcuji lampičku a už vidím jeho vykulený očka. Právě začíná scéna z filmu Tootsie, kdy Dustin Hoffman hlídal Jessice přes noc dceru, lidi tenkrát v kině dvacet minut řvali smíchy. Odchází mi do koupelny. Jdu za ním. Paráda, máme pravé poledne, takže se jdeme napít a rozsvěcíme i v kuchyni. Asi chce přebalit, to už jsme probraný oba dokonale. Takže vyprávíme pohádky, počítáme plyšáky, opět odcházíme do koupelny…“Ne, teď se opravdu už pěnovat nebudeme!“ Začínám ho nosit, třeba usne na ruce. Když mám pocit, že se chvíli nehýbe, opatrně jdu k velkému zrcadlu v ložnici a otáčím se, abych se mu podívala do obličeje na mém rameni. Usměje se a ukáže na mě prstem. Takže prd. Chodíme dál, v půl čtvrté znovu přebalujeme. Ve čtyři usínáme. Nechápu jak, ale já mám pod hlavou peřinu a on leží napříč postele a přikrytý polštářem. Ale spíme! ……… Ráno nás budí sluníčko a ptáčkové v půl osmé. Opět s úsměvem a bez breku, se na mě usmívají jeho krásné oči. V půl deváté přichází syn a snacha s koblížky k snídani. Vařím kávu. Naše první společná noc byla super. Budu na ni vždy vzpomínat. Milovala jsem spát u babičky. Jak to šlo, utíkala jsem k ní. Doufám, že můj vnuk neporuší tradici.