....mi začíná dovolená. Tentokrát si ji představuji odpočinkovou, hlásí vedra. Balím tři knížky a kupuji si nové nafukovací lehátko do bazénu. Co víc si přát, ne?
Pondělí!
Na chalupě. Konečně. Na samotě a v lese. Rozbíjí to jen to, že mi cestou šutr z nákladního auta rozbíjí čelní sklo a tak se otáčím a jedu zpět do města. V servisu škemrám o expres výměnu, protože mám přece dovolenou. Naštěstí se mladíkovi zželelo uplakané paní, sklo je skladem a tak odpoledne odjíždím znovu směr chalupa.
Konečně bude ten zasloužený klid, říkám si a vybaluji nové lehátko, knížky a spoustu dobrot.
Úterý!
Volá syn, že se zastaví.
„Dnes?“ dívím se a argumentuji tím, že nemám ještě ani nafouknuté lehátko. Manžel si nestíhá obléct montérky.
Během půl hodiny vítáme syna s jeho přítelkyní. Rychlá káva a než si stačím sednout, dostávám do ruky úžasnou taštičku. Svátek? Narozeniny? Den matek? Ne, nic takového nehrozí. V taštičce se válí fotka z ultrazvuku.
„Vyhlásím dnes den babiček?“ ptám se. Zapomínám, že chci nafukovat lehátko. Emoce, emoce, emoce.
Je večer, bilancuji, o tom jak život neskutečně rychle běží a že bych chtěla spoustu příběhů na chvíli vrátit. Můj „malý“ syn bude velkým otcem. Opět emoce, emoce, bilancuji, bilancuji….. a sahám v koupelně po odličovači. Pozoruji se v zrcadle, namáčím tampon a snažím se z oka dostat řasenku. Zarazí mě až úplně rudý tampon.
„Co to ksakru je? Krev? Pane bože!“
Zrcadlo, tampon, oko, ….dochází mi to!
Odlakovač!!!
„Kruci, sáhla jsem vedle!“ hystericky sama na sebe křičím.
Jenže já už si stihla odlakovat celé jedno oko. Panebože! Ta rudá barva je jen můj lak z nehtů? Rychle hledám na lahvičce popis: s acetonem nebo bez! Modlím se a začíná mi vše padat z ruky. Panicky si stříkám v umyvadle vodu do očí, pobíhám po chatě, hledám lékárničku, hledám v lékárničce nějaké oční kapky. Oslepnu?
V tu chvíli už vchází do koupelny můj muž, nelze mě prý přeslechnout ani venku. Já si mezitím už kapu do očí rok prošlé oční kapky.
Dostávám příšerně vynadáno, něco v tom smyslu, jestli je vůbec možný v mém věku páchat takové blbosti.
„Je!“ a pláču.
Večer sedím v křesle a čekám, jestli uvidím. Aceton tam nebyl.
Středa!
Vidím! Manžel obléká montérky, já plavky. Jdu si nafouknout lehátko. Manžel omítnout zeď. Lehátko, nafukuji přes půl hodiny. Samozřejmě pusou, takže mám pocit po dofouknutí, že asi omdlím. Stojí to ale za to. Suchou nohou se dostanu „tam i zpět“, lze zapíchnout skleničku a dokonce misku s ovocem. Paráda, mám v bazénu postel!. Jen jeden problém zaznamenávám po chvíli, při velikosti pro dvě až tři osoby nemám šanci, dohrabat se k břehu. Pouze za předpokladu, že začnu své tělo po gumovém léhátku sunout k jednomu z boků a vybalancuji to tak, že se nepřevrátím a neudělám z našeho bazénu báječnou španělskou Sangrii.
Přijíždí mi na návštěvu dvě kamarádky. Přijíždí za mnou na samotu do lesa. Pomáhají mi obě na břeh. Táhnou mě ven z vody. Vskutku vesele vypadá boj tří dam ve věkovém průměru padesát s jedním velkým nafukovacím lehátkem.
„Střepy přínášejí štěstí!“ komentuje Maruška moji nešťastnou ruku.
Ano, praská mi v ruce sklenička na víno. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Střepy se zametly. Jen to štěstí…teď čekám…
Čtvrtek!
Štěstí? Příchází šok hned po probuzení?
Příšerné řezání v oku, tak, že nejsem schopna normálně fungovat. Komentář mého muže vyvracím!
„Přísahám, že to není to oko, které prošlo odlakovačem!“
Je to to druhé. Ale proč? Sakra!
Poklidnou dovolenou na chalupě si prokládám opět cestou do města. Tentokrát na pohotovost. Manžel, opět v montérkách, se nabízí, že mě odveze.
„Neboj!“ utěšuji ho!
„Nic to není!“
Ještě se mi snaží svoji bezva svítilnou, tedy čelovkou na venčení psa, oko zrevidovat. Nic nevidí.
„ Nějaké smítko?“
„Vyndají mi ho odborně ve špitále a za hodinku jsem zpět. Klidně si betonuj.“
Odjíždím!
Dozvídám se, že v oku mám sečnou ránu. Asi ta sklenička? Nebo, jsem v noci dělala něco, …co nevím? Takže ošetření, antibiotika, dvouhodinové intervaly vykapávání oka…zítra další kontrola! Ale to nejdůležitější! Oko mám zalepené a přísný zákaz řízení. Paráda! Auto na placeném parkovišti špitálu, manžel v montérkách daleko.
To vodřídím!....... na chvilku mě napadne.
Když vstávám z nemocničního lůžka, zachytím se za sestru a jen stěží se vejdu do dveří, ramenem narážím do futra! Sedám si v čekárně a jedním okem hledám mobil a jedním okem hledám číslo na manžela. Moc toho tedy nevidím. Okolo mě právě prochází muž, no prochází, pokulhává. Má zavázané koleno. Nápad!
U parkovacího automatu se ujišťuji, že jsem se rozhodla správně, že neřídím já, ale kulhající pán. Netrefím se ani lístkem do zdířky automatu. Jedeme. Jsem tak vystresovaná, že mi vůbec nevadí, že jsem svěřila svůj vůz a mě úplně cizímu a kulhajícímu muži.
Vstkutku zajímavý pohled neposkytuji nejen svému muži, ale i sousedovi za plotem. Z mého vozu vystupuji já, s fáčem přes půl hlavy a úplně cizí muž, se zabandážovaným kolenem.
„Dobrý den!“ zdravíme se hromadně s úsměvem.
Můj muž pak pro změnu cizího muže, v montérkách hází zpět do špitálu.
Pátek!
Stále mám pocit, že odpočívám na samotě u lesa. Stále je vedro. Jdeme s mužem na převaz. Když se ALE vrátíme manžel už má montérky a já už opět ležím v bazénu na lehátku.
Že by mi konečně začala dovolená, na samotě v lese. Je stále vedro. Je krásně.
