…..onemocnění z pohádky Dařbuján a Pandrhola, nebo také Princezna Solimánská . Slovo moribundus je latinského původu a znamená umírající, umíraje, smrtelný, zní to děsivě. Od mala při bolení v krku – mám já svůj moribundus
Je pátek, …. pátek večer , děsnej chaos s balením - mám odjet se synem a jeho přítelkyní do Krkonoš za svým mužem. Jako vždy, jdu z práce o hodinu později, začíná se stmívat a my řešíme dilema. Syn už tři dny bojuje se svým moribundusem. Nakonec se mi podaří přesvědčit ho, aby léčil moribundus doma, místo na horách. Souhlasí. Souhlasí i jeho přítelkyně a moribundus.
Odjíždím tedy sama. Je osm večer, 225 kilometrů před sebou. Těším se, že si odpočinu. Jsem unavená. Nová práce, nové systémy, aplikace – ne-aplikace, noví lidé a těžká hlava, kterou si chci na horách stoprocentně vyčistit. Ještě rychle tankuji , kupuji si na cestu kávůůů a jedůůů.
Před jedenáctou mě vítá Pec pod Sněžkou.
Druhý den si s manželem větráme hlavy společně, je úžasné podzimní počasí, jako dělané na toulání po horách. Opouští mě všechny starosti, konečně se uvolňuji a stres posílám expres domů. Tady ho už rozhodně nechci! Jenže, v sobotu večer mám pocit, že mě trošku, lehce začíná bolet v krku. No, rozhodně si nenechám zkazit víkendovou siestu, říkám si. Ordinuji si saunu a medvědí mléko. Manžel do mě leje už druhý hrnek a já pěkně vypečená ze sauny se po pořádné dávce rumu začínám potit. Ulehám.
V neděli odpoledne odjíždíme domů. Škoda, vůbec se mi nechce zpátky do hektického kolotoče města a práce. Teče mi z nosu a já na cestu domů lovím z báglu čepici. Paradox je, že jsem sem jela s hlavou, plnou starostí, teď odjíždím s hlavou plnou rýmy. Co je lepší? Přecpaný mozek nebo ucpané dutiny? Nepropadám panice. To dám, to budou maximálně dva dny v čepici a s medvědím mlékem. A bude „zase oukej“.
Není! Doma je syn už celkem v pohodě. Já přivážím z hor další várku prádla na praní a další moribundus. Ne, hory za něj stoprocentně nemůžou, to jsem si prostě přitáhla z města já!. Nenechám na krásu podzimních hor dopustit. Žádné nachlazení – městská epidemie. Ulehám.
„Oukej“ není ani další den. Řekla bych, že už nevěřím, že do dám jen s medvědím mlékem a čepicí. Cestou do práce vybílím lékárnu a bohužel nejsem jediná, postižená epidemií! Při poledním obědě s kolegyněmi už nevím, co jím. Baštím polystyrén? Holky omlouvám se! Nechci vás taky nakazit! Do pěti dodělávám všechny potřebné věci, izolovaná ve své kanceláři. Uvažuji už i o variantě, že si do nosních dírek narvu tampony. /Běsnící smajlík...Omlouvám se, ale neodpustím si představu dokonalého ohozu a dvou šňůrek, visících z mých nosních dírek v mé kanceláří. Jen zaťukat a...otevřít dveře!! Nos už mám jako baterku, kape mi z něj, jak ze špatně utaženého kohoutku. Začínají mě opouštět i hlasivky. Mutuji? Jdu domů. Ulehám.
Ráno se budím ne-budím, nemluvím, šeptám. Šeptem ruším všechny schůzky dne a šeptem se domlouvám se šéfem, že rozhodně nechci marodit a že se dám během dvou dnů do pořádku , ať mi povolí home-ofice. Povoluje. Super! Balím se do šátků. Desigual na krk, do šátku Calvina Kleina hlavu. Zhrozím se pohledu v koupelně… do zrcadla. Celou noc jsem se napařovala, v dvouhodinových intervalech jsem v kuchyni pod ručníkem objímala vařící hrnec a lapala po dechu v bylinkovém oparu. Ráno tomu odpovídá můj účes. Pominu nateklé oči a stále rudý nos. A teď - přišel Tibet. Ale je mi fajn, hřeje mě krk a hlavně mi dělá dobře perfektně utažený šátek na hlavě, zralá a nachcípaná Tibeťanka. /haha! Přesně taková, jakou vídáme v cestopisných dokumentech. Ušmudlaná, sedící někde v údolí pod Himalájemi a pase ovce. Super. Za hodinu máme webkonferenci!
Zapínám si počítač a i když mi je fakt blbě, připojuji se na webku. Pečlivě si kontroluji, abych omylem nezapnula i kameru. To potěšení svým kolegům, novým kolegům, kteří mě ještě až tak neznají nedopřeji. Co si ovšem zapomenu zkontrolovat je mikrofon. A tak mi kolegové, kteří mě znají, ví, že jsem nemocná, začínají volat, psát smsky! Nečtu, nezvedám – zvuk na mobilu mám totiž poctivě před konferencí vypnutý. Až když to jeden z kolegů nevydrží, zapne si také mikrofon a dost hustě mě napomene: „Kopřivová, vypni si mikrofon, kdo má poslouchat to tvoje smrkání!“
Stydím se, vypínám se .
Další den opět ruším schůzky. Je mi jasný, že se z toho příští týden zblázním. Stále ještě nejsem schopna, změnit se z Tibeťanky na cokoliv, co připomíná evropskou, civilizovanou ženu. Moribundus mi dává pěkně zabrat. No tak snad zítra! Posouvám rádoby - zlepšení svého stavu, ze dne na den. Vůbec se mi totiž nechce zalehnout úplně. Ne, ještě neumírám. A tak počítač, respektive, dva počítače mám v posteli, mobil, respektive dva mobily mám v posteli. Diář, spoustu dokumentace – mám v posteli. ...
A jejda, mezi papíry spokojeně oddychuje moje čuba. Chrápe. A vůbec jí nevadí, že vypadám tak příšerně...mezi zásobami z lékárny a spoustou posmrkaných kapesníků….omlouvám se / nemocný smajlík
Takto bohužel funguji i třetí i čtvrtý den….i pátý.
Trošku propadám hysterii, protože další týden už mám domluvené čtení….to už z home-ofice nedám.
Je to dobrý, v pátek sundávám tibetský turban. Krček ještě zábal snese. Jen mám večer pocit, že moribundus postihl i zbytek naší země. Je to vůbec možný? Tibetský turban jsem ráno rozmotala,...a je mi smutno….z toho, co se děje v hradním sále, z toho, co se děle v podhradí. Je 28.října…
Je sobota, sobota ráno, už dvakrát kýchnul i můj pes.....
